Vodopád do nebe

Tunel mezi včera a zítra

nás oddělil

Jsem tvoje slepá kolej

Řítím se pod trolejí hvězd

a šlapu po kostkách starého mostu

Neslyšíš mě,

neumím zastavit vedle tvých očí.

Chci být obejmut nekonečnem tebe,

ale běžíš stále pryč,

šílím.

Jestli se objevíš,

možná roztaje i hráz věčně zmrzlé ostražitosti

a třeba se obě koleje potkají dříve než v nekonečnu...

 

Ale teď kopu do kamenů a snažím se pochopit součet našich pocitů

Tak co…?

Čerstvě nabílená zeď stejně pochytá stíny

a pořád září čistotou

Vynechej spojky mezi romány,

opusť čekání na příští vlak

Určitě nenajdeš vodopád, co končí v nebi,

zrnka máku jsou stále více než základy katedrály,

pokud je pevně držíš v dlani

 

Procházím se po nábřeží a hledám odlesky řeky

Každý mrak se chechtá,

ale neumí zhltnout dost světla.

Vysmívám se tmě, co mi podráží nohy,

ale vstávám a jdu, kde cítím tvou vůni,

kde tě tuším, kde tě vžívám

Pořád se bouřím,

za tebou, za tvou stopou

 

Odejdeš, utíkáš, tak jako já utekl, když pramen vysychal, ale nedokázal jsem zmizet,

včítám se do tvých stránek, kde tuším tvoje oči,

i ty přecházíš na červenou, když se nikdo nedívá,

chci tě držet při každém klopýtnutí ..

 

A stále věřím,

že sedmá, nebo stá vlna bude dost vysoká,

abys shlédla k našemu nadšení,

odlepíme se, neutopíme…

Převalí se přes naše vězení a začneme dýchat

---