SEN

Ospalé melancholické slunce mě svými palčivými paprsky probudilo již brzy ráno. Přesto jsem však ještě žila nocí, cítila jsem ten vzrušující pocit, který jsem prožila. Byl tak neskutečný a přece se tolik blížil realitě. Měla jsem sen. Poprvé jsem letěla. Pocítila jsem nápor chladivého vzduchu. Byla jsem svobodná a šťastná. Letěla jsem. Jen krátce, jen chvilinku, ale právě v tomto momentu jsem si uvědomila, že přesně to je život. Viděla jsem krajinu z tak ohromující výšky, jak jen to umí pro nás tajemný, tolik nebezpečný dravec.

            Když jsem večer zavírala oči a nevnímala již náš dětinský svět, v mém podvědomí se započal odehrávat pohádkový příběh. Bylo to brzy ráno. V čase, kdy se krajina probouzí, kdy vychází ta neomylná a úžasně přesná denní hvězda. Naplnila krajinu pomyslným drahým žlutým kovem a jakmile jsem otevřela dvířka mé skromné chatky, byla jsem nejbohatší dívka na světě. Měla jsem zlaté vlasy, zlaté tváře, zlatá ústa, snad i zlaté srdce, přesto smutné. Sešla jsem až na pustou pláž k tichému moři. Mé bosé nohy se ztrácely v chladivém, nocí provlhlém písku. Vlny na nekonečném moři hrály tichou poštu jako malé děti, krajina zpívala štěstím, sněžní rackové nad mou hlavou se vyzývavě smáli, mraky svobodně pluly po červnové obloze a vytvářely pomyslné schody pro vznešené slunce, jež chtělo usednout na svůj velkolepý trůn, také ze zlata. Mořská pěna oblékala mé nahé nohy do svých nepřekonatelně krásných, avšak prchavých krajek.

            Slunce usedlo na trůn. Bylo tak nedosažitelné. A já se vzdalovala od skalnatých útesů na západě a bláhově jsem mířila za světlem, za sluncem, na trůn. Rackové se mi hlasitě smáli a já si přála mít jejich křídla, abych dolétla až k té ohnivé hvězdě, která by mi snad konečně dodala můj nenalezitelný vnitřní mír. A tentokrát bych se smála už jen já. Došla jsem až k vysokému, štíhlému a oslnivě bílému majáku. Chlubil se svou samotou a jedinečností, důležitostí a elegancí. A já, bez jeho svolení, narušila jeho nedotčenost. Úzké točité schodiště na samý vrchol tohoto úzkého komínu ve mně vzbuzovalo touhu po odhalení něčeho neznámého, utajovaného. Při každém kroku vzhůru jsem pociťovala napětí, které se víc a víc stupňovalo a cítila jsem, že brzy dojde k naplnění mého očekávání. Přemýšlela jsem o klidu, o strachu, o významu existence, o zrození, o smrti. Nebylo by snad krásné znovu se narodit, narodit se smrti? Být dcerou smrti a žít s ní svůj krátký čas? Snad … jistě by to bylo krásné. Má cesta byla u konce. Zlomila jsem pýchu tohoto pobřežního světla. Schodiště bylo najednou tak nicotné a obyčejné. Vše jsem náhle viděla z tak kouzelné výšky a tak jinak. Rackové kolem vesele poletovali a tentokrát i já se směla s nimi smát.

            Tehdy jsem poprvé letěla, ale opravdu jen chvilinku.