V pohádkovém lese

Tento text vznikl jako ukázka pro firmu, která zpracovává knížky pro konkrétní děti jako dárek, dítě v příběhu figuruje jako hlavní hrdina. Proto také delší rozsah.

1. U Lenčiny babičky

 

            Začaly prázdniny a Pavlínka jela s kamarádkou Lenkou k její babičce. Lenčina maminka řídila a silnice před nimi příjemně ubíhala. Když se blížily k Horákovu, Lenka ožila:

            „Uvidíš, že se ti u mý babičky bude líbit,“ řekla Pavlínce. Moc se těšila, jak jí všechno ukáže.

            „Já se nemůžu dočkat, až uvidím králíčky,“ řekla Pavlínka.

            Lenka už mnohokrát Pavlínce o nich vyprávěla. Pohladila svého pejska. „Ty máš taky rád králíčky, viď, Čertíku?“

            Čertík byl pražský krysařík, malý pejsek s hnědýma nožkama a černým hřbetem, otvíral doširoka tlamičku a měl při tom rozpustilý výraz. Hned zavrtěl tenkým ocáskem.

            „Čertík se už taky nemůže dočkat,“ usoudila Pavlínka.

            Lenčina maminka poslouchala hovor obou holčiček. Jsou to treperendy, pomyslela si.

            „Ale holky, ne abyste králíčkům dávaly zapařenou travičku, z toho by měli břichabol.“

            „Jasně, mami, já vím, loni jsem to zvorala,“ ohradila se Lenka. „Víš, Pavli, loni jsem jim dala posekanou trávu po dešti a jim se nafouklo bříško.“

            „Jo? A jak jste je vyléčili?“

            „Vařili jsme jim heřmánek.“

            Mezitím už maminka vjela do vesnice a odbočila do jedné z ulic.

            „Tak holky, už jsme tady.“

            Stály u domku s předzahrádkou plnou květin. Obě holky hned vyskočily z auta.

            „Babí, babí,“ volala Lenka a utíkala do domečku.

            Ven vyšla usměvavá starší paní v zástěře.

            „Ahoj, mami,“ přivítala se s ní Lenčina maminka. „Tak ti vezu obě holky. Pavlínka je Lenčina spolužačka a nejlepší kamarádka. Její rodiče byli moc rádi, že jsem Pavlínku k nám pozvala.“

            „To víš, já  jsem od rána nemohla vydržet, pořád se chodím koukat, jestli už jedete,“ řekla Lenčina babička a s oběma holkami se pozdravila. Prohlížela si Pavlínku a hned jí byla sympatická. Byla to drobná holčička s hnědými copy a živýma modrýma očima, růžové tričko a džínové šortky jí moc slušely.

            Obě holky si z auta vyndaly kufry na kolečkách a Pavlínka ještě svůj oblíbený batůžek.

            „No, tak já zase pojedu,“ řekla Lenčina maminka.

            „Ale kam bys jezdila,“ divila se babička, „dej si aspoň kafe a koláč.“

            A tak šly všechny do kuchyně a posadily se ke stolu s hezkým bílým krajkovým ubrusem. Pavlínka si se zájmem prohlížela kostkované závěsy v okně a hezkou starobylou kredenc. Moc se jí to líbilo. Bude to tady fajn.

            Babička uvařila holkám ovocný čaj a dceři kávu s mlékem. Na stole stála mísa plná kynutých koláčů s povidlím a Lenka se hned do jednoho pustila. Pavlínka ale váhala.

            „Tak se neupejpej a vezmi si,“ pobízela ji babička.

            Pavlínka se tedy do jednoho koláče zakousla a moc jí chutnal. Lenka má bezvadnou babičku.

            Pejsek Čertík byl zvědavý, co to holky mají dobrého, legračně zvedal packy na okraj židle a vrtěl ocáskem, jakoby říkal „dejte mě taky“.

            „Čertíku, to není pro tebe,“ smála se Pavlínka.

            „On žebrá pořád,“ vysvětlovala Lenka. Ulomila kousek koláče a dala ho Čertíkovi. Čertík koláč jen očichal a potom se bez zájmu postavil na všechny čtyři.

            „Copak? Není to dobrý?“ škádlila ho Pavlínka.

            „Teď už ale opravdu musím jet,“ řekla Lenčina maminka a všechny ji vyprovodily k autu.

            „Hezky si to tu užijte,“ volala maminka z auta a holky jí mávaly. Čertík zběsile štěkal a běžel kousek za autem. Kdepak, hochu, auto nedohoníš, pomyslela si Pavlínka.

 

 

2. Čertíku!

 

            Lenka šla hned Pavlínce ukázat dvůr a zahradu. Na dvoře běhaly slepice a zobaly zrní. Lenka ale běžela ke králíkárně.

            „Koukej, ti jsou krásní!“ volala na Pavlínku. Pavlínka si králíčky hned začala prohlížet. Obzvlášť jeden se jí moc líbil. Měl na sobě hnědé skvrny. Právě chroupal travičku a legračně krčil čumáček.

            Čertík zaštěkal. Dožadoval se tím pozornosti.

            „No jo, Čertíku, ty na králíčky nevidíš, viď?“ Lenka ho vzala do náruče, aby se taky podíval. Čertík koukal do jednoho z kotců s vyplazeným jazýčkem a byl z toho celý u vytržení.

            „Pojď, natrháme jim na zahradě listy pampelišek, babička říká, že to mají nejradši.“

            „Tak jo,“ souhlasila Pavlínka, „hlavně aby byly suchý, že jo?“

            Holky se zasmály a běžely do zahrady. Čertík poskakoval kolem nich.

            Pavlínka byla překvapená, jak je zahrada velká. Rostly tu ovocné stromy a byly tu záhonky s jahodami, keříčky rybízu a angreštu, maliny. Daly se do trhání pampeliškového listí a při tom pojídaly ovoce.

            „Je to tu fantastický, už mám z toho rybízu odřenej jazyk,“ chválila Pavlínka.

            Vtom si všimly souseda, který šel kolem jejich zahrady s hezkým bílým pudlíkem.

            „To je Beník, víš?“ řekla Lenka kamarádce. „Dobrý den, pane Hloušek.“

            „Ten je roztomilej,“ rozněžnila se Pavlínka a otevřela branku.

            „Dobrý den, můžu si ho pohladit?“ zeptala se pana Hlouška.

            „To víš, že jo, vidím, Leni, že tu máš na prázdniny kamarádku.“

            „Bude u nás týden,“ oznamovala Lenka.

            Holky při tom úplně zapomněly na Čertíka. Ten si nejprve zvědavě očichával pudlíka Beníka, pak ale ucítil v dálce jiného pejska a radostně se dal do běhu. Holky si toho všimly, když už byl hodně daleko.

            „Čertíku, vrať se!“ volaly jedna přes druhou. Ale Čertík dělal, že neslyší a běžel pořád dál. Musely za ním. Čertík nejprve utíkal po pěšince za zahrádkami, potom vyběhl na polní cestu a běžel k lesu.

            „On se ztratí,“ volala Lenka udýchaně. Pejsek utíkal rychle a holky mu sotva stačily.

            Na kraji lesa se naštěstí Čertík zastavil. Zřejmě už ztratil stopu. Pavlínka si všimla, že někde u houštiny zvedá nožku.

            „Škoda, že nemáme vodítko,“ řekla Lenka a honem chytila Čertíka za obojek, aby jí zase neutekl.

            „Měly bysme se vrátit zpátky, tvoje babička o nás bude mít určitě starost,“ navrhovala Pavlínka.

            „To jo, ale ještě se kouknem, jestli tu nerostou borůvky, často sem na ně s babičkou chodíme.“

            A Lenka měla pravdu. Borůvkové keříčky byly obsypané modrými bobulkami.

            „To je dobrota,“ pochvalovala si Pavlínka, “donesla bych je babičce, třeba by nám udělala borůvkovej koláč. Ale nemáme to do čeho dát, akorát do pusy.“

            Lenka se zasmála. “Můžeme sem jít někdy jindy i s babičkou.“

            Holky se chystaly k návratu.

            „A trefíš domů?“ chtěla vědět Pavlínka.

            „Neboj, trefím, a Čertík taky, ten to tady zná jak své boty. Teda, spíš jako svý tlapky,“ zahihňala se.

            Najednou uslyšely z houštiny usedavý pláč. Obě dívenky se zarazily. Nepotřebuje někdo pomoc? Třeba tu zabloudilo nějaké malé dítě a nemůže najít maminku. Rozhodly se to vyzkoumat.

 

 

 

3. Kdo to pláče?

 

            Podívaly  se na sebe a vyrazily opatrně k houštině. Z houštiny byl slyšet tenký hlásek.

            „Co jsem to udělal, jak se mi to mohlo stát?“ bědoval.

            Pavlínka tiše rozhrnula větve keře. Uviděly malého mužíčka, menšího než byly ony, měl však bílé vlasy a plnovous.

            „Kdo jsi?“ řekla Lenka překvapeně.

            „Já jsem skřítek Vilibald,“ řekl ten tvoreček.

            „A proč tak naříkáš?“ zeptala se Pavlínka.

            Skřítek Vilibald se dal opět do pláče.

            „Když - já - jsem - ztratil klíček,“ vzlykal.

            „Klíček?“ podivila se Pavlínka. „Tak my ti ho pomůžeme najít.“

            „Ten nenajdete,“ fňukal skřítek dál, „to je klíček k srdci, víte?“

            „Klíček k srdci?“ nechápala Lenka.

            „Ano, klíček k otvírání lidských srdcí,“ pokračoval mužíček. „Měl jsem se o něj starat a teď jsem ho ztratil. Co já si jen počnu? Takhle před skřítka Radobýla předstoupit nemůžu.“

            „A kdo je skřítek Radobýl?“ zajímala se Pavlínka dál.

            „To je nejmocnější skřítek tohoto lesa, který nám uděluje úkoly,“ řekl Vilibald plačtivě. „Určitě se na mě bude zlobit.“ A skřítek těžce vzdychl.

            „Možná bysme mohly zavolat někoho, kdo má lupu, třeba by ten tvůj klíček uviděl,“ přemýšlela Pavlínka.

            „To ne, mě totiž vidí jen děti, a ten klíček vidím jenom já.“ Skřítek vypadal tak nešťastně, že ho obě holčičky litovaly.

            Čertík smutně zakňučel a olízl skřítkovi uplakanou tvářičku. Pak krátce zaštěkal.

            „Aha, ty jsi Čertík,“ pohladil skřítek pejska.

            „On ti to řekl?“ podivila se Lenka.

            „Řekl,“ přisvědčil Vilibald, „a taky mi nabídl, že mi klíček vyčmuchá.“

            „No tak vidíš, Čertík ti ho najde,“ zaradovala se Pavlínka.

            „Když to taky nejde,“ zesmutněl skřítek a podrbal se ve svém vousu. „Pejskové ten klíček taky necítí.“

            „Takže ti opravdu nemůžeme pomoct?“ ptala se znovu Lenka.

            „Vlastně...,“ zamyslel se vousatý mužíček, “možná ano.“ A potom se dal do vyprávění.

            „Kdysi, před dávnými a dávnými časy, tento les obývaly jen pohádkové bytosti a zvířátka. Běhaly tu lesní žínky, v lesním jezírku bydlel hastrmánek, měla tu chaloupku zlá ježibaba, v korunách stromů se usídlila strašidla, jako třeba hejkalové a samozřejmě jsme tu byli my skřítkové. Povídali jsme si se srnkami, sovami, veverkami a se všemi dalšími lesními obyvateli a bylo nám spolu dobře. Zkrátka, žili jsme v lese pospolitě. Jednou ale do lesa zavítal malý klouček. A ten byl taky pohádkový. Měl totiž pohádkově dobré srdce. Pomohl lesní žínce Andulce, když jí uvízla noha v blátě, pomohl skřítkovi Jaromírovi, kterému sýček odnesl botičku, pomohl malému hejkálkovi, kterému se ztratila maminka. A na jeho počest nejvyšší skřítek Radobýl rozhodl, že jednomu ze skřítků svěří klíček na odemykání lidských srdcí...“

            „A tos byl ty,“ skočila mu nedočkavě do řeči Lenka.

            „Ano, to jsem byl já. Celá léta jsem klíček poctivě hlídal, až dnes se mi stala ta strašlivá věc. Klíček jsem ztratil. Ale můžu vám říct, že přece jen mi můžete pomoct. Když udělá nějaké další dítě podobné tři dobré skutky jako ten klouček, klíček znovu vyroste.“

            „Tak vidíš, už neplač,“ utěšovala ho Pavlínka, „určitě klíček objevíme.“

             

 

            4. Chaloupka

 

            „No jo, Pavlí, ale jak najdeme někoho, kdo potřebuje pomoc?“ zamyslela se Lenka.

            „To je pravda, to mě nenapadlo,“ pokrčila Pavlínka nosík. „To tady po lese budeme muset chodit pěkně dlouho.“

            „Ale nebudete,“ usmál se skřítek. A pak oběma dívenkám zakroužil svou vrásčitou rukou kolem hlavy. A obě najednou uslyšely, jak Čertík říká:

            „Nebojte, já vás tam dovedu, já mám dobrej čich.“

            „Výborně, Čertíku, tak nás veď,“ zasmála se Lenka a hned utíkaly za Čertíkem, který se rozběhl po lesní cestě.

            Byl to opravdu kouzelný les. Větve stromů v mírném větříku tiše ševelily, pařezy ve spánku oddychovaly, ptáčkové si zpívali ve verších:

            „Kde jsi moje milá?

            Kde ses uhnízdila?“

            „Na vysoké jedli jsem

            postav hnízdo nad bezem.“   

            Vtom holky uslyšely nějaké hihňání.

            „Chi chi, že mě nechytíš?“ chichotal se pisklavý hlásek.

            „Ale chytím, vidím tě, jsi támhle na větvi vysokého smrku,“ odpovídal o něco nižší hlásek.

            Lenka s Pavlínkou pohlédly na větev a uviděly dvě skotačící veverky. Chvíli je pozorovaly, ale vyrušil je Čertík: „Dávejte pozor, holky, cítím, že tu někde bude chaloupka zlé ježibaby.“

            Holky zpozorněly a začaly tiše našlapovat, aby ježibabu nevyrušily. Za chvíli opravdu uviděly na malé mýtince chaloupku.

            „Jé, podívej,“ šeptala Lenka Pavlínce, „to je opravdická perníková chaloupka.“

            „No jo, ale ten perníček bych asi neloupala, aby nás nenačapala,“ odpověděla šeptem Pavlínka.

            Obě se tiše přikradly až k chaloupce a přikrčily se pod oknem. Pavlínka se podívala na perníčky na okenici.

            „Ten perníček by se stejně nedal jíst, je úplně plesnivej,“ upozornila tiše svou kamarádku.

            Lenka opatrně nahlédla okýnkem do chaloupky. Uviděla velká kachlová kamna a dřevěnou postel, na které spala ježibaba. Měla velký zakřivený nos a vystrčenou bradu. Hlasitě chrápala. Na hrudi jí seděl černý kocour.

            Lence se zdálo, že se kocour na ni dívá, tak si honem přidřepla.

            Čertík zatahal Lenku za kalhoty: „Holky, pojďte radši pryč, mně se to nelíbí.“ Snažil se šeptat jako ony, ale moc mu to nešlo.

            „Pssst, vždyť ji vzbudíš,“ vyděsila se Lenka.

            Holky váhaly, zda mají zase potichu odejít, když vtom se okno otevřelo a v něm se objevila ježibaba.

            „Je tu někdo?“ zeptala se.

            Pavlínku překvapilo, že neskřehotá, ale mluví docela melodickým hlubokým hlasem.

            „Jsou tu dvě holčičky, moje paní,“ řekl kocour a ukázal packou pod okno.

            „No vida, zaradovala se ježibaba, tak pojďte dál, děvenky, já si vás vykrmím.“

            Lenka se hrozně lekla, ale Pavlínka hned spustila: „A to ne, my máme úkol udělat tři dobré skutky. A kdybysme zůstaly u tebe, tak bysme nemohly nikomu pomoct.“

            „Ony jsou od Vilibalda,“ prohodil vševědoucí kocour.

            „A ták, od skřítka Vilibalda,“ pokývala ježibaba hlavou. „Já zásadně nikomu nepomáhám. Proč taky?“

            Potom si je začala mlsně prohlížet. „Jak tak koukám, tak vás dvou bych se stejně nenajedla. To by trvalo moc dlouho, než bych si vás pořádně vykrmila.“ Chvíli se zamyslela. „Ledaže bych vykrmila i toho psa.“

            „Tak to ne,“ ozval se bojovně Čertík, „hezky si sněz ty svoje perníčky!“

            „Perníčky už se zkazily a já nemůžu najít recept, abych upekla nové,“ vzdychla ježibaba.

            „Když nás pustíš, tak my ti perníčky donesem,“ napadlo Pavlínku.

            „Opravdu?“ rozveselila se ježibaba. „Jenom jestli si ze mě neutahujete.“

            „Určitě,“ dodala si odvahy Lenka, “babička ti perníčky upeče.“

            „To mám radost,“ zatleskala ježibaba. “V tom případě vám poradím. Běžte k další mýtině a tam najdete někoho, kdo potřebuje pomoc.“

            „Tak pojďte, nemáme čas,“ pobízel Čertík obě kamarádky. Už aby byli pryč!

            Když utíkali, ještě z dálky slyšeli, jak ježibaba zavírá okno.

 

 

Posed

           

            Pavlínce se to přece jen nezdálo. Že by se ježibaba tak lehce smířila s tím, že je pustí? Určitě má něco za lubem..

Čertík mezitím začal šmejdit čumáčkem při zemi a hned se pustil směrem, který jim ježibaba poradila. Vedl holky neomylně kupředu.

            „Jenom aby to nebyla nějaká past,“ bála se Lenka, jakoby četla Pavlínčiny myšlenky, „nevíme, co můžeme od ježibaby čekat. Třeba tu bude nějaká jáma, my do ní spadneme, ježibaba přiběhne a zavře si nás v chaloupce do klece,“ přemýšlela nahlas.

            „Nemaluj čerta na zeď,“ chlácholila ji Pavlínka, i když v duchu sdílela podobné obavy. „Ty bys na to přišel, Čertíčku, že jo?“

            Čertík na souhlas zavrtěl ocáskem. “Jasně, nebojte, nemalujte čerty ani čertíky na zeď.“

            „To jsem netušila, že je s tebou taková legrace, Čertíčku,“ smála se Lenka a přestala se bát.

            Po chvíli ale Čertík zpozorněl a zavětřil. „Někdo nás sleduje,“ upozornil kamarádky.

            ‚Ježibaba!“ vyhrkly holky.

            „Ne ne, ježibaba to není. Myslím, že se za námi plíží její kocour.“ A Čertík běžel zpátky. „Číhá za pařezem!“ hlásil holkám.

            „Okamžitě vypadni!“ křičel Čertík na kocoura.

            „Sssi nemysli, že se tě leknu,“ syčel kocour. „Ssseš menší než já a děláš na mě ramena!“

            „Já tě kousnu!“

            „Já tě drápnu!“

            A už byli v sobě. Holky na nic nečekaly a utíkaly Čertíkovi na pomoc. Každá popadla suchou větev a kocoura odháněly. Kocour se ale nedal odbýt a sekal po nich tlapkami s vytaženými drápy. V nestřeženém okamžiku Čertík rafl kocoura do nohy.

            „Jáááúúú!“ zaječel kocour a dal se na útěk.  

Holky se tomu moc smály. „Výborně, Čertíku!“

Ale Čertík už mířil k další mýtince: „Vidíte? Ježibaba měla pravdu,“ ukázal packou před sebe.

Pavlínka s Lenkou uviděly posed pro myslivce. Před posedem stál starší pán, opíral se o hůl a vypadal velice ustaraně.

            „To jsem rád, že tady někdo jde,“ řekl holkám, „třeba nám pomůžete.“

            „A co se stalo?“ chtěla vědět Pavlínka.

            „Vnouček chtěl vylézt na posed, tak jsem mu to dovolil, kluk tam vylezl a teď se bojí slézt dolů. Prosím vás, pomožte mu, já tam vylézt nemůžu, mám bolavou nohu.“

            Lenka si prohlédla posed a trošku se lekla, že by měla lézt nahoru. Přece jen byl posed dost vysoký a udělaný pro dospělého člověka. Ale Pavlínka hned řekla: „Samozřejmě, já pro něj vylezu.“

            Nahoře na posedu seděl asi čtyřletý klouček.

            „Já chci jeřáb, já se bojím dolů!“

            „Ale prosím tě, snad nebude jeřáb potřeba,“ uklidňovala ho Pavlínka. Musela se tomu smát.

Chytla se posedu a začala šplhat nahoru. Jednotlivé příčky byly dost daleko od sebe. Docela se divila, tak tam mohl tak malý kluk vylézt.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se, když byla nahoře.

„Honzík.“

„Tak víš co, Honzíku? Já tě chytnu a ty dáš opatrně nožku dolů, jo?“

Honzík kývl a s Pavlínčinou pomocí začal slézat.

„Leni, chytni ho, až bude dole,“ volala Pavlínka.    

Honzík slezl o další dvě příčky níž.

“Hezky se mě chyť, budu tě přidržovat,“ povzbuzovala ho Lenka.

            A tak nakonec obě kloučka dostaly dolů. Dědeček byl štěstím bez sebe.

            „Ani nevím, jak vám mám poděkovat, už jsem se bál, že tady budeme muset zůstat přes noc. “

            „Rádo se stalo,“ řekla Pavlínka.

            „Tak pojď, Honzíčku, půjdeme radši domů.“ Dědeček hůlkou ukázal směrem k Horákovu.

            Počkejte ještě,“ zadržela je najednou Pavlínka.Všimla si, že hůlka, o kterou se dědeček opírá, je naštípnutá. “Seženu vám jinou.“ 

            Odběhla z cesty a objevila se s pevným klackem, o který se starý pán mohl pohodlně opřít.

            „Jé, děkuju, ty seš hodná holčička,“ usmál se.

            „Výborně, holky,“ pochválil je Čertík, když dědeček s vnoučkem zašli. „A teď jdeme hledat další dobrodružství!“

 

 

Jezírko

 

            „Já už vůbec nevím, kde jsme a jak trefíme domů,“ postěžovala si Lenka.

            „Já tam trefím,“ ujišťoval ji Čertík. „Teď dávejte ale pozor, něco je ve vzduchu,“ začichal.

            Šli po travnaté lesní cestě a najednou se ocitli u malebného lesního jezírka.

            „To je krása!“ Lenka zapomněla na Čertíkovo varování a nadšeně vykřikla.

            Uprostřed jezírka se náhle vynořila z vody hlava a zeptala se: „Kdo mě to ruší?“

            Pavlínka si prohlížela stvoření se zelenými vlasy. „To je vodník, Leni.“

            Vodník vypadal úplně jinak než jak ho znaly z obrázků v pohádkových knížkách. Měl na sobě jakousi vestu upletenou z rákosu.

            „Kde máš zelený fráček, hastrmánku?“ zeptala se překvapeně Pavlínka.

            „Jakej fráček? Kde bych ho vzal?“ divil se vodník.

            „Ty se ho nebojíš?“ šeptala Pavlínce Lenka.

            „Já myslím, že ho taky přelstíme,“ uklidňovala ji Pavlínka.

            „Co si to tam vy dvě špitáte? Už dlouho jsem nechytil žádnou dušičku. Docela byste mi přišly vhod,“ volala vodníkova hlava z jezírka.

            „My nemáme čas, musíme vykonat dobrý skutek!“ odpověděla mu Pavlínka.

            „Fuj, dobrý skutek, úplně jsem z toho dostal kopřivku. Na to mě neužije. Já jenom topím lidi a škodím.“

            „To teda od tebe není hezký,“ ozvala se Lenka.

            „Jestli chcete udělat dobrej skutek, tak mě doneste něco k snědku, mám hroznej hlad,“ navrhoval vodník.

            „A co ty vlastně jíš?“ ptala se Pavlínka.

            „Leccos, ale nejradši mám kachny a žáby.“

            „Ale tady žádná kachna ani žába není.“

            „No právě, všechny už přede mnou utekly,“ řekl vodník smutně. „Vlastně jedna kachna tu je, ale ta mi tu dělá společnost.“

            „Tak my ti seženeme něco jinýho,“ nabídla se Pavlínka.

            „Já myslím, Pavlí, že krmit vodníka není žádnej dobrej skutek,“ uvažovala potichu Lenka.

            „Neboj, krmit ho nebudeme, jenom odtud musíme nějak vypadnout.“

            „Tak mě chyťte aspoň sýkorku,“ prosil vodník.

            „Dobře,“ souhlasila naoko Pavlínka.

            Vtom si všimla, že vodník si dává na hlavu kšiltovku.

            „Kdes to vzal? To máš určitě od nějakýho kluka, cos ho utopil, přiznej se.“

            „Ale neutopil,“ hájil se vodník a dodal: „Bohužel.“

            „Tak odkud ji máš?“ dotírala na něj Lenka.

            „Jednomu klukovi to odfouk vítr.“

            „A nelžeš?“ nevěřila Pavlínka.

            „Vážně, teď si šel pro nějakou větev, aby si čepici vylovil, ale já mu ji nedám.“

            „Tak si ji nech, my ti jdem pro tu sýkorku, jo?“

            Pavlínka pošeptala Lence: „Musíme tomu klukovi pomoct, někde tady určitě je.“

           

 

Čepice

 

Jezírko nebylo velké, tak se ho rozhodly obejít. Když byly asi v polovině cesty, uslyšely kroky v listí. Objevil se asi desetiletý kluk, který vlekl dlouhou větev.

            „Ahoj,“ pozdravila ho Pavlínka. „Můžeme ti pomoct?“

            „No to by bylo fajn, mě totiž ulítla do jezírka úplně nová čepice,“ usmál se kluk.

            „Jenže tu tvoji čepici sebral vodník,“ řekla Pavlínka.

            „Vodník?“ vykulil kluk oči.

            „Nasadil si ji na hlavu,“ potvrdila Lenka.

            „Fuj,“ zašklebil se ten kluk.

            „Jak se vlastně jmenuješ? Já jsem Pavlína a tohle Lenka.“

            „Já jsem Lukáš.“

            „Co teď budeme dělat?“ zeptala se Lenka.

            Pavlínka chvíli přemýšlela. „Mám nápad. Pojďte, seženeme vodníkovi tu sýkorku.“

            „Chudák sýkorka,“ vzdychla Lenka, „on ji sežere...“

            „Ale nesežere, neboj. Čertíčku, zavolej sýkorku.“

            Čertík zaštěkal a potom zavolal: „Sýkorko, kde jsi?“

            Za chvíli přiletěl malý ptáček: „Volal jsi mě, pejsku? Jé, ty jsi malinký.“

            „Potřebujeme, abys nám pomohla, sýkorko,“ vysvětloval Čertík.

            „Ráda, ráda,“ volala sýkorka. „Co pro vás můžu udělat?“

            „Vodník tady Lukášovi sebral jeho kšiltovku a nasadil si ji na hlavu,“ pokračovala Pavlínka. „A my bysme chtěli, aby tu kšiltovku zahodil, aby se dala vylovit z jezírka.“

            „Ale dávej pozor, sýkorko, on by tě rád snědl k obědu!“ varovala ji Lenka.

            „Nebojte se, vím, jak na něj, znám ho dobře,“ ujistila je sýkorka a odletěla doprostřed jezírka.

            Vodník se už mezitím schoval pod vodu.

            „Hastrmánku, nemáš hlad?“ zašvitořila sýkorka nad hladinou.

            Vodník hned vykoukl. „To víš, že mám. Poleť ke mně, hned si tě sním.“

            „To bys to měl moc jednoduchý,“ nedala se sýkorka. „Když mě chytíš, můžeš si mě sníst.“

            Zakroužila mu obezřetně kolem hlavy. Vodník se po ní hned ohnal čepicí.

            „Ty jsi ale nešika!“ škádlila ho sýkorka a zakroužila o něco dál.

            Vodník se ji snažil dohnat, ale na dně jezírka zřejmě o něco zakopl a opět zmizel pod hladinou. Poté se vynořil napravo a udělal přesně to, co si holky přály. Hodil po sýkorce čepicí. Sýkorka přiletěla za holkami a za Lukášem. „Stačí?“

            „Výborně, sýkorko, to je ono,“ jásala Pavlínka.

            Čepice teď plavala na hladině a Lukáš se pokoušel přitáhnout si ji větví. Ale i přesto, že našel co nejdelší větev, na čepici pořád nedosáhl.

            „Hmm, to nepůjde, chtělo by to něco ještě delšího,“ vzdychla Pavlínka.

            „Pozor, vodník si jde pro čepici!“ vykřikl náhle Lukáš.

            Sýkorka okamžitě vyletěla za vodníkem a velice odvážně ho klovla do hlavy.

            „Jauvajs!“ zařval vodník.

            „Škoda, že tu čepici nemůžu vylovit, je na mě moc těžká.“ Sýkorka se marně snažila čepici vytáhnout, ale byla na to moc maličká.

            Mezitím Pavlínka nelenila a dotáhla uschlý kmen, který byl dost dlouhý, aby s ním na čepici dosáhla. Zatímco sýkorka kroužila kolem vodníka, Pavlínka snadno přitáhla čepici na břeh a podala ji Lukášovi.

            „Jé, moc děkuju,“ řekl Lukáš nadšeně a nasadil si svou kšiltovku.

            „Utíkejte, honem, vodník nás chce všechny utopit!“ popoháněl je Čertík. Děti si všimly vodníka, který se blížil ke břehu. Ihned se daly do běhu.

            „Nebojte se, on na suchu moc dlouho nevydrží,“ uklidňovala je sýkorka.

            Všichni běželi dlouho hustým porostem, aby se vodníkovi ztratili z očí.

            „Jé, tobě teče krev,“ všimla si najednou Pavlínka, když se zastavili. Skutečně, Lukáš si zřejmě odřel ruku o nějaký strom.

            Pavlínka hned vytáhla z kalhot kapesník a ruku mu zavázala.

            „Dík, ale jak ti ten kapesník vrátím?“

            „Nech si ho třeba na památku,“ zasmála se Pavlínka.

            „Holky, jste bezva,“ podíval se Lukáš na hodinky, „ale já už musím domů. Naši by mě hledali.“

            „A odkud jsi?“ zeptala se Lenka.

            „Z Mokřice,“ dostala odpověď.

            „Aha, tak to jo, my jsme z Horákova. Tak ahoj.“

            Obě sledovaly Lukáše, jak směřuje k lesní cestě.

 

 

Jeskyňka

 

            „Nezapomeň, Leni, že nás čeká ještě jeden dobrý skutek,“ připomněla Pavlínka, když Lukáš zmizel za velkým smrkem.

            „Právě jsem to chtěl taky říct,“ ozval se Čertík.

            „Jasně, já vím. Tak nás veď, Čertíčku.“

            Četík ale opět zavětřil a pak vykřikl: „Vodník za námi poslal svou kachnu, aby nás zobákem uštípala!“

            Holky se daly hned do běhu. „Co kdybysme vylezly na strom?“ navrhla při běhu Pavlínka.

            „Tam za náma kachna vyletí,“ nesouhlasila s jejím nápadem udýchaně Lenka.

            Čertík před nimi běžel po úzké travnaté pěšince. Sledovali pěšinku dost dlouho, až je zavedla k jakési jeskyňce.

            „Tady bysme se mohli schovat, ne?“ zajásala Pavlínka, protože už za sebou slyšela kejhat kachnu. Potom si dodala odvahy a vešla do jeskyně.

            „Pavlí, nechoď tam!“ volala na ni Lenka vylekaně.

            „Ale prosím tě, nikdo tu není,“ chlácholila ji Pavlínka. Pojďte sem!“

            Lenka s Čertíkem nakoukli dovnitř. Jeskyně byla docela prostorná. Zřejmě tu někdo bydlí, přemýšlela Pavlínka. Na zemi ležely houně a na stěnách byly zbytky vosku po svíčkách. Na skřítky byly houně moc velké. Třeba se tu schovávají loupežníci, napadlo Pavlínku.

            „Pojďme radši pryč,“ řekla Lence.

            Čertík byl taky neklidný. „Holky, honem, vůbec se mi to nelíbí.“

Před jeskyňkou se rozhlédli. Uf, kachna nikde. Pro jistotu se všichni dali znovu do běhu. Když už byli několik desítek metrů od jeskyně, ozval se za nimi melodický ženský hlas. „Líbilo se vám u mě, milá děvčátka?“

Obě holky se prudce otočily. Uviděly vysokou mladou ženu s rozcuchanými vlasy. Měla na sobě sporé šaty spletené z bukového listí. Čertík potichu zavrčel.

„Nejsi ty náhodou jezinka?“ vyhrkla Pavlínka.

„Ty jsi chytrá holčička,“ usmála se žena. „Pojďte se mnou, seznámím vás s dalšími jezinkami. Pohostíme vás v naší jeskyňce.“

Vtom holky uslyšely někoho křičet: „Nikam nechoďte! Uspí vás a pak vám vyloupou oči!“

Holky se podívaly nahoru, kdo to volá. Na stromě seděl černý ptáček s červeným peřím na hlavě, které vypadalo jako čepička. Vida, datel nás varuje, pomyslela si Pavlínka.

„Pojď,“ řekla znovu jezinka, jako by datla vůbec neslyšela, a zadívala se na Lenku pronikavým pohledem. Lenka šla pomalými krůčky k jezince.

„Lenko, zastav se! Nedívej se jí do očí! Uspí tě!“ Pavlínka byla hrůzou bez sebe.

Lenka se naštěstí z omámení probrala a zastavila se. Pavlínka si oddechla. „My s tebou nikam nepůjdeme,“ řekla jezince.

„A proč?“ tvářila se nechápavě jezinka. „Moje sestry právě nasbíraly bylinky, uvaří vám dobrý čaj,“ pokračovala medovým hlasem.

„My nemáme čas, musíme udělat dobrý skutek,“ vysvětlovala Pavlínka.

„Dobrý skutek?“ cuklo to jezince koutky úst. „My taky děláme dobré skutky. Hostíme pocestné. Každý si s námi vypije šálek dobrého čaje a my ho pak vyprovodíme.“

Jistě, vyprovodíte ho na onen svět,  nedala se ve svých úvahách zviklat Pavlínka. Stále úzkostně pozorovala Lenku, kterou jezinka z nějakého neznámého důvodu silně přitahovala.

„Tak dobře, dáme si svámi čaj. My ale máme rády ovocné čaje, takže si ještě samy nasbíráme lesní jahody a borůvky a přijdeme za vámi do jeskyně.“

„Dobrá,“ usmála se jezinka shovívavě. „Sestry vám rády pomůžou.“

„To není potřeba,“ vzpamatovala se najednou Lenka. „My máme místa, kam pravidelně chodíme, tak jsme za chvilku zpátky.“

Jezinka si obě prohlédla nedůvěřivě. 

     „Já na ně dám pozor,“ vložil se do debaty Čertík. „Taky si rád pochutnám na čajíčku.“ A na důkaz svých slov honem zavrtěl ocáskem.

„Tak dobře,“ustoupila jezinka. Zdálo se, že ji Čertík konečně obměkčil.

„Tak jdem,“ řekla Pavlínka a rychle kráčela pryč od jezinky. Lenka taky přidala do kroku. Když se domnívaly, že už je jezinka nevidí, hned se rozběhly. Čertík ťapal před nimi a radoval se: „To jsme ji krásně oblafli!“

„Ještě se moc neraduj,“ krotila ho Pavlínka, „třeba za náma pošle ty svoje sestřičky!“

 

 

Kolo

 

     Utíkali dlouho křovím, aby měli jistotu, že je jezinky nedohoní. Nakonec doběhli k úzké lesní cestě, kolem které se půda mírně svažovala. Pod svahem byly houštiny.

Holky i Čertík se zastavili, aby se vydýchali.

„Podívej, tady jsou ostružiny,“ upozornila Lenka Pavlínku a hned se dala do trhání.

„No vidíš, vždyť sbíráme lesní plody na ten jezinčí čaj, ne?“ zasmála se Pavlínka.

„Jo jo, jezinky bezinky,“ doplnila ji Lenka.

„To je bezva rozumět lidské řeči,“ liboval si Čertík. „S váma je velká legrace.“ Potom se ale zarazil. „Tak mám dojem, že je tu opravdu ta bezinka.“

„Tak bezinka?“ ozvalo se za ostružinou. Z houští se vynořila jiná jezinka. Byla mladší než ta předchozí. „Už jste nasbíraly ostružiny?“ zeptala se sladce.

„Kdepak, ještě je toho málo. Ostatně, my nevíme, kolik vás vlastně je,“ snažila se Pavlínka získat čas.

„Nás je hodně,“ usmála se jezinka ještě líbezněji. „Mám vám pomoct?“

„Donesla byste nám nějakou misku? Nemáme to do čeho dát,“ řekla Lenka v naději, že jezinku odláká.

Ale jezinka její lest prohlédla. „Tak to sbírejte do trička, ne?“

„Tričko budeme mít od toho špinavý,“ pokusila se ještě Lenka o odpor.

Čertík viděl, že touto cestou ničeho nedosáhnou. „Některý ostružiny jsou jedovatý,“ zaútočil na jezinku.

„Jak to, jedovaté?“ divila se jezinka.

„No, voní úplně jinak,“ pokračoval Čertík bez mrknutí oka.

„A tvoje kamarádky to poznají?“

„A ty ne?“ opáčil Čertík okamžitě.

„To víš, že to poznám,“ usmála se jezinka, ale z očí jí byla vidět nejistota.

„Ony ty jedovatý jsou sice moc dobrý,“ přisadil si Čertík, „ale jen jednou. Jak je sníš, hned umřeš.“ Potom přiběhl k Lence, vzal do tlamičky jednu ostružinu a nabídl ji jezince: „Nechceš ochutnat? Tahle je obzvlášť jedovatá!“

Jezinka se dala na ústup. „No, já radši na vás počkám v jeskyni,“ prohodila a zmizela.

„Sláva, holky, skočila na to,“ vrtěl Čertík ocáskem. „Ale tak se mi zdá, že v dálce slyším něčí hlas. Vy neslyšíte nic?“

     „Že by nás pronásledovaly další jezinky?“ lekla se Lenka.

     „Ale ne, přijde mi, že je to hlas nějakýho kluka, jdu se tam podívat,“ odpověděl Čertík a rozběhl se dopředu. Holky vyrazily za ním.

            Uslyšely hlas, který si brumlal něco pro sebe: „To jsem to zpackal, teď to kolo odtud nevytáhnu. Ostružiny mě píchají... au... Do prkýnka...“

            Když přišli blíž, uviděli kluka, kterému mohlo být tak čtrnáct patnáct. Stál pod svahem u houštiny porostlé trnitým ostružiním a snažil se vyprostit kolo.

            „Jé, ahoj,“ řekl, když uviděl holky s Čertíkem.

            „Jak se ti to stalo?“ ptala se Pavlínka.

            „Ále,“ mávl kluk rukou, „zastavil jsem támhle na cestě a opřel jsem kolo o strom, ale asi špatně, protože sjelo z kopce a  skončilo v tý houštině. Nejde mi to prostě vytáhnout.“

            „Když se do toho pustíme všichni tři, tak se to určitě povede,“ povzbuzovala ho Pavlínka. „Jak se jmenuješ?“

            „Petr. A vy?“

            „Já jsem Pavla a tohle Lenka.“

            „Tak fajn, pojďme to teda spolu zkusit,“ souhlasil Petr.

            Lenka si celé místo důkladně prohlížela. „Máš to fakt pořádně zašprajcovaný,“ zhodnotila situaci.

            „Hele, já se pokusím zvednout větve a vy dva tahejte kolo,“ začala Pavlínka organizovat vyprošťování. Při tom odklonila větve na bok, aby Petr s Lenkou měli ke kolu lepší přístup. Ale nešlo to.

            „Nejlepší by bylo ty větve uříznout, ale na to by byla potřeba pilka.“

            „Já to ulomím,“ řekl Petr.  Nebylo to ovšem tak jednoduché. Větve byly pružné a ohýbaly se.  Petr je nakonec vší silou ukroutil. Pavlínka přidržovala zbylé větve a teprve potom se povedlo Petrovi a Lence kolo vyprostit.

            „Teda, už jsem myslel, že budu muset zavolat hasiče,“ řekl s úlevou Petr. „Moc dík.“

            „Nemáš zač,“ řekl Čertík za obě holky.

            Ale Petr ho slyšel jen zaštěkat, protože ho skřítek Vilibald neočaroval.

            „Není to tvoje?“ zeptala se Pavlínka a podávala Petrovi zvonek.

            „Jo, ten je můj, musel se na něm uvolnit nějakej šroubek, to je fajn, žes ho našla, ještě jednou dík.“

            Petr vytlačil kolo na lesní cestu. „A vy nic nepotřebujete?“

            „Ne“, smály se holky, „klidně jeď domů.“

            Petr jim zamával, nasedl na kolo a za chvíli jim zmizel v porostu.

 

 

Konec dobrý, všechno dobré

 

            „Tak mám pocit, že tři dobré skutky jsme už vykonali, co vy na to?“ Čertík byl štěstím bez sebe.

            „To víš, že jo, Čertíčku. Jdeme za skřítkem Vilibaldem. Trefíš tam?“

            „Pch, samo!“ A Čertík klusal po lesní cestě, s jistotou několikrát odbočil a holky měly co dělat, aby mu stačily. Najednou zjistily, že jsou na místě, kde jejich dobrodružství začalo.

            „Skřítku Vilibalde, skřítku Vilibalde!“ volaly jedna přes druhou.

            Malý mužíček vykoukl zpoza pařezu.

            „Udělaly jsme tři dobré skutky, už ti vyrostl nový klíček?“ zeptala se Lenka.

            „Já to všechno vím, děvěnky moje. Sojka mi to pověděla. Vím, že jste pomohly Honzíkovi slézt z posedu, Lukášovi jste vylovily z jezírka čepici a Petrovi vyprostily kolo z houštiny. Ale vím toho mnohem víc. Totiž, že Pavlínka udělala další tři dobré skutky, i když ji nikdo neprosil o pomoc. Dědečkovi od Honzíka našla novou hůl, Lukášovi zavázala krvácející ruku a Petrovi našla ke kolu ztracený zvonek. A to jsou ty pravé dobré skutky, které jsem potřeboval. Pojďte se mnou.“

            A skřítek je vedl k malému smrčku. Pod smrčkem rostla květinka s různě barevnými okvětními lístky a uprostřed měla zlatý klíček. Holky vydechly úžasem.

            „To je kouzelná kytička!“ okomentoval to Čertík. „A otevírá srdíčka i pejskům?“

            Vilibald se musel smát. „I pejskům, Čertíku.“

            Čertík se hned postavil na zadní a samou radostí olízl Vilibaldovi ucho.

            „Ale měly bysme ještě prosbu,“ ozvala se Pavlínka. „Slíbily jsme ježibabě perníčky a...“

            „To taky vím,“ skočil jí Vilibald do řeči. „Klidně doneste perníčky na tohle místo, já je ježibabě zanesu.“

            „Moc děkujeme, skřítku,“ řekla Pavlínka.

            „Ale teď už byste asi měli jít za babičkou,“ připomněl jim skřítek.

            „No jo, babička,“ lekla se Lenka. „Ta nás už určitě hledá.“

            „Ale nehledá, tady v pohádce čas plyne úplně jinak. Jen běžte klidně domů. A moc ti děkuju, Pavlínko.“

            Skřítek opět zakroužil rukou oběma dívkám kolem hlavy a ony už neslyšely Čertíka mluvit. Štěkal jako vždycky.

            A tak se vydali zpátky polní cestou k babiččině zahrádce. K jejich překvapení stála babička před vrátky a klidně si povídala s panem Hlouškem. Beník pobíhal kolem nich.

            „Tak co, kam vám Čertík utekl?“ zeptala se babička holek, když se objevily.

            „Byl až u lesa,“ řekla Lenka.

            Babička jim mezitím nachystala svačinu, chleba se sýrovou pomazánkou a Lenka hned chtěla vědět, jestli by jim neupekla perníčky.

            „Jestli na ně máte chuť, tak vám je upeču,“ souhlasila babička.

            Druhý den šly s babičkou do lesa na borůvky a nesly s sebou několik čerstvých perníčků. Babička trhala borůvky a ony zatím položily perníčky na místo, kde se setkaly se skřítkem Vilibaldem. Obě na sebe spiklenecky mrkly.

             

 

---