Dům

Karla měli doma nejradši, když nic nedělal. Jak mu přibývaly roky a jeho věk dosáhl mezníku jménem čtyřicítka, začal projevovat neobvyklý talent vymyslet něco, co skončí průšvihem. Například dovolená v Beskydech: Karel si myslel, kolik pod stanem neušetří peněz, pobyt v rajské přírodě se ale nakonec změnil v boj o holý život s medvědem.

Když tedy předstoupil před jídelní stůl, kde jeho žena a čtyři děti večeřely, a prohlásil, že se budou stěhovat do sice staršího, zato „rozhodně většího domu, než je náš dvoupokoják,“ místo nadšení se na sebe všichni zamračili – v hrozivých obavách, co bude následovat.

„A kam?“ zeptala se Sára, jeho pětatřicetiletá manželka. Kromě toho, že mu porodila čtyři děti, trpělivě snášela úděl družky roztržitého muže, což zdrchalo její tvář do spleti vrásek, jaké nosí ženy o dvacet let starší.

„Za město. Je to se zahradou, sice nezateplený, ale má to pět pokojů. Pět pokojů,“ zopakoval, jako by se měli stěhovat do vily Tugendhat.

Cyril, Metoděj, Anežka a Johanka přežvykovali steak se zelenými fazolkami. Věkově od sebe byli vždy o dva roky – řadu otevíral patnáctiletý Cyril s černými kudrnatými vlasy, pokračoval třináctiletý modrooký blonďák Metoděj, dále jedenáctiletá bruneta Anežka a o dva roky mladší Johanka, rozkošná holčička v modrých šatičkách, která nedala ránu bez panenky Rózy. Při zmínce o pěti pokojích jako jediná projevila radost, nepatrně možná ještě Anežka, která v nadcházející pubertě uvítala možnost vlastního pokoje, namísto toho se dvěma bratry, kterými puberta právě cloumala.

To ale bylo z Karlem očekávaného nadšení všechno.

„A kdy se budem stěhovat?“ zeptala se naopak Sára starostlivě. Na stůl položila manželovu večeři. „Kolik máme týdnů?“

„To jsem vám neřekl?“ reagoval Karel, roztěkaný a poskakující po pokoji jako pejsek, když se mu vrátí pán. „Zejtra. Zejtra už se do našeho bytu stěhujou manželé, se kterejma jsem náš byt za jejich barák vyměnil.“

-----

Barák. Když druhý den v osm třicet stáli u budovy, musely děti i Sára uznat, že hlava jejich rodiny potřebuje pomoc. Barák to nepřipomínalo ani náhodou, ani když se snažily mhouřit oči, nebo je zavřít úplně.

Pod slovem „barák“ si leckdo představí pevné, pyšně stojící stěny, suché jako anglický humor a korunované nepropustnou střechou. Namísto toho se jim ale naskytl pohled na střechu propadlou a mechem obrostlou, na stěny s mapami oprýskaných částí a s tolika vlhkými místy, že by se snáz spočítaly hvězdy v celém vesmíru.

„Tady budeme bydlet,“ pronesl Karel nadšeně, jako by před sebou viděl zámek Červená Lhota. Pohledem ulpěl na členech rodiny, kterým dělal garde naložený stěhovací vůz. „To je prostě parádní.“ Poskočil a zatleskal.

Pro ostatní to tak parádní nebylo. Na nový domov hleděli s patřičným odstupem a nedůvěrou, a kdyby mohli nějak vyjádřit, jak se cítí, tak asi jako člověk visící nad propastí, kterému chce pomoct bezruký.

A to se jejich bezmoc měla ještě znásobit.

Karel vzal za kliku vstupní branky. K vrátkům byla přidělaná opravdu důmyslně, to se ale nedalo říct o pantech, takže rozjařené hlavě rodiny zůstala po manipulaci v ruce nejen klika, ale i celá branka. Zatím ale pouze pokrčil rameny a vyrazil kupředu, aniž by bral v potaz staré moudro, že za jedním problémem s domem se zpravidla skrývá dalších padesát.

Dvorek rozhodně nebyl výstavní – zarostlý, plný nejrůznějšího harampádí, včetně mrtvého čehosi. Dále pískoviště jako bývalý kočičí záchod, děravá míchačka a cestička se zapíchanými hřebíky, potažená zeleným slizem.

„Tohle uklidíme, vysekáme, vydláždíme,“ plánoval Karel, stále oplývající optimismem.

Toho měl evidentně za ostatních pět členů rodiny, kteří za ním postupovali v řadě se svěšenými hlavami; náhodný kolemjdoucí neznalý kontextu by je klidně mohl označit za pohřební průvod, jenž vede jediný usmívající se, patrně dědic.

Nejvýmluvněji se chovala Sára, která celou dobu kroutila hlavou a šeptem opakovala zaříkávadlo: „Že to není pravda, že to není pravda,“ a to se jako tichá pošta přeneslo přes všechny její děti – nešťastné, na pokraji sil.

S touto tichou výčitkou došli k domu. Vstupní dveře rozhodně bytelností neoplývaly. Případného zloděje by neodradily ani náhodou, naopak by ho svým fabkovým zámkem vyprovokovaly ke vstupu, hlasitě říkajíc: „Tady klíče nepotřebuje ani majitel.“

Karel klíče, které držel v dychtivostí propocené dlani, skutečně nepotřeboval. Stačilo vzít za kliku, zabrat a... jestliže se komukoliv zdá nepravděpodobné, že vrátka zůstanou v ruce, je to ještě milosrdné oproti tomu, když se vezme za kliku a spadne polovina domu.

Přesně to se stalo Poláčkovým. Jednak k všeobecnému úžasu a poté i pochopitelně k všeobecnému zděšení.

Seběhlo se to rychle a stejně rychle přítomní pochopili, že tyto dveře mají kromě „vstupní“ i přívlastek „podpěrné“. Jakmile s nimi Karel pohnul, horní futro se zlomilo a spolu s horou cihel zasypalo vchod. Tím pádem ztratila patřičnou oporu i levá půlka domu, takže se poroučela také.

Poláčkovi uskočili. Na dvorku naštěstí spatřili zákop (záhy identifikovaný jako bývalá latrína) a odtud už jen pozorovali, jak se nový domov mění na směs rozdrcených cihel, malty a cementu. Halila ji nepropustná mlha z oči drásajícího prachu.

Sousedé později policii a novinářům odpřisáhli, že větší rány neslyšeli od května 1945, a větší spoušť že neviděli ani tenkrát.

Karel vstal a otočil se na své nejbližší – manželka, dva synové a dvě dcery tam stáli, ani nedutali. Možná si mysleli, že spí... ach ano, usnuli jsme při balení a stěhování nás teprve čeká.

-----

Karlův optimismus byl rázem pryč. Zoufale pozoroval rodinu, přejížděl z jedněch očí do druhých. Z Johančiných zelených do černých nejstaršího Cyrila, poté do studánkových, které měla Anežka a samozřejmě spočinul i na zbědované, vyděšené tváři Metodějově. A nakonec se zadíval na manželku – stála tam se sklopenou hlavou a s výrazem nekonečného zoufalství a on poprvé pochopil, že v životě selhal. Poprvé za čtyřicet let mu tělem projel pocit bezmoci, který zná každý chlap, co v roli ochránce, průvodce a hlavy rodiny prohraje.

„Je mi to líto. Je mi to moc líto.“ Roztřásl se a na hladinu očí nechal prosáknout pár slz.

Asi po dvou minutách, kdy netušil, co v nastalé situaci dělat, sáhl do kapsy a vyndal peněženku. V ní se chvíli přehraboval, až vyndal kreditní kartu. „Cyrile, na, vemte si to. Něco málo tam ještě mám. Dejte to dohromady s tím, co máte vy, a něco si pronajměte.“

Cyril se pro kartu natáhl. „Tak se vrátíme do starýho bytu. Jsou na to zákony – evidentně nás podfoukli.“

„To nejde. Podepsal jsem, že se zříkám případnýho zrušení smlouvy. Viděl to i notář.“

„Co teda budeš dělat?“

Karel mávl rukou. Přešel k ruině a sedl si na bobek. Hlavu složil do dlaní a znovu se dal do pláče. Připadalo mu, že tam takhle sedí několik hodin, možná celé věky.

Vedle něho se něco pohnulo. Leknutím zvedl hlavu a podíval se, co se děje. Jeho čtyři děti a jeho impulsivním jednáním zbědovaná manželka stály proti němu. Cyril s Metodějem vzali do rukou rozdrcené cihly.

„Třeba se s tím ještě něco udělat dá. Co myslíš?“

„Co bys s tím chtěl dělat?“

„Opravit? Domy padaj denně, táto. Když ale zůstanou základy...“

Karel se usmál. „To je pravda. Základy tu zůstaly.“ Slzy byly rázem vysušeny.

Sára a děti nad ním stály jako sudičky a shlížely na něho. Věděl, co se jim honí hlavou. Nejradši by si tu kartu vzaly a utíkaly daleko... tak daleko, aby je už nikde a nikdy nenašel. Ale nešlo to.

I když spadne celý dům, základy zůstanou. Jako v jejich rodině.

Prach ze suti se snesl k zemi a pokryl ji jemnou, téměř neviditelnou vrstvou. Zbytek se nechal chytit větrem a vyplul neznámo kam. Možná až do prastaré Taurasie, do země, ze které se nedá odejít, ze které nikdo ani odejít nechce... do země, kde jednoho dne najdeme všechno, co jsme na tomto světě ztratili.

---