Horymírka 52

Další Bobinu dovolenou jsme strávili v jejím rodném kraji na Vysočině, v malebných končinách mezi Telčí a Dačicemi. Jednou jsem ji oživil v povídce Nedělní odpoledne, v oné krátké sekvenci horečnatých stavů, co provázely mé vyčerpávající veslování na rozbouřené přehradě. K tomu příběhu můžu teď na doplnění dodat, že od zkoušky z hospodářské úpravy lesa v ono pondělí ráno mě milý pan profesor nevyhodil, neboť jsem po vší té strasti měl, jak jsem předem doufal, v hlavě jasno. Popravdě k tomu přispěla i z oné odpolední divoké bouře vzešlá nádherná noc pod rozsvíceným Velkým vozem, kdy mě Boba – z­chromlého na obě ruce po prasklých puchýřích od vesel, jimiž jsem musel proti vlnám bez milosti zabírat až do přístavu – nejdřív k­rmila jako kojence a pak si ke mně na mou nedočkavou výzvu vlezla pod deku a dělala, co mohla, aby mi všechno zlé z dneška vynahradila. A tak i pan profesor, když viděl mé ovázané ruce, jež jsem jako dva bílé nemotorné kyje strkal před sebou a nemohl dobře otevřít ani zavřít dveře jeho pracovny a s přihlédnutím k prožitému dobrodružství, o němž si dal stručně vyprávět, a neméně i proto, že můj zájem o jeho obor byl mu velmi známý a velmi sympatický, napsal mi do indexu bez velkého vyptávání výbornou. Ale na tento závěr už v povídce nebylo místo – oslabil by závěr skutečný, literární. S chutí to tedy činím tady.

Nedal jsem vám však dosud nahlédnout do noci, která následovala po tom, co jsme po železniční trati z Telče do Dačic jako po žebříku, který se před námi v zužujícím se tunelu mezi dvěma lesními stěnami zvedal až k obzoru, doškobrtali do městečka pěšky, protože nám kdesi cestou v lesích ujel poslední vlak.

Vzali jsme si nocleh v hotelu blízko nádraží.

Nebyl jsem tam od té doby už nikdy, jen ve vzpomínkách stále vidím, že měl ten hotýlek nejméně jedno poschodí a že jeho čelní okna směřovala přímo ke kolejím. Anebo na náměstí? Ať tak či tak, byl tam vpředu nějaký větší prostor bez domů a nikde v dohledu človíčka. Dodnes si to aspoň myslím, jinak by bylo muselo nastat pozdvižení, když jsem někdy k půlnoci ve světle pouličních lamp přelézal po úzké římse od jednoho okna ke druhému. Když tam na mé škrabání a ťukání dlouho nepřicházela odpověď, stejnou cestou jsem se vrátil, vytáhl se a vzepřel zpátky na parapet svého otevřeného okna, vklouzl dovnitř, okno zavřel, potichu vyšel na chodbu a jemňounce poškrabkával na dveře sousedního pokoje tak dlouho, až jeho obyvatelka z obav před ostudou ty dveře tiše pootevřela a, mračíc se jak sto čertů, rychle mě vtáhla dovnitř.

„Máš rozum?“ šeptala rozčileně, „nemůžeš aspoň jednou vydržet spát sám?“

„Nemůžu, to bys nesměla být vedle.“

„Ale mohl bys, kdybys nebyl takovej blázen.“

„Šak su.“

„To vidím. Nepoznala jsem většího.“

„Musel jsem přijít dveřima, kdyžs mně neotvírala okno.“

„Propánajána! Tos byl ty? Jak ses tam dostal? Já jsem si myslela, že se to sem dobejvá nějakej zbloudilej holub nebo co. Neviděla jsem tě.“

„Nemohlas mě vidět, dyť jsem měl co dělat, abych zdola na to sklo dosáhl. Víš, jak je nad tou římsou vysoko?“

„Nad římsou?! Tys lezl po římse!? Já se z tebe jednou zblázním.“

„Nezblázníš.“

„Zblázním.“

„Nepovídej.“

„Povídám,“ vypustila na půl úst, protože na celá už nemohla, „počkej, tam ne, ta postel strašně vrže.“

Tak jsme si lehli na podlahu. Vrzala taky. Ale to už jsme neposlouchali v přesvědčení, že to prkenné vrzání nemůže nikoho probudit.

A skutečně. Žádné vzbouření v hotelu, který tak dbal, aby jen zákonití manželé spali na jednom pokoji, jsme nevyvolali, a já se za slabou hodinku mohl nepozorován dveřmi vrátit, a tam o samotě, která už vůbec nepálila, klidně spát do rána.

Boba o mně věděla všecko, i to, že mám po tatínkovi Linhartovi dvaatřicetinku francouzské krve jako pozůstatek zdržení zbídačelých Napoleonových vojáků na Moravě během neuspořádaného ústupu z vypálené Moskvy v roce osmnáct set třináct. Aspoň se tak v našem rodu traduje, neboť v­ tom roce se narodila nemanželská tatínkova prababička a nebylo nic snadnějšího, než to svést na cizího vojáka.

Boba měla pro Francouze a francouzštinu slabost. Její roztomilé ráčkování bylo také tak lehounké a něžné a znělo velmi francouzsky. Škádlil jsem ji, ať je tomu ráda, protože s italštinou či španělštinou by rrrozhodně tak dobře nepochodila.

„Podívej, rozrazil rozekvítek!“ provokoval jsem. Důrazně mě opravila: „Re... rezekvítek! Rozrazil rezekvítek, ne rozekvítek!“ Opakoval jsem „rozekvítek“, ona zas „rezekvítek“, až přišla na to, že si z ní dělám blázny a nabančila mi.

Při chůzi se nosila jako baletka, maličko houpavě, špičky od sebe. I zezadu byla pro mě tou svou chůzí hrdé královny v ulicích okamžitě k poznání mezi tisíci.

Dávala si záležet, abychom vypadali k světu. Oblékala se jednoduše, nejraději nosila sukni a halenku. Také já jsem na její přání od jara do podzimu chodil jen v kalhotách a košili. V chladnějších dnech mi dovolila svetr. Saka a bundy na mě moc ráda neměla, ve svetru jsem se jí líbil. Říkala, že tak vypadám francouzsky víc než tou svou dvaatřicetinkou. K narozeninám mi koupila kostkovanou košili, velmi podobnou své oblíbené „sportovní“ halence. Nosil jsem ji ze všech nejraději. Postavami jsme se k sobě náramně hodili a v této košili a v této halence jsme se cítili obzvlášť dobře. Vodili jsme se za ruce a se zalíbením se zhlíželi ve výkladních skříních. Jednou rukou jsem ji objal kolem štíhlých boků, ona si položila hlavu do důlku na mém rameni a drobnými zdravými zoubky se do toho náhradního zrcadla na nás smála. Slušelo nám to velice.

Ukazovali jsme se spolu až příliš často na to, abychom svůj blízký vztah mohli utajit. Co si o našem nerovném poměru mysleli mí kamarádi, spolužáci a spolužačky, to se nikdy nedovím, přímo se nezeptali a já jim nic nevysvětloval. Zato naše Marta mě na jednom tradičním štěpánském setkání v Horymírce vzala stranou a dala se do vyslýchání. Prý mě už „s tou paničkou“ taky viděla, tak nemám zapírat a přiznat se, co je zač.

Když jsem poznal, že zapírání mi dál neprojde, napůl jsem se přiznal. Dobře jsem udělal, že jenom napůl.

„To víš, já nésu dnešní, mě nevoblbneš! Že vona bude stará aspoň jak já, žejo?“ Velice mě potěšila. I tato znalkyně se v odhadu dvojnásobně spletla. Ožil jsem:

„Copak ty seš stará? Co to je, jedenáct let?“

„Já stará nésu, ale ty seš moc mladé na takovó jako su já.“

„Ale nám to nevadí. Není vdaná, jestli ti třeba o to jde. A milujeme se.“

„No, to ráda věřím,“ přejela po mně tím svým pohledem. Čekal jsem ještě poznámku, avšak mým přiznáním svou zvědavost asi přece nasytila a já si mohl zas oddechnout. Nebyl jsem si ovšem jistý, jestli potom – kdoví jestli ne už předtím – neroznesla mé tajemství po celé rodině. Neodvážil jsem se ptát a musel se spokojit tím, že nikdy na to téma žádný z rodičů či sourozenců nezavedl řeč. Ani bráška Karel, její muž.