Milan - část 1.

'Byla to láska?' Uvažovala a přemítala nad svou předchozí známostí. Vídali se s Jiřím jen pár měsíců, když potkala Josefa a rozhodla se raději pro něj. Přemítala nad slovy své sestry, která jí to nemohla odpustit. "Mohlas mít budoucího doktora, a ty si místo toho vybereš nějakého sprostého dělníka z Vítkovic!"

'Možná dělník, ale je galantní, umí dobře tančit, je silný a vždycky se mě zastal - třeba jako posledně, když vyprovodil toho prasáka, co se na mě lepil, pěkně za límec ven!' Říkala si v duchu. 'Má mě moc rád. A taky, už je mi dvacet, nemůžu skončit jako stará panna. Co si budem nalhávat, modelka zrovna nejsem. Musím se už taky konečně vdát, nebo si na mě budou ukazovat.'

Milada byla mistryně republiky ve skoku do dálky. S krátkým sestřihem - aby jí vlasy při tréninku nepřekážely - a snad až příliš vysportovanou postavou opravdu nebyla prototypem křehké krásky. Ale věděla, že zatímco Jiří bral její závody jen jako dočasný koníček, Josef byl na každém závodě, jak mu to jen směny dovolily. Vždycky v první řadě, připravený podat jí vodu nebo ručník. Věděl, že se chce dostat dál, že sní o olympiádě. A ona věděla, že je připraven ji v jejím snu podpořit.

Naposledy si uhladila svatební šaty, nervózně se na sebe usmála a vyšla z pokoje. Omámeně vnímala všechny přiopilé tetičky, rodiče, sourozence a Josefa. Ten ji dojatě objal, políbil a odvedl do auta. 

"Čekáte miminko!" oznámil jí rozzářeně, ale Miladě se zbortil svět.

"Můžete s tím něco udělat?" hlesla.

"Ale proč? Jste přece vdaná - nebo to snad není otec?" zatvářil se lékař pohoršeně.

"Ale ano, je to otec. Ale já potřebuji závodit, musím do reprezentace!"

"Je mi líto. Jste v desátém týdnu - než se dostanete před komisi, bude už pozdě. Pokud nemáte důvod hodný zvláštního zřetele - jako zdravotní ohrožení a podobně, nemůžu vám pomoct." pokrčil lhostejně rameny.

Milada jen těžko zadržovala slzy cestou domů. "Říkal si, že si dáš pozor!" křičela na Josefa.

"Byl jsem na to snad sám? Víš moc dobře, že to není stoprocentní!"

"Všechno jsi zkazil!"

"Copak ty nechceš dítě? Jsme manželé, stejně bychom ho dříve nebo později měli. Tak co na tom sejde? Je to naše dítě a já se na něj těším."

"Ty víš moc dobře, co jsem chtěla! A teď jsi mě o to připravil!" 

Rozhodla se ho za to vinit a nikdy mu to neodpustit.

Když odešel na noční, podnikla poslední zoufalý pokus o záchranu své kariéry. Vylezla na stůl a skočila z něj dolů, ale samozřejmě dopadla na nohy. Zkusila tedy vyšplhat na skříň, ale ani to nepomohlo. Nepřišla už na žádný způsob jak vyvolat potrat, který by navenek vypadal samovolně. 

Za šest měsíců se narodil Milan.