Ješitnost

Jmenovala se Lalka. To je polsky panenka.

O polední přestávce jsem si vyšel do parčíku za podnikem. V jedné chvíli mě něco chytlo za rukáv.

“Co to?” lekl jsem se. Kdysi jsem si takhle, o hřebík v plotě, roztrhl nový kabát.  

“To jsem já,” řekla Lucka.

“To mi musíš škubat moje vzácný sako?”

“Vzácný? Tohle sako máš takových nejmíň…, no, co tě znám.”

“Podle tebe je to jako hadr, jo?” Pohladil jsem si rukáv: “Pravá anglická vlna, dědictví po strýčkovi. Vlastnoručně jsem tyhle rukávy prodloužil, knoflíky přešil - strejda byl malej a tlustej.”

Lucka se do mě zavěsila. Vykročili jsme po cestičce mezi keři. Begónie už kvetly, růžová, bílá a sytě červená. Vypadalo to moc hezky. Lucka se ke mně pootočila, jako by se potřebovala ujistit, že dávám pozor.

“Zdeňku, minulej tejden jsem byla doma.”  

“Tak to snad bejváš každej den, ne?”

“Ach, přestaň, víš, že jezdím za našima do Beskyd.”

“Užívala sis sluníčka?”

“Jela jsem tam kvůli dědovi. Je celej špatnej. A babička je taky jako věchýtek.”

“Stará se o ně někdo?”

“Měli jsme jednu ženskou, ta ale pila, a ta druhá, co se po ní přihlásila, kradla, třeba i dědovi z talíře. Když už rodina nevěděla kudy kam, jako anděl z nebe se u nás zjevila jedna sousedka, paní Jarmilka jí tam říkají. Sama starší, ale zdravá a silná. Už je to rok, co se o dědu stará.

“Takže je všecko v pohodě.”

“Fajn ženská, i mluvit se s ní dá - pokaždý, když přijíždím domů, spolu posedíme a poklábosíme.”

“Počítám, že to bejvá hlavně o mužskejch.”

“Tak já ti něco povím,” řekla Lucka a ukázala na mě prstem, “jejím životem se propletlo mužskejch nepočítaně, a všichni na levačku. Jen o jednom mi vyprávěla samý hezký věci, teda skoro, a jen u toho jednoho si zapamatovala, kdy má narozeniny. Přitom narozeniny svýho vlastního muže si prý plete s těma od syna.”

“Jakýpak má k tomu asi důvod?” řekl jsem. Bylo mi to jedno.

“Nechceš vědět, jak se ten mládenec jmenoval?”

“A měl bych?”

“Řekla bych, že ano.”

“No, jak teda?”

“Zdeněk, jako ty.”

“No jo, no, zajímavý. Hodně vzácný jméno je to, že,” řekl jsem. A pak to do mne vjelo jako nůž do másla:

“Jarmila? Z Beskyd? Kde že stojí ta vaše chata?”

“V Horní Lomné.”

“Ach,” vydechl jsem.

Teď jsem při chůzi mlčel já. Lucka mě poočku pozorovala. Já se díval jinam.

“Cos jí na to řekla?” řekl jsem.

“Že svět je malej, samozřejmě. Teda že tě znám. Docela ráda jsem se k tobě přiznala. Ona z tebe totiž udělala hotovýho hrdinu!”

“A dál?”  

“Tak abys věděl, já jí napovídala, že jsi fajn, že každýmu rád pomůžeš, a tak...” Šli jsme dál a oba jsme mlčeli. A pak, aniž by se na mne podívala, řekla:

“Taky jsem jí pověděla, že se mi líbíš, a že kdybys byl o dvacet let mladší…”

“Ach, Lucko, ty zase lžeš jako když tiskne,” povzdechl jsem.

“Ale chtěl bys, aby to byla pravda, a neříkej, že ne. Trošku jsem si zalhala, no. Víš, ona ta paní Jarmila strašně ráda romantický příběhy. Když jsem jí o tobě vyprávěla, chytla mě za ruku a tak ji stiskla, že se mi z toho udělaly mžitky před očima. A nakonec mi pošeptala, že ani po těch třiceti letech zapomenout nemůže. Tak si to představ!”

“Nevymýšlíš si zase?”

“Přesně tohle řekla, přísahám!”

“No dobře. A nevíš, proč si to, když mě prej tak milovala, nechala pro sebe?”

“To bylo první, na co jsem se jí zeptala.”

“A?”

“Chtěla ti to říct, ale než se k tomu rozhoupala, musela se slepákem na operaci. Když se z nemocnice vrátila domů, tys už prý chodil s jinou. Docela jednoduchý, viď?”

Kráčeli jsme po cestičce a oba jsme mlčeli.

 

“Vlastně se jí ani nedivím,” řekl jsem po chvíli.

“Jak to myslíš?”

“Víš, Lucko, když se v patnácti do někoho zakoukáš, tak na něj do nejdelší smrti nezapomeneš.”

“Tak já nezapomněla žádnýho.”

“Ty sis vzala hned toho prvního, tak se nevytahuj. Samas mi to řekla. Lucko, podle toho prvního měříš ty, co možná ještě přijdou. Srovnáváš je. Ten první polibek. Jaký byl? Tolik si určitě pamatuješ. A pak ten druhý. První dotyk. A taky třeba vůni vlasů.”

“Víš, že vy byste se docela k sobě hodili, ty s tou Jarmilkou?”

“Proč myslíš?”

“Taky romantik - vůně vlasů, první polibek… Hotová paní Jarmilka. Víš co, řekni mi o té své první. Jaká byla? Teda: Jaká byla vůně jejích vlasů?”

“Luckó!" protáhl jsem výstražně, "- to byla docela fajn holka.”

“Byla hezká?”

“Říkal jsem jí Lalka. To je polsky panenka.”

“Takže Polka? A hezká jako panenka?”

“No.”

“A jak to s váma dopadlo?”

“Nijak. Utek jsem. Ona mě sice brala vážně, protože nejspíš netušila, kolik mi je - já už tehdá, v patnácti, vypadal dospěle, ale byl jsem jenom velký dítě. Že ji mám rád, jsem si uvědomil, až když jsem dospěl. To už byla vdaná a porodila syna.”

“Řekls jí to někdy?”

“Co jako?”

“Že ji máš rád, přece.”

“Jaký by to mělo smysl?”

“Ty to fakt nevíš? Tebe to netěší, že tě měla ráda?”

“To teda jo."

"Tak vidíš."

"Víš, já to tak nějak tušil, já jí to chtěl říct, už kvůli tomu klukovi, co ji dostal.”

“A pročs to neudělal?”

“Protože zemřela.”

“Jen tak? Prostě zemřela?”

“Akutní leukémie. Najednou byla pryč.”

“Tak to mě fakt mrzí.”

“Když jsem doma ve Slezsku, koupím dvě kytky, jednu na hrob našim, jednu na její. Pak tam na lavičce sedím, koukám na její podobiznu na pomníčku, a ...”

Lucka se zatvářila slavnostně, ale já řekl: “...a představuju si, jak si ten její vdovec pokaždý láme hlavu, když tam ty moje kvítka najde.”

 

“Ty, Zdeňku!" řekla Lucka a pustila moji paži.

“Copak?” řekl jsem.

“Víš, že ses zrovna ušklíb?”

“Já? To v žádným případě.”

“Ale jo, viděla jsem to moc dobře.”

Přestávka končila. Stáli jsme před vchodem do hlavní budovy.

“Vy chlapi jste stejně všichni všiváci!” vzdychla Lucka a vešla dovnitř.

Vešel jsem za ní. Za dveřmi si už šel každý po svém.

 

---