Živíme-li v dětech hloupost odstraňováním překážek, budeme sklízet aroganci a pohrdání

           Jednou takhle zrána jsem našel ve schránce dopis z vězení: „Vážený pane, omluvte mé jednání, kterého jsem se vůči Vám dopustila. Prosím věřte, že jsem se ponaučila ze svých chyb a že svých činů lituji. Chci řešit náhradu škody, a proto Vás žádám o možnost sestavení splátkového kalendáře. Svůj dluh vůči Vám začnu umořovat po nepatrných částkách už teď po dobu VTOS a pak okamžitě, jakmile budu na svobodě. Prosím o odpuštění, změnila jsem svůj přístup k životu a ráda bych začala znovu a jinak.“ Světlá nad Sázavou, 29. dubna 2019.

           Dojemný příběh osobnostní změny a nápravy jednoho téměř ztraceného lidského života, který v očistci došel pokání. Ale proč až teď… po tolika letech… kdy jsem na celou věc už skoro zapomněl?

           Co člověka na takovém dopisu z vězení zarazí? Nápadně úhledné písmo, hlavička, jednací číslo, úplná absence pravopisných chyb. A pak mi to docvaklo! Bože, kolik jen jsem takových dopisů za svůj život sám napsal! Holce se blíží propuštění, možná žádá o prominutí zbytku trestu, takže pro soud bylo třeba opatřit důkazy o její duševní nápravě. Nakluše vězeňský psycholog, pod jeho vedením děvče sepíše kajícný text, nad nímž nezůstane jedno oko suché. Soudcovské kladívko vše odklepne a naše vězeňství vykáže zase vyšší procento úspěšnosti resocializace.

           Velmi podobný pocit všudypřítomné lži mám také z dění v našem školství. Minulé pondělí mě při čekání na vlakovém nástupišti ohromil jásot deváťáků, ke kterým čerstvě dolétla zpráva, že jsou přijati na vysněné maturitní obory. „Z naší třídy se dostali úplně všichni! Na přijímačkách jsem skončila sedmnáctá. Z kolika? Z devatenácti. Kolik brali? No, asi třicet,“ křičí do telefonu zmalovaná dívka, co vypadá, že neumí dopěti napočítat. A všichni se radují. Z dětí jsou středoškoláci. Rodiče se tetelí hrdostí a roní slzy dojetí na absolventských plesech. Základky vykazují nadprůměrnou procentuální úspěšnost. Ředitelé středních škol do poslední chvíle loví i ty nejposlednější lůzry, aby své škole zajistili dostatečnou naplněnost. Je čas si vzájemně pogratulovat!

           Jen ministerstvo školství z toho má zamotanou hlavu. Už jsou tam... na maturitních oborech… vzdělanost národa statisticky roste. Jenže jak to teď vymyslet, aby tu povinnou státní maturitu aspoň někdo udělal? Odložit ji každý rok o rok? Nebo ji zrušit úplně? Jak se z toho nejlíp vylhat? Moc mě baví debaty nejrůznějších odborníků a metodiků: Učitelé trpí syndromem vyhoření! Pomůžu jim pravidelné supervize a sebevzdělávání! Učitel musí umět zaujmout! Žáci jsou přetěžováni! Učme se od Finů a od Slovinců! Novelizujme Rámcový vzdělávací program! Přidejme učitelům, ať ještě chvíli vydrží mlčet!

           Jako když vám na domě hoří střecha a vy místo hašení natíráte fasádu na růžovo a chlubíte se kolemjdoucím sousedům. Hlavně nepohlédnout pravdě do očí. Občas s chutí pozoruju děti z obce na jejich ranní cestě do školy. Jakési ponuré procesí duchů ploužících se za sebou v třicetimetrových rozestupech s hlavami skloněnými do dlaní. Nikdo nemluví, nikdo nevzhlédne k nebi, okolní svět jako by pro ně neexistoval. Mentální vyspělost dnešních náctiletých vůbec neodpovídá jejich biologickému věku. Nás v jejich letech zajímaly sex, drogy a rock'n'roll - oni honí panáčka po displeji.

           Člověka ve výkonu trestu (dnes už se dokonce ani nesmí říkat vězeň) nenapravíte tím, že mu v kriminále vytvoříte komfortní prostředí a budete za něj žehlit jeho průšvihy. Možná ho změníte tím, že mu jasně ukážete hranice, které překročil, a dáte mu pocítit důsledky jeho činů. A podobně je to i s dítětem ve vzdělávacím systému. Naše dorůstající mládež ve školních škamnech je tak zpohodlnělá a vzdálená realitě, že snad ani nemůže chápat význam vzdělání v životě člověka. A my hledáme tisíce výmluv, proč od dětí nic nechtít. Umetáme jim jejich cestičku ke štěstí, vláčíme je po poradnách a chodíme si stěžovat na rodičovské schůzky. Vzýváme alternativní školství, které odstraňuje známkování, aby se nepoznalo, že děti jsou líné a nevychované. Preventivně odstraňujeme z cesty síta, která mají ukázat pravdu. Víc než prospěch nás zajímá, kam vezme škola děti na výlet. Když žák necítí obavu, že propadne, nebo že se nedostane na školu, těžko ho něco motivuje k činnosti. Zkuste pak zaujmout pro literaturu někoho, kdo nikdy nepřečetl knihu a ani to neplánuje.  

Svrhněme konečně z piedestalu tu pokřivenou Rousseauovu ideu, že v dětech je pouze dobro. V každém je kousek Kaina i kousek Ábela. Člověk dospěje k pokoře porážkami a zklamáním. Zlo nepřichází odnikud zvenčí, ale je ukryto uvnitř nás. Živíme-li v dětech hloupost odstraňováním překážek, budeme sklízet aroganci a pohrdání.