Tušil posluchače

Jiné a stejné

Noc, žlutavá jarem a steskem. Jehličky deště se lámou o střechy činžáků, pootevřenými okny jde vlhký vzduch. Kdo ztrácí signál s vědomím, usíná. Padesát tisíc let nazpátek, v moři času, bylo pondělí nebo pátek a byl večer. A noc byla stejně žlutavá a pršelo jako zrovna teď. Ve skále se k sobě tiskli lidé. Poslouchali vodu, která padala a lámala se o ticho. Usínali. A vše bylo jiné a vše bylo stejné.

Nechtěná

Udělal jí dítě a nemá se k němu. Holčičce jsou dva měsíce, hlídá ji teta, ona denně chodí za ním a jeho ženou a dožaduje se spravedlnosti: prozatím ji udeřila pěstí do tváře, jemu poškrábala krk a záda a slíbila návštěvu bratrů z Ukrajiny. Přehrává mi ta syrová videa, trochu unavený, trochu pobavený, v jejich společném kraji je takový zápal pro věc běžný. A jinde zatím do peřinek pláče holčička.

Zahrady

Zvědavě nakukují do palácových zahrad Malé Strany, co kdyby některá tajila cosi magického. Třeba cosi z dětství, co zasuto hluboko v paměti občas zaklepe a než stihneš otevřít, je to pryč. Tak teď klepou na vrata zahrad oni a doufají, že to zapomenuté cosi je připomínkou vezme na milost. Aspoň na okamžik krátký jak přes neděli most.

Nad Orlickými horami

Nad Orlickými horami nebe kaboní se v olovo, bůh Perun své oči mhouří, bude pršet válka. A je to cosi jako zvláštní dálka, co si člověka bere o té dusné chvíli před bouří.

Tušil posluchače

V předvečer svátku Osvobození šel předčítat verše z Holanových Rudoarmějců. Pod Quadriem tušil posluchače. V béžovém haveloku, s cigaretou v koutku úst a květem v klopě saka odložil aktovku a četl. Občas se přitočil k náhodnému kolemjdoucímu a zvýšil hlas, bylo-li toho třeba pro básnický účin. Chvílemi štěkal jak kulomet, chvílemi byl tichý v připomínce posledního vydechnutí vojákova. Planul.