Horymírka 64 + 65

Ráno se paní matka nutila do laskavých slov, i do úsměvu se chtěla přinutit, ale příliš se jí to nedařilo. Pan otec se mračil. Ani na Blance a Hance nebylo těžké poznat, co se v noci po mém vpádu dělo, o čem se ještě dlouho rozčileně šeptalo, zatímco my jsme si možná již usínali v náručí.

Pozdravil jsem a víc se nevnucoval. Vzduch byl nabitý napětím. S pánem domu jsme se opatrně míjeli. Ještě nevyčpěly ostré nóty, které jsme si přede dvěma měsíci vyměnili. Nemít za sebou Jarunu, nevydržel bych tady ani minutu.

Okna už měli u Poslušných od včerejška slavnostně vyzdobená, jak se na učitelskou rodinu v tak velký svátek sluší.

Nestál jsem o to, ale abych neurazil, posnídal jsem s nimi. Po snídani šel každý se svou školou do průvodu, paní Poslušná zůstala doma.

Jaruna mě vzala za ruku, ale než jsme vyrazili za jejími prvňáčky, pan otec nám nakázal, abychom se nikde necourali a přišli včas na oběd. Jaruna mu mezi dveřmi odpověděla, že se najíme sami, ať na nás nečekají. Vděčně jsem jí stiskl ruku, neměl jsem chuť trávit vzácné hodiny s pány rodiči.

Přidružil jsem se k dětem. Bylo mi trapně, jak vyčnívám ve vojenské uniformě z chumlu žáčků, ale moje paní učitelka zářila a předváděla mě kolegyním. Taky mi dala do ruky mávátko, i když pro mě ho bylo škoda, nesl jsem je celou dobu spuštěné až u kolen.

Po povinné proceduře v průvodu jsme odevzdali děti rodičům, kteří nás v povzdálí sledovali, Jaruna se mě chytla pod paži a šli jsme, kam nás nohy nesly pod šedivými fasádami a šedivými okny, pro dnešek slavnostně vyzdobenými papírovými vlaječkami, hesly a barevnými vystřihovánkami.

Nějakou náhodou jsme došli do Bedřichova. Ukázala mi svou školu a potom jsme šli do restaurace Na růžku k obědu. Hned jak jsme si sedli, podstrkovala mi pod stolem peněženku. Chvilku jsem se štětil, že na zaplacení oběda mám, ale podívala se na mě jako na žáčka a já jsem raději uznal, že nemá cenu hrát si se svou svobodnickou gáží na granda. Peněženku jsem vzal, strčil do kapsy a po obědě z ní platil. Vrchní viděl, jak hledám a tápu v přihrádkách a myslel si své.

Pak jsme se loudali k Pávovu, obešli rybník, a když už jsme byli až tam, vlekl jsem ji dál do lesa. Na kopečku se mi zalíbil plácek porostlý měkkou travou, kde jsme měli výhled do lesů i na velký pávovský rybník. Proti krátkému posezení nic nenamítala, jen jsem se musel podívat, zda nablízku není ani jeden mravenec. Neviděl jsem žádného, tak jsem odložil opasek a vázanku – u­ž mě škrtila – a­ na hustý drn jsem rozprostřel pečlivě vykartáčovanou vycházkovou blůzu.

Srovnala si sukni, aby ji nepomačkala a opatrně si sedla. Já vedle ní.

Svíral jsem ji v hladové náruči. Byla k zulíbání a byla si toho vědoma, což mi prozradili čertíci v jejích očích i poddajná ústa.

Už se ve mně zvedala žhavá vlna, už mé ruce měly napilno s rozepínáním a odstraňováním překážejících objektů a ona si to nechávala líbit, dobře vnímajíc mé rozpálení, když do toho tiše, mazlivě zašeptala – nevnímal jsem slova, jen láskyplné zavrkání: „Proč ještě nejsi ve straně?“– a tiskla se ke mně a nic se u ní nezměnilo, zatímco mně obsah řečeného se zpožděním docházel a žasl jsem, co je to za podivný svět, v němž ona ž­ije – a­ má žhavá vlna klesla hluboko do úžlabí vzedmutého vlnobití.

Ale byl jsem už tak spoután tou chladivou, střídmou, z výšin k zemi strhující láskou, já nepolitický člověk, vyrostlý v úplně jiném prostředí, ž­e jsem se bez odporu přenesl do jejího světa a upustil od nekalého úmyslu svést ji tady na lesním paloučku ke svému nízkému potěšení. Jen chvíli jsem se přel s jakýmsi našeptavačem, zda ji skutečně miluji, a jestli ano, zda pro ni samu, nebo jen pro hloupé předsevzetí, které jsem si přede dvěma lety uložil – j­estli zradím, tak to bude jen jednou.

Vstal jsem, přetáhl si nerozvázanou smyčku kravaty přes hlavu, zvedl límec vojenské košile a povolený uzel pod ním utáhl. Ona si bez řeči pozapínala a na místo pozastrkala, co měla uvolněné, a když vstávala, zvedla ze země i mou blůzu, pozorně ji zbavila smítek a podala mi ji. Proběhlo to v klidu, prostém nadbytečných emocí. Nepromluvili jsme ani slovo.

Zpátky do města jsem ji vedl velkým obloukem po lesních cestách.

Bylo jí jedno, kudy jdeme. Co chvíli na mě zpytavě pohlédla, aby si ověřila, nakolik se mě dotkla. Očividně ji také zajímalo, zda o otázce přemýšlím. Realistku. Pravověrnou komunistku. Mou budoucí ženu. Viděla, že přemýšlím. Odpověď sice nedostala, ale svého dosáhla.

Vodil jsem ji tím lesem křížem krážem a měl jsem brouka v hlavě. Roztrpčení pominulo, otázka zůstala: Jestli je to pro ni tak důležité, co mně vlastně brání v té její straně být? Samozřejmě to hlavní: Zajímají mě politické hrátky mocných? Ne, já uznávám jedinou politiku – l­­es.

Courali jsme se po lesních cestách krok od sebe, moc toho nenamluvili, a já u sebe hledal přijatelnou odpověď. Dospěl jsem k předběžnému závěru, že kdybych v té jejich straně přece být měl, tak ne na něčí naléhání, ale z přesvědčení, a mé přesvědčení je jiné, s jejich stranou mám jen špatné zkušenosti.

Opravdu? Tenkrát před sedmi lety, ve dvaapadesátém, jsi ocenil, že ti vládnoucí strana poskytla možnost studovat. Připustil jsi, že ani tady, jako nikde, není všechno jen černé nebo bílé.

Mohl bych něco ovlivnit, kdybych tam byl?, dumal jsem dál. Protože ovlivňovat věci, zasahovat do nich, tak jak si to představuju ve své práci v lese, to by možná důvod byl. O jiném nevím.

Konečně jsem promluvil a přiznal, k čemu jsem dospěl.

„No, proč ne,“ řekla neutrálně, spíše však shovívavě.

Takové přijetí výsledku mého dlouhého duševního boje mě zrovna nenadchlo. Řekl jsem: „Ještě si to musím pořádně rozmyslet!“

„Ale dlouho ne. Nejlepší příležitost je teď, na vojně.“

Přemýšlel jsem o svém povolání lesníka a představoval si, jak bych v něm mohl přispět k zdůvěryhodnění té strany – a tu řekla: „Bude se ti to hodit v zaměstnání.“

„Hodit?“ podivil jsem se.

„Členství ve straně má vliv na služební zařazení, na plat a tak.“

„To jako že se nebere ohled na to, co člověk umí a jak pracuje?“

„To samozřejmě taky. Ale s členstvím je to jistější.“

„Škoda, myslel jsem, že se na to díváš jinak.“

„Však ano.“

„Jak?“

Zatímco hledala správnou odpověď, na mysl mi přicházeli kladní hrdinové z jejích obdivovaných sovětských románů, co se obětují za celek, za socialismus, a na sebe nemyslí. Samá lež. Zaplétala se, až mi jí přišlo líto, tak jsem to ukončil:

„Dobře, věřím ti.“

Myslel jsem to vážně, snažil se věřit, ale drápek uvízl.

Vyšli jsme z lesa do polí a loudali se stromořadím rozkvetlých jabloní. Byl první máj, lásky čas. Šla vedle mě, vzal jsem ji za ruku, potom kolem pasu. Snažila se mi vysvětlit, jak je to s její důvěrou ve stranu, ale já už jsem zas vnímal jen její omamné mládí, jež mě pořád překvapovalo, ještě po dvou letech po osudové zradě bylo mi nové, a to byl důvod, proč to ostatní, to trpké, jsem jí odpouštěl.

Jestli a jak moc o mé odpouštění stála, jsem si však jistý nebyl. Mé názory brala i nebrala na vědomí, podle toho, co bylo právě podle jejího střízlivého myšlení na místě.

Dostávali jsme se v diskusi pozvolna dál, doháněli zmeškané měsíce seznamování. Stále trvalo mnoho nevysvětleného, stále mezi námi byly v mnoha věcech rozdílné postoje. Záleželo jí na tom, aby se nám je dařilo sbližovat. Začala proto rozebírat „některé chyby a omyly“ komunistické strany. Chtěla mě přivést k pochopení jejich příčin, ale sama si je úplně vysvětlit neuměla. Pomáhalo jí zřejmě, že mám jiný názor. Tím, že o nich nahlas mluvila právě se mnou, pochybujícím a nevěřícím, dostávala se blíž k jádru a nalézala vhodnější argumenty. Měl jsem tak příležitost poznat, že věří ve vyšší poslání strany, v její daleký cíl – vybudování ideálního společenského řádu, komunismu. Také bych tomu rád věřil, bylo to lákavé, něco už jsem pochytil během studií. Nelíbilo se mi však, že z té víry vyvozovala závěr, že tak vysoký cíl opravňuje stranu jako vedoucí sílu, aby „někdy postupovala tvrději a možná k někomu poněkud nespravedlivě“, takto opatrně to formulovala. Strana prý má na to právo, podniká experiment, který doposud nikdy nikdo nevyzkoušel! Sám Sovětský svaz má ke komunismu ještě hodně daleko. Proto je jen přirozené, že dochází k chybám, ale ty jsou přece v porovnání s tím nádherným dalekým cílem omluvitelné. Zvlášť když jsme po odhalení Stalinova kultu svědky, že je strana sama nachází, pojmenovává a snaží se o nápravu.

Poslouchal jsem, dával se poučovat, ale nebyla mi úplně jasná existence té imaginární bytosti, již ona s posvátným respektem nazývala Stranou, jako když věřící řekne Bůh. Té bytosti lidskými smysly nepostižitelné, nanejvýš moudré, spravedlivé a snad i všemohoucí. Zeptal jsem se jí na to. Zajímalo mě, kde je ke spatření ta bytost, která se nemýlí, která však dopustí, aby se konkrétní nedokonalí lidé, kteří ji vedou, mýlili, a někdy krutě, což sama uznává.

Odpověď mě neuspokojila. Ta neomylná bytost, to je ústřední výbor strany. Skládá se z omylných lidí, to ano, ale hlavní je společná myšlenka.

„Čí je ta ‚společná myšlenka‘? Vždyť i tu si každý může vysvětlovat po svém. A vysvětluje.“

„Je tady hlasování, v něm rozhoduje většina,“ zněla jasná, rovněž neomylná odpověď.

„Myslíš, že většina má vždycky pravdu? Co když přesto, přes hlasování, které může být různými vlivy, například šikovným demagogem, ovlivněno, má blíž k pravdě menšina? Nebo co když se pravda vůbec nezjeví, známe to z voleb, přece nevěříš těm devětadevadesátiprocentním výsledkům. Kdo teda má stanovit, kde je pravda?“

Trvala na většině, zdálo se jí to spravedlivé.

Na mou opakovanou otázku, co ta imaginární Strana ve skutečnosti je, jak si tu bytost představuje, neodpověděla. Řekla, že k víře je potřeba dozrát. Tady se zarazila, mrzelo ji, že neumí to staré, od církve vypůjčené slovo víra ničím nahradit. Moc jsem jí to neulehčil. Její vírou jsem řádně zaviklal, když jsem řekl, že mi to nestačí, že jsem už jednu víru ztratil, protože nevěřím v žádnou nepostižitelnou bytost podobnou bohu, takovou, jakou si lidé ve svých představách stvořili, aby se jim lehčeji žilo, aby se měli na koho spoléhat a na koho svádět své neúspěchy. Na to neměla co říct a převedla řeč na mou vojnu a na armádu vůbec.

Nežárlil jsem, ale ani se nemohl zbavit dojmu, že podléhá názorům své předchozí lásky, kapitána československé armády. V některých věcech jsme si proto nebyli schopni porozumět. Například v nekritickém obdivu bojové morálky a vlastenecké obětavosti těch jejích hrdinů ze sovětských válečných románů. V té souvislosti vyslovila názor, že zástava vojenské jednotky má větší cenu, než mají životy vojáků. S tím jsem vášnivě nesouhlasil: „Pro mě, když to vezmu do důsledku, je to jen vyšívanej hadr a bezcennej symbol. Jeho povyšování nad životy lidí je barbarství.“

Byl jsem až moc tvrdý, vím, ale provokovala mě ta nekompromisnost jejích názorů. Přeli jsme se dlouho, velmi jí záleželo na tom, aby mě přesvědčila – myslela to jistě dobře – a­le stejně tak bych dal já nevímco za to, kdyby ona pochopila argumenty možná málo uvědomělého kluka, který jen musí přežít vojenskou službu, do níž byl proti své vůli naverbován. Přiznávám, že ze mě mluvila zatrpklost pramenící ze šikany, a také z toho, že k ničemu nebyly tři roky vojenské katedry i s měsícem ostrých střeleb o prázdninách v pustině na východním Slovensku, že mi z toho byl započítán jen jeden rok k dobru a ubráno několik stupňů hodnosti, takže teď jsem v tomto ponižujícím postavení.

V rozčilení jsem řekl: „Vojáci by měli být jen ti, co jimi být chtějí, to znamená, dobrovolníci.“

To byl olej na přikrmení jejího ohně.

„Myslíš ‚žoldáci‘,“ řekla důrazně a čišel z toho výsměch.

„Třeba, říkat jim můžeš, jak chceš, ale byli by to ti, co si sami chtějí hrát na vojáky, protože jen takoví můžou být na vojně co platní.“

„To je buržoazní přežitek, to u nás nepadá v úvahu.“

„To já vím, ale bylo by to podle mě lepší.“

Strašně mě hnětlo, že si v tolika věcech nerozumíme a – j­ak jsem se obával – n­ikdy rozumět nebudeme. Stál jsem na svém starém přesvědčení, že když se dva milují, musí být naladěni na jednu vlnu, mít ve všem stejný názor, a když nemají, je to chyba, kterou je třeba napravit, názory sjednotit, někdo musí ustoupit a dát zapravdu druhému.

„Kdo komu?“ zeptala se nevinně s úsměškem v očích.

„No přece ten, kdo nemá pravdu, tomu, kdo ji má.“

„Jak to poznají, když má každej tu svou?“ provokovala.

Na to se mi těžko hledala odpověď, je to stejné, jako s tím hlasováním o pravdě v ústředním výboru jejich strany, viděl jsem.

„Tak vidíš! Podle mě rozdílný názory těch, kdo se mají rádi, nemůžou být ničemu na překážku.“

To jsem nechápal.

Nepřišel mi na mysl despotismus mého postoje, nepozastavil jsem se nad tím, že v tomto se právě já podobám té jejich straně, zatímco ona, věřící komunistka, má názor naprosto svobodomyslný.

„Jak se potom ti dva můžou doopravdy milovat?“ křičel jsem na ni rozhořčeně.

„Můžou, pravá láska je tolerantní,“ trvala s klidem na svém.

„To pak není žádná láska! Ti, kdo se milujou, musí mít na všechno stejnej názor, aby si rozuměli, aby byli ve všem zajedno!“ rozhazoval jsem rukama a držel svůj nekompromisní postoj až do nepříčetna.

Málem už hrozila vážná roztržka, ale ona mě tím svým chladně rozumným, nesnesitelně povýšeným klidem zarazila: „Já bych ti doporučila, aby ses uklidnil a zamyslel se, jestli má cenu takhle pokračovat, s takovou se nikam nedostanem.“ Účinek to mělo, zastyděl jsem se, ale pravdu jí nepřiznal, i když jsem ji tušil a byla pro mě hořkým soustem. Raději jsem o tom přestal mluvit.

Tak jsme za celé odpoledne nikam nepokročili. Málo jsme byli ochotni jeden od druhého převzít, v zásadních otázkách trval tvrdý nesouhlas.

U Poslušných večer vládl podobný duch. Byl jsem napjatý, ve střehu bránit se a hlásat svou pravdu, o kterou tu nikdo nestál.