Kraul

Před obrátkou se ještě jednou nadechl, jakýmsi nevysvětlitelným kouzlem se otočil, odrazil a splýval dobrých pět metrů v opačném směru. Pravá ruka určila směr a tělo, jako by tento náznak pochopilo, se vydalo za ní. Pak přišel těžký manévr, nádech společně s přehozením levičky, ale i tento majstrštyk byl zvládnut na výbornou. Nic už nebránilo tomu, aby střídavými pohyby paží, s podporou zbytku těla, doplul až k protější stěně, kde mu ve volné cestě jeho vodě oddané postavy bránila dlaždičkami ozdobená stěna. Nedalo se nic dělat, musel se chtě, nechtě obrátit a odrazit od této překážky. Splývání již nebylo pětimetrové, ale pouze čtyřmetrové; zavinily to snad vlny vytvořené jím samým, které stvořil připlavav k zadní stěně bazénu v opačném směru? Je to možné, každopádně cesta opačným směrem jakoby vedla mírně do kopce. Veškeré jeho pohyby se nyní zdály maličko krkolomné, a to až do poloviny délky bazénu, kdy konečně překonal ztrátu koordinace, zaviněnou zčásti jím samým – ještě ne dokonale zvládnutým stylem, zčásti prudkou otočkou, která aby úspěšně překonala odpor vody, musela vykonat pro lidi nepřirozený pohyb, podobný zmatenému pobíhání lapených zvířat v kleci a zaviněný polštářovitým charakterem tohoto média, podobnému vazkému medu stékajícímu po skle zavařovačky. Avšak sebevětší snaha člověku nic nepřidává na eleganci s níž se, jako na obrtlíku, obracejí ryby a jiní vodní živočichové.

Přišlo to asi tehdy, ten revoluční obrat, bod zlomu;  uvědomil jsem si, že mám-li se osvobodit, odhodit okovy, jež svíraly mé tělo v obdélníkové nádrži s vodou, musím ven, na otevřenou vodu, do rybníka, do moře, do jezera.

Jak řekl, tak udělal, až přišlo jaro, voda se ohřála natolik, že jsem sebral odvahu a splynul s rybníčkem, který skýtá mému chtíči dostatečnou blízkost, a oddal se té nově nabyté volnosti.

Ponořuji hlavu, vnímám sílu vody, je mi blaze, věda, že jsem král, jsem vládce vody, toho kousku vody, sahajícího od počátku do konce. Otevřu-li oči, spatřím za bariérou z plexiskla svých brýlí jen vodu, ne jiné plavce, ne čáry na dně, jen prázdno… ryby a nekonečno.

Jeho tempa nabývají na délce, splývání, jež konkuruje kytovcům, krášlí jeho tělo, jeho nově objevené vodní já. Je načase dát sbohem poutajícímu se vměstnávání do mezí jedné a druhé cákající postavy, té mezírce mezi slizkými tukovými polštářky obepínající boky všech plavců, čeká ho směr… směr… tam do dáli, bez omezení a bariér, jen rozmazané břehy limitují nekonečně velkou vodní plochu. Tempo se automatizovalo, radost z pohybu narostla, zaplnila část jeho mozku; druhá část může těkat. Myslel na radost, kterou mu dávají jeho nejbližší, kterou on poskytuje jim. Při nádechu se usmál a trochu se nalokal, no a co – vody je tu dost pro vás, ryby, plavci, stvoření; po zakuckání se opět vydává na svou pouť, k cíli, jímž je břeh.