Cizí život

Když se ráno vzbudil, věděl, že je to tady. V tom krátkém, fyzikálně neměřitelném momentě mezi procitnutím a otevřením očí mu hlavou bleskla tichá, ale jasná myšlenka: "Proč?"

Dlouho ji necítil. Dalo se čekat, že to zase přijde. Většinou se objevovala na jaře. Za pošmourných podzimních dní by ji lehko odbyl. Stačilo by říct, počkej na jaro, to bude hezky, všechno ožije a vykvete. Ale teď ji neměl čím zahnat. Došly mu argumenty. Začínal jeden z těch krásných jarních dní plný čerstvých hráškově zelených lístků a květů zlatého deště. Nic lepšího příroda nemohla nabídnout. Ona to věděl, a proto přišla. Právě teď ho chtěla dostat na kolena. Teď, kdy neměl kam uhnout. Nemohl říct, přijď, až bude hezky, teď nemám náladu, protože týden pořádně nesvítilo slunce. Ona přišla právě dnes, kdy by měl být dost silný, aby jí vzdoroval. Nechtěla nějaké upachtěné vítězství. Chtěla rytířský souboj a vavřín pro vítěze. Nechtěla jej ubít v blátě. Stála o triumf ze sedla. Zkoušela to už dobrých dvacet let.

Byla zpět. Byla to ona. Ta absolutní pochybnost. Nebyl to obyčejný strach, obava nebo nejistota, ale naprosto komplexní a existenciální pocit. Nebylo to zvědavé "proč" jakým se v absurdních řetězcích dovedou vyptávat malé děti na záhady okolního světa. Nebyla to otázka, která s otevřenou náručí vyhlíží odpověď. Byla to otázka, která jako náraz zatuchlého vzduchu z ničeho nic zahalila všechno kolem nepříjemným pachem. Byla to otázka, která se směje do očí, protože ví, že je neporazitelná, že na ni neexistuje odpověď.

Přítomnost té otázky cítil naprosto fyzicky. Visela na jeho končetinách, jako mokré tepláky ztěžklé nasátou vodou. Pohyboval se pomalu a s námahou. Měl dost sil. Ty mu nevzala, jako kdyby si vychutnávala jeho boj a chtěla se dívat na jeho úsilí. Nestála o pohled na trosku bez života. Toužila vidět zápas. Proto mu asi nechala dost energie nato, aby se mohl zvednout a dojít si na záchod.

Nerozsvítil, jen po tmě dosedl a vymočil se v sedě. V koupelně si pak umyl nejenom ruce, ale i obličej. Dalo mu to dost práce. Opláchl si tvář studenou vodou. Vždycky to tak dělal hned po probuzení. Proto ho to teď stálo tolik námahy. Protože na něm ležela ta neodbytná otázka. Cestu na záchod mu nezpochybňovala, ale mytí obličeje, proč?

Nádech, výdech. Zkoušel se soustředit na tuto jednoduchou cyklickou funkci těla. Asi někde slyšel, že to pomáhá. Ale bylo to jen horší. Cítil, jak se se plíce namáhavě roztahují, jako kdyby se mu přes noc zmenšil hrudní koš a on teď musel bojovat o pár doušků v duchu navíc. Jako kdyby se probudil v cizím těle, které mu bylo malé.

Prohlížel si svoje ruce. Byl to zvláštní pocit. Poznával je asi jako dávného spolužáka, člověk ví, kdo to je, ale nemá s ním už nic společného. Ruce ho poslouchaly, ale připadaly mu cizí.

Nikdy moc nepřemýšlel nad tím, co si obleče. To byla dnes jeho výhoda. Tričko a džíny, to byla rutina, kterou provedl automaticky. Celá tíha té otázky, co nad ním od rána visela jako Damoklův meč, na něj dolehla u snídaně. Žena a děti. Věděl o nich všechno, ale bylo to, jako kdyby se to včera večer před spaním naučil zpaměti, aby dnes mohl hrát tuto roli. Aby dnes mohl žít tento cizí život. Žádné jejich emoce nedokázaly proniknout k němu. Jako kdyby je pozoroval přes zvukotěsnou stěnu. Jakoby jejich slova jen odezíral a neslyšel tón a barvu jejich hlasů.

Vždycky rád pozoroval v tramvaji lidi, co jezdili spolu s ním v ranní špičce do práce. Vždycky si zkoušel představit, odkud jednou, jaký mají domov, jestli jim dal někdo pusu na rozloučenou, jestli si stihli vypít kávu, nebo si jen tak tak stačili vyčistit zuby. Vždycky mu přišlo zvláštní, že zná jejich obličeje, skoro denně je potkává na stejné trase, ale nikoho nezná jménem. Oponou jejich světů byly dveře tramvaje. Tam venku už je neznal. Netušil, co tam kdo dělá. Znal je jen jako pána, co si čte noviny, paní, která ráda dlouze telefonuje, mladíka se sluchátky, slečnu, co se maluje…Dnes si připadal jako jeden z nich. Jako kdyby sám sebe znal jen do určité hloubky a potom padala opona za níž bylo cosi neproniknutelného.

V práci měl pocit, jako kdyby v něm kdosi zatáhl neviditelnou ruční brzdu. Nevyřízené e-maily, prioritní úkoly i termíny v kalendáři měl jasně vyznačené. Ale všechny tyto impulzy, které jindy vyplavovaly do těla adrenalin, dneska padaly na ucpané receptory. Všem těmto impulzům stresu bránila jedna jediná prostá otázka „proč?“.

Všechno chápal, všemu rozuměl, jen se nedokázal soustředit, protože nevěděl, proč by to měl dělat.

Věděl, že to musí vydržet. Večer si dá tři piva, aby tvrdě usnul, ráno se probudí, obleče si džíny a tričko a zase se pokusí stihnout aspoň jeden deadline v práci. Půjde to tak pár dní, dokud se nestane nějaký malér. To by pak odešla. Nestojí o to, aby jej ubíjela, když padl na zem. Nebo přijde nějaký úspěch. To se pak stáhne do ústraní a počká si na svou chvíli. Počká si, až se hladina uklidní a pak do ní vhodí otázku "proč?", která se jako soustředné kruhy bude šířit celým jeho osobním světem.