Neblahý pokus

Člověk se nemá snažit vniknout tam, kam ho příroda nevybavila dostatečnou sebekontrolou

Neblahý pokus

 

         Řadím se mezi matematicky nepřípustnou větší polovinu lidí zvídavých a zvědavých, zkoušejících vše nevyzkoušené, nové, dobrodružné, romantické, zábavné, nikoliv nebezpečné a riskantní. Když se s něčím podobným setkám, nebo o tom slyším, nedá mi to spát, vrní to ve mně jako pokušitel a nepustí, dokud to nevyzkouším.

         Zrovna včera. Sedíme v Malostranské kavárně s kolegou a čekáme na jeho přítelkyni. Popíjíme kávu a probíráme poslední zprávy o našem premiérovi. V poslední době je to velmi šťavnaté téma, které vymezuje jakoukoliv nudu. Jeho několikaleté stíhání by mu mohl závidět i Fanda Procházka, hledaný pro půl miliardy korun.

         Naše politologické úvahy přerušila Zdeňka svým chvatným vpádem a běžným pozdravem – čudlajs kluci. Položila na stolek kabelku, knihu a mobil a hned se rozhlížela po vrchním.

         Zdeňka byla krásná blondýna, můj koníček ve spojení se statistikou. Mě však zaujala vice její kniha. Stokrát jsem proklel tu chvíli, kdy jsem ji spatřil. Můj život se změnil ve sny. Zatracenej Robert Waggoner se svým bádáním o bráně k vnitřnímu já.

         „Prosím tě, o čem je ta kniha Lucidní snění? O tom jsem ještě nikde neslyšel,“ zeptal jsem se zvědavě Zdeňky.

         „To je těžké říct to několika slovy,“ zareagovala pohotově, „kdyby tě to zajímalo, tak jde o schopnost uvědomovat si snění ve snovém stavu. Jde o stav, něco mezi vědomím a nevědomím.“

         Zklamaně jsem odpověděl: „Z toho moc chytrej nejsem.“

         „Z toho si nic nedělej. Já to čtu už víc jak půl roku, k tomu jsem si teď ještě opatřila podobné téma od Stephena LaBerga a plavu v tom prsa i znak. Jestli ti můžu radit, tak to nečti. Je to na hlavu.“

         Ještě chvíli jsme se bavili o tom jak snít a usínat, jak postupně otevírat nevědomí a zkoumat niterné „ego“. Skončili jsme debatu, a protože se blížil začátek koncertu v Lichtenštejnském paláci v sále Martinů, opustili jsme útulné prostředí kavárny a přešli do nedaleké budovy HAMU.

            Od toho večerního setkání s přáteli a spatření knihy o snění, jsem začal sám chodit jako ve snu. Stále jsem musel myslet na to, jak je možné spát, snít sen a v tom snu vědět, že sním a být něco jako při vědomí a normálně jednat jako když nesním. Čím více jsem o tom přemýšlel, tím více jsem o sobě začal pochybovat. Sakryš, zkusit to. Jak?

         Především, když už jsem do toho spadl, opatřil jsem si tu Waggonerovu knihu „Lucidní snění“ v ceně tří krabiček červených Marlborek. Týden jsem nekouřil. Záhy jsem zjistil, že je to čtení velmi těžké, nesrozumitelné, namáhavé a k nezapamatování. Co bylo nejdůležitější? Naučit se lucidně snít. O to šlo.

         Zkoušel jsem to při každé příležitosti. Doma, na plovárně, ve vlaku, v kině, na koncertě, nikde jsem se ve snu, pokud se mi vůbec něco zdálo, nedostal do stavu bdění. Při tom Waggoner a jím citovaní další vědci se do toho stavu dostávali velmi snadno, sny prožívali a dobře si je pamatovali. Zvládli i jejich zkoumání a zapisovali si je. To jsem považoval za zbytečné. Mně by stačilo dostat se do té lucidity.

         Většinou se mi sen zdá z ničeho nic. Něco známého, nebo neznámého se před mým vnitřním světem začne přehrávat. Moje vědomí prý spí. Bdělá je jen jeho část, kterou vnímám jako sen. Pokud se pamatuji, dostávám se opakovaně do jakési krajiny na svahu travnaté louky pod skalním masivem, Šlapu, někdy sám, někdy mezi lidmi, ale to je tak asi všechno. Sen má být nějaká událost, tedy něco, co prožijeme. Vyčetl jsem v knize, že tou hranicí, kdy se ze snu, události během spánku, stane zážitek, který si můžeme užít a leccos i zažít vlastním přičiněním, je míra bdělosti vědomí. Stav, kdy si plně uvědomujeme, že sníme, a můžeme ovlivňovat snový děj, se nazývá lucidním vědomím. Jak snadné. Pro Waggonera a spol. Pro mě nikoliv.

         Začal jsem nenávidět večerní usínání. Snažil jsem se lucidně snít – nešlo to – nedařilo se, dokonce se mi ani nezdály sny, nebo jsem si vůbec nepamatoval, co se mi zdálo, i když jsem se usilovně snažil lovit v paměti, připomínat si nějaký moment z té louky, nebo skály, postav kolem mě. Vůbec nic.

         Z knihy jsem vyčetl, že existuje několik technik, jak dosáhnout lucidity ve snu. Obligátní radou, která je známá čtenářům pravděpodobně fiktivní etnologické ságy Carlose Castanedy, je dívat se před spaním na ruce. A o totéž se snažit i během snu: když se to podaří, sníte lucidně. Stephen LaBerge, autor další knihy o lucidním snění, navrhoval například počítání „Jedna – jsem ve snu, dva – jsem ve snu, tři – jsem ve snu…“ Pokusné osoby se prý do lucidního stavu dostávají poměrně snadno.

Koho by to nelákalo. Když si člověk plně uvědomí, že spí a může se do snu aktivně zapojit. Zkoušel jsem při usínání počítat. Ani v jednom případě nevím, do kolika jsem se dopočítal, když jsem usnul. Po probuzení jsem o žádném snu neměl ani ponětí. Zkusil jsem i návod, že při počítání je dobré dívat se na ruce. Když je úplná tma, tak je nutné si alespoň ruce představovat. To jsem nedokázal. Sehnal jsem si malou lampičku, abych na ruce viděl. Ráno zase nic a k tomu jsem se divil, proč mi na nočním stolku svítí světlo.

         Nikde jsem se nedočetl, že existují lidé, kteří se nikdy do lucidního snění nedostanou. Měl jsem tedy předpoklad, že bych mohl i já být ve svém vlastním snu vědomě přítomný. Do takové hloubky asi není moje duše schopná se snadno dostat. S despektem mě to sebralo. Zavíral jsem oči a ponořoval se do snění při každé příležitosti. Několikrát jsem byl probuzen na konečné tramvají na Spořilově a v Hlubočepích. Jedna řidička mi řekla, že mi závidí, protože se mi asi zdálo o něčem dobrém. Stále jsem prý mlaskal. Zmohl jsem se jen na přiblblý, udivený úsměv a protáhlé: „Jóó?“

         Přes všechny nezdary mě snaha o dosažení lucidního snu neopouštěla. Koho by nelákalo překonání mezí, které jsou pro nás v reálném světě nepřekročitelné, dané podmínkami bytí.  V lucidním snění není nic nemožné. Dá se prý i létat, zmenšovat se. Vše je dovoleno. Docela rád bych se zmenšil na velikost buňky a podíval se na svoji prostatu. Jen ze zvědavosti, co to dělá po spolknutí Prostenalu. Nevím, proč mě napadlo podívat se zrovna tam, když jsou i jiné orgány hodné zájmu.

         Bohužel mi není dopřána ani jedna z možností, kterou prý lucidní snění poskytuje. Létání. Rád bych se prolétl. Třeba nad čapím hnízdem, podívat se jak se čápata perou o kořist přinesenou rodiči. Nebo alespoň levitovat. Jednou jsem měl při usínání pocit, že opouštím své tělo, jsem lehoučký, pomalu dýchám a dál se nepamatuji na nic. Cesta k imaginaci na pomezí vědomí a nevědomí je mi nepřístupná. Přitom historie, jak je v knize připomenuto, dokazuje ohromnou užitečnost snění a snu vůbec.

         Kdyby se Eliasu Howeovi, americkému vynálezci, nezdálo o indiánech, neměl by svět dodneška jehlu v šicím stroji. Himbajs, tak je mi to líto, že se k tomu lucidnímu snění nemohu dostat. To by se vynalézalo. Třeba bych v lucidním snu přišel na to, jak po zrušení sedmi tisíc míst u pošty zabránit tvoření front u přepážek.

         Delší úsilí o luciditu mě nakonec přivedlo do velmi skromné polohy. Už jsem si jen přál, aby se mi vůbec něco zdálo, úplně obyčejného, a abych si to ráno pamatoval. Třeba takový náhodný sen. Potkat někoho známého, s někým promluvit. Zažít nějaké napínavé, dobrodružné situace. Vymýšlel jsem i svatby, pohřby, zámky, hrady, prostě něco, nebo někoho, co by mně připomínalo reálný zážitek. Pomalu jsem se vzdával myšlenky, že bych podobný lucidní prožitek ve snu zažil.

         Začátkem července jsem hodil lucidní sny a školu za hlavu a rozhodl se odjet do báječných maďarských lázní v městečku Sárvár. Po týdnu v hotelu Spirit Hotel Thermal Spa u lázeňského komplexu jsem opustil bublinky a vířivky a odjel jsem do kempu Balatongyöröki Castrum Camping és Üdülőfalu u Balatonu, kde jsem měl rezervovaný karavan. Kemp byl velmi dobře vybavený, čistý, toalety a kuchyňky perfektní. Všechna stanoviště s elektrickými přípojkami byla oplocena nízkými plůtky s keři. Celý areál byl vlastně smíšený les a stromy poskytovaly příjemný stín.  

         Po dobrém obědě v restauraci jsem se vrátil ke karavanu a pozdravil se se dvěma turistkami, které si ve vedlejším stanovišti začaly montovat stan. Uvelebil jsem se na verandě, otevřel plechovku Zlatého bažanta a zapálil svou oblíbenou červenou Marlborku. Bavilo mě poslouchat dohadování sousedek při manipulaci s trubkami a kolíky. Jejich němčině jsem moc nerozuměl, ale bylo vidět, že se stanováním velké zkušenosti nemají.

         Sluneční svit se pozvolna měnil na polojasno až zataženo a bylo dusné bezvětří. Zvláštní ticho rušilo jen cvakání kladívka sousedek při zatloukání kolíků. Od severu se táhly černé mraky a rychle se začalo stmívat. Několikrát zahřmělo.  Zvedl se vítr, zprvu jen lehký, v nárazech začal sílit a nesl sebou prach a spršky listí, dokonce menší větve.

         Konec legrace. Chystal jsem se uklidit do karavanu, když za tratí náhle uhodil blesk a rána jako z děla. Už jsem nečekal a vletěl do karavanu. Propukla divoká bouřka s kapkami jako třešně a kroupami, blesky šlehaly jeden za druhým, vichřice, poletující větve, padající stromy, u vjezdu odletěla střecha kiosku, vedle turistického přístřešku ležel pokácený informační panel. Sousedky přiběhly ke schůdkům mého karavanu a já je hned vpustil dovnitř. Jejich stan byl zachumlaný v křoví. Seděly na gauči skrčené pod dekami a bylo slyšet jen: „Mein Gott! Mein Gott!“

         Naštěstí letní bouřky nikdy netrvají dlouho. Jak rychle to bláznění přišlo, tak rychle zmizelo nad Balatonem. Vítr se utišil, všude klid, ticho, mrtvo, ani hlásek. Skončilo vypětí a strach při bouřce. Pomalu přicházelo uvolnění. Dokonce znovu vysvitlo slunce. Děvčata pookřála a vzájemně jsme se představili. Sandra a Lisa byly z bavorského Furth im Wald. Dokonce uměly několik českých slov. Moje němčina je rozesmávala, ale rozuměli jsme si.

         Pozval jsem je odvážně na večeři. Pozvání přijaly, odešly se upravit a převléknout do auta a na toalety, které bouřku přečkaly bez nehod. Přišly s lahví Sauvignon Blanc a po dvojce jsem si začal vzpomínat na německá slovíčka, až jsem žasl, odkud je znám.  Ohřál jsem vynikající csípos házi kolbász z místních zdrojů a výborně jsme si pochutnali.

          Postavení jejich stanu jsme odložili na druhý den. Nabídl jsem jim nocleh v karavanu, kde bylo místa dost i pro čtyři osoby. Po nejistém zaváhání nakonec rády nabídku přijaly. Ještě jsme chvíli debatovali a děvčata vyprávěla o tradicích a pamětihodnostech Furthu. Přišel čas spánku. S trochou rozpaků jsem počkal na verandě, a kuřáckou chvilku jsem si krátil vzpomínkou na lucidní snění.

         Dá se usnout se dvěma děvčaty v ložnici? Ještě k tomu snít lucidní sen, představit si stav mezi vědomím a nevědomím a milovat se s nimi. To bude asi noc. Třeba se konečně dostanu po vší snaze a pokusech do lucidního snu. Musel jsem na to myslet když, jsem ulehl a spokojeně, blaženě a uvolněně řekl: „Gute Nacht!“ Jako ozvěna se ozvalo dvojhlasné: „Gute Nacht und vielen Dank!“

         Usnul jsem asi velmi rychle, cítil jsem se báječně, náramně, nebesky, pohádkově.  V kterou dobu se mi začal zdát sen, nevím. Bylo to překvapivé, nikdy předtím se mi to nestalo. Šel jsem po schodech do přízemí našeho domu k poštovním schránkám. Jasně jsem viděl své jméno, ale klíček nešel zasunout. Opakovaně jsem se snažil odemknout skřínku, ale marně.

         Pak mi obraz skříněk zmizel. Vedle mě stála matná postava, která mi podávala obálku. Natahoval jsem ruku, ale nemohl jsem na obálku dosáhnout. Postava se vzdalovala, až zmizela v jakési mlze, shora osvětlené žlutým světlem. Sedl jsem si do křesla u stolku, na kterém ležela obálka s černými okraji. Bylo v ní parte o tragické smrti známých manželů z našeho domu, kteří havarovali na D1. Na pohřeb jsem se nemohl dostat včas. Objednal jsem kytici u přicházející šedé postavy. Obrysy postavy se rozplývaly v nažloutlém jemném světle. Víc nevím.

         Po probuzení jsem si na sen o mrtvých známých kupodivu vzpomněl a necítil jsem se dobře. Šel jsem společně s děvčaty do umývárny a na snídani do restaurace. Pomohl jsem jim postavit stan a připojit elektriku. Odpoledne jsme se již koupali v Balatonu. Hezky jsme se spřátelili.

         Po návratu domů z dovolené jsem brzy potkal své sousedy z domu. Živé, veselé, šťastné, drželi se za ruce a něco si vyprávěli. Byl to pro mě šok. Nevěděl jsem, jestli jim mám říct o svém snu. Rozhodl jsem se, že jim to řeknu žertovným způsobem. Smáli se tomu bezstarostně, ale trochu s odstupem, až s nelibostí. Řekli mi, že jedou na dovolenou k Balatonu. Jsem cvok.

         Po týdnu jsem se dozvěděl, že havarovali při hromadné kolizi na dálnici v Maďarsku. Sen nám zpravidla říká, co nevíme. Smrt blízkého člověka ve snu tak potvrzuje příznivý vývoj, nebo vyzývá ke změně. U mě to bylo jinak. Jejich smrt byla pro mě důkaz, že jsem dosáhl lucidního snu. Trochu nepříjemné zjištění.

 

---