A potulní ptáci vydloubávají slunečnicím oči

Kruté slunce dusilo vyprahlou zemi. Přestával jsem věřit, že ještě někdy zaprší. Vyhaslé obličeje skomírajících slunečnic tupě zíraly jedním směrem. Kamsi do prázdna. Za svoji stádnost byly ponechány v polích a odsouzeny k pomalé záhubě, jež se dostaví už s prvními mrazíky. Zatím jim tu potulní ptáci vydloubávají oči.

Odpojil jsem děti od nabíječek a vyhnal je k rybníku. Není v něm už téměř voda, natož pak ryby, ale zatím se smutnými vrbami a rákosem obrostlá bahnitá jáma dá s trochou představivosti nazývat rybníkem. Zavrhl jsem svůj původní záměr stříhat hrozny a se zavřenýma očima usedl ve stínu borovic. Bezčasí - vzácná přítomná chvíle, kdy neexistuje minulost ani budoucnost. Jen zvuky a vjemy. A lidská mysl se prolne s vesmírem.

Opojení však trvalo pouhých pár minut. Blažené ticho rozerval na cucky řetěz motorové pily, který se někde blízko zbaběle zahryzl do nevinného kusu dřeva. S trpkostí jsem se rozhlédl po domech na protilehlé stráni. Obstarožní ženská tančí po parapetu a okenními tabulemi po mně hází prasátka. Vedle někdo startuje sekačku. Fakt je nutné mít na svátky vyleštěná okna? A proč musí být nedělní oběd na stole přesně ve dvanáct? Chlap v monterkách brousí fričkou schody od hřbitova. Divím se, že to mrtví vydrží. A nezapomeň uklidit ten chlév, kde žiješ - co kdyby někdo zazvonil! Večer za odměnu seriál.

Kolem obcházelo strašidlo stereotypu. Nikde žádná poezie - nikde žádný život. Až z toho člověku bylo smutno. Pochopil jsem, že lidé v zaběhlých rituálech ukrývají sami před sebou prázdnotu svých životů, které neumí naplnit jinak než materiálnem. Trochu se bojím, že bez saka a kravaty mě už ani nepohřbí. Tehdy jsem se rozhodl, že nikdy nezestárnu.

Skrze stádo ovcí se ke mně od rybníka blížila ohradou postava. Až byla na dohled, rozeznal jsem, že je to mladá žena v džínové bundě s kapucí a mohutnou krosnou na zádech.

„Slečno, nechci vás děsit, ale mezi těmi ovcemi je i beran. Není asi úplně bezpečné se tamtudy procházet. Navíc se ta ohrada dá snadno obejít,“ pokusil jsem se neznámou varovat.

„A nebylo by škoda jít předem vyznačenou, prošlapanou cestou?“ odpověděla dívka pohotově a koutky úst se jí roztáhly do nevinného úsměvu.

„No, jak myslíte, ale stejně bych si raději dával pozor,“ nesdílel jsem teda ani trochu její nadšení, pevně rozhodnut se setkání s běsnícím zvířetem vyhnout.

„Nenechám si přece ujít to dobrodružství, že mě začne nahánět rozzuřený beran. Neměl byste něco k pití?“ požádala mě příjemným hlasem. Měla fialově podbarvené konečky vlasů a nápadně velké hnědé oči. Když jsem jí podával džbán s vodou, všiml jsem si, že má na krku vytetovaného vlka.

„Kam máte namířeno?“ snažil jsem se decentně navázat rozhovor. 

„Vždycky jsem snila o Nepálu,“ špitla usrkávajíc doušky chladné vody. „Takže asi tam, ještě nejsem rozhodnutá. Chcete se připojit?“

Zaskočila mě tak spontánně vyslovenou otázkou. Uvědomil jsem si, že to vždycky bylo někde uvnitř mě, ta touha všeho nechat, sbalit spacák a pár knih a ze dne na den, z minuty na minutu zmizet někam na druhý konec světa. Vystoupit ze své komfortní zóny. Někam do lesů, do hor, do pustiny. „Nemůžu, mám tady ještě nějakou práci kolem domu,“ až jsem se zastyděl, jak pohotově jsem zalhal. Vždycky nejvíc lžeme sami sobě. „A u rybníka čekají děti. Nemůžu si dovolit jen tak narychlo zmizet. Copak vás doma nic nedrží?“

„Spousta věcí. Vždycky něco opouštíte, ale když už se mi v hlavě jednou ten nápad zrodil, tak ho přece nemůžu neuskutečnit. Nechci až do konce života každé ráno plivat krev ve sprchovém koutě. A já jsem odmalička snila o Nepálu,“ pohodila svůdně fialovým přelivem.

„Ale i tak, vůbec se nebojíte, že vás za nějaký čas přece jen začne mrzet to všechno, co jste nechala za sebou?“ zkoušel jsem najít slabé místo v jejím lákavém pojetí světa. 

„Bolest člověk unese, horší je to s touhou. Když se rozhodnete vyrazit na pouť, někde hluboko uvnitř se stanete nesmrtelným. Ten stereotyp tady - to jde všechno proti mně. Na jaře jsem si dole u rybníka natrhala fialky a zjistila, že mi nevoní tak, jako mi vonívaly dřív. Pochopila jsem, že musím pryč,“ nasadila krosnu na ramena a šla si svou cestou.

Pozoroval jsem ji ještě dlouho, dokud její silueta definitivně nezmizela za obzorem. Přesto tam na horizontu, kde se mi ztratila z dohledu, jako by po ní něco zůstalo. Prchavý mlžný opar. Vyrazil jsem se tam podívat. Na křižovatce se tyčil ze staré ztrouchnivělé lípy vytesaný rozcestník. Nevím, kde se tam vzal, možná jsem si ho jen nikdy předtím nevšiml. Stálo na něm: Káthmándú 7423 km, Santiago de Compostela 2531 km, Teotihuacán 9986 km, Domov 365 m. Posadil jsem se na zem, opřel se zády o rozcestník, zavřel oči a pohroužil se do sebe. Zdál se mi podivný sen. Pobíhal jsem stepí po náhorní plošině někde v Indii a zapaloval ovce.

Navečer v přírodě zase všechno utichlo. Krajinou se nesl zpěv ptáků. Během odpoledne se slunečnice otočily o sto osmdesát stupňů. Všechny do jedné. Žádná nevybočila z řady. Teď měly sklopené hlavy, skoro jako by něčeho litovaly. Vrátil jsem se na zahradu a dal se do stříhání hroznů. Hroznů hněvu.