Iterum atque iterum...

Často se mi stává,že po probuzení nevím co je za den.

Jednotlivé dny splývají do týdnů měsíců a let.

A ono je to vlastně jedno.

Dvě.

Tři.

Snažím se vzpomenout si na bod,ve kterém jsem byl předtím než jsem usnul.

Kým jsem byl a na co jsem myslel,než to spánek přetnul.

Semtam se do toho připletou sweet dreams...

O to víc jsem pak zmatenější.

Znovu jsem prožil to co jsem už jednou prožil,nebo to byl jen výplod mé choré mysli?!

A pak se vrátím do... Reality?

Jsem ve při sám se sebou.

No a pak - jaký je rozdíl mezi tím,že je pondělí či pátek?

Ve skutečnosti žádný.

Někdo mi řekne: Hurá!Už je pátek! A já na to: No a co - za dva dny je zas pondělí... 

Je to stále dokola.

Vstávám o půl šesté.

Ranní nákup v místní Jednotě,úsměvy s prodavačkou Veronikou.

Jízda busem do okresního města.

Stále týž řidič,pokud ovšem nemá dovolenou.

Na nádraží mávám vláčkům.

Přesedám.

Vysedám.

Na stále stejné zastavce.

Cestou do práce zdravím kytky a stromy.

Nemám je rád o nic míň než lidi.

A často si u toho popláču.

Uvařím si černý čaj a sním jablíčko.

Den uteče jako voda v potoce.

Vracím se domů kde mě nikdo nečeká.

Při čekání na spoj v nádražní hospůdce stále stejní lidé,ale miliarda nových příběhů!

Za to jsem vděčný.

Doma potom vnímám až do onoho bodu.

Je to ten bod ve kterém jsem byl než jsem usnul.

A jsem tam,kde jsem...

Blil.