Tatra

            Vytahoval jsem z knihovny jednu za druhou. Avšak žádná z nich mě nezaujala, a tak jsem je vracel zpátky k úhlednému zástupu své literatury. Poslední kniha, kterou jsem si přidržel před svýma očima, abych přečetl název, byla ‚Afrika snů a skutečnosti‘ od cestovatelů Hanzelky a Zikmunda.  Mé srdce zaplesalo.

            Otevřel jsem svazek na stránce s černobílými fotografiemi, a posadil se na zadní sedadlo jejich tatry; no posadil, jen jsem opatrně přidřepl, abych jim nepoškodil žádnou nezbytnost, kterou pro svou předlouhou cestu, jež musela být rovněž řádně zdokumentována a vyobrazena v budoucích bestsellerech, potřebovali: stativ, kameru, ruličky filmů do kamery i do foťáků (ty byly pořádné – tenkrát se ještě nefotilo na kinofilm), jídlo, deky a jiné.

            „Máš dost místa?“ houkl na mě ze sedačky spolujezdce Hanzelka, „ty krámy šoupni na stranu.“

            „Jo, jasně, dík,“ odvětil jsem a kochal se krajinou za sklem okénka.

            Jeli jsme mlčky, teda skoro, neboť ti dva si něco polohlasně přeříkávali, mě přitom nebrali na vědomí, jako bych na chvíli zase zmizel. Asi po deseti minutách tiché jízdy nádhernou krajinou v báječné Tatře 87, řekl Zikmund:

            „A sakra!“

Dojeli jsme k řece, přes kterou nevedl most, jenž by byl v dohledu.

            „Hej ty,“ otočil se na mě, „umíš plavat?“

            „Moc ne,“ řekl jsem. Oba se usmáli, aby za chvilku zvážněli a Hanzelka řekl: „Tak to je špatný, ale víš co, počkej tady, my to přebrodíme a pak ti z druhýho břehu hodíme lano.“

            Kývl jsem. Odešli. Vlezl jsem po kolena do vody, abych zkrátil lano. Čekal jsem docela dlouho, a byla lezavá zima; hlad, žízeň. Nikdo nevydrží čekat věčnost…

            Zavřel jsem knihu, vyždímal nohavice, a odešel směrem k píchačkám, které tou dobou již určitě volaly: „Dostane sprďáka, dostane sprďáka, kiš, kiš…“