DENÍK (8.)

 

50 ]

 

Zajímat se o cosi jen okrajově a více nežli vlažně, a pomoci totéž skutkem, a ještě lépe činem, posléze uskutečnit – tak to jsou v lidských parametrech naprosto nesouměřitelné veličiny, přičemž ta druhá má význam vyšší nežli vrcholky hor!

 

Takže o této větě, jako jejím nečitelném významu napíšu dneska první blog.

Bude bez obrázků, jako i další ještě dlouho, a to nejméně z těchto důvodů: 1( já taky nevidím na zablokovaném počítadle bilance, 2) na obrázky budu mít teď nějaký čas weby, už jsou tam kdesi na pavučině pod 2 odkazy, které si musí (tady tyhle 2 níže( případný zájemce na jejich začátcích patřičnými 4 úhozy doplnit:

://svatabernadeta1.unas.cz

://svatabernadeta2.unas.cz

.

 

Pokud vejde, v obojím obsahu najde pokaždé ke čtení jenom 2 slova: paradigm shift.

České vysvětlení jejich společného významu snad ani neexistuje.

Proto si mohu dovolit použít jako výkladový instrument slovo klapetek – které používal můj ostravický dědeček František.

Zemřel, když mu bylo 76, když mi je, pro porovnání, 72 a půl.

Vnitřni intelektová představa klapetku, v jistém smyslu vizualizace, se mi samotnému osvědčila, když jsem tenkrát naráz v jedinou chvíli dokázal z naprosté nepředstavivosti a nechápavosti přejít, jak by kdosi uvnitř mé hlavy cvaknul vypínačem, k chápání, co to to konceptuální umění tak asi zhruba je.

Samozřejmě, žádal si tento jednorázový přeskok navíc, abych si předtím přečetl o tomto pár knih, ale samo čtení nebo dívání se v galeriích k takové změně myšlení naráz nevede.

Musí se vám uvnitř v hlavě a pocitově zcela zřetelně ze strany na stranu, jako páčka nějakého vypínače, pohnout ten klapetek.

 

A co to ten klapetek předmětně vlastně je?

Představte si tedy truhlárnu, snad nejlépe rakvárnu, v níž se cosi stlouká z prken, které je třeba před použitím oříznout.

Máte?

A je-li ten odřezek z prkna předtím dlouhého 2 metry a širokého 10 centimetrů teďko široký 1 coul a fous, máte k dispozici ten zhruba nejsprávnější prostředek ke změně vašich dosavadních představ.

Dokážete-li si ho ovšem dovnitř hlavy vpravit nějakou k takovému účelu příhodnou představou.

 

Takhle lehkovážně popsáno, tahle zásadní dílčí změna myšlení se uděje velmi snadno.

Kdyby snad ano, nechodilo by tolik zdejších k volbám stále pořád znovu jako do tomboly – v domnění, že každý z nich už tentokrát cosi konečně vyhraje.

 

S případnými klapetky v hlavách jsou v prostředí genocidně zločinného státu leda tak potíže.

 

Byť i tam truhláři sbíjejí truhly ostošet (pro ty s klapetky uvnitř hlav i bez) a příhodných odřízlých klapetků se v jejich dílnách nachází jen tak ležet habaděj.

 

51 ]

 

Nerozumíš – nevidíš.

 

Na označení obdobných intelektových nesouběžností použil Ludwig Wittgenstein onoho příkladu s duckrabbitem.

Abychom ze zatímní kachny uviděli náhle králíka – musí se nám v hlavě cosi pohnout.

Kachny, kachny, kachny, kachny, takovéto prožívání světa k čemusi jinému, a posléze stejně samozřejmému, nevede.

 

Na začátku mého příštího vyprávění o sobotní mé cestě do Litohoře musím zopakovat mou předcházející domluvu s litohořským kostelníkem panem Gráfem, neboť celý následný příběh sám jakoby v sobě obsahoval ten již líčený klapetek.

Já dojdu pěšky od Moravských Budějovic k litohořskému kostelu zhruba o půl jedné, plus minus, pan kostelník Gráf mě tam bude čekat.

Otevře mi dveře ke kostelní lurdě, já budu kolem ní 15 minut obzajtovat, jak se zaživa zase vyjadřoval táta, a potom že půjdu zas nazpátek pěšky k Budějovicům, abych stihl odtama ve 14:02 vyjíždějící vlak.

 

Vše ovšem díky zdánlivě možnému klapetku v hlavě pana kostelníka Gráfa, zhruba padesátníka, však dopadlo jinak.

 

Po prvních krocích na okresce jsem se sice cítil slabý po 3 dnech předchozího hladu, ale když jsem se rozešel, tak jsem pak už zase šel.

Předjížděly mě pouze automobily, mezi nimi i linkový autobus, který vyjížděl ze zástavky před nádražím 5 minut po mně. Osoba jdoucí stejným směrem mě neminula žádná.

Z těch automobilů se tvořily kolony, poněvadž tam kdesi v Litohoři pořád stále do kopečka, kdosi s duněním úředně překopával napříč cestu.

 

Dvakrát jsem proto ten linkový autobus užuž došel, ale předejít ho se mi povedlo (po předchozích 3 dnech hladu) zhruba tak 3 kilometry od moravskobudějovického nádraží.

Ale dlouho jsem se z tohoto úspěhu netěšil, poněvadž skutečně po pár krocích následovala po pravici v koloně výluka, kterou řidiči dodržovali kvůli možnosti výjezdu z jedné z prvních vesnických ulic.

Na jejímž konci stál jakýsi pán, kterého jsem si všimnul v tom mém závodění s pravidelným linkovým autobusem teprve až se mě otázal.

 

Pan Lojkásek?

Vy jste pan Gráf.

 

Naložil mě do jakési škodovky, v jejichž značkách se nevyznám, ale myslím, že fialové, pane komisaři, ale nejsem si jist, poněvadž celou příští dobu jsem se zajímal čímsi pro mne mnohem více zásadním.

 

Když jsme dojeli, otevřel boční dveře kostela, v chodbě hned rovně za nimi stála v rohu lurda přilepená ke stěně až ke stropu.

 

Dokonce se svatou Bernadetou klečící ve zcela zřetelných botách nazutých na nohou.

Tak jsem panu Gráfovi povykládal o té příhodě s lurdských zázrakem, které bylo, alespoň první den, děvče Bernadetta přítomno bosé, tehdy na začátku února.

Pan Gráf sice o celém příběhu hodně věděl, přesto některými upozorněními na ikonografické znaky obou postav jejich lurdy byl zcela zřetelně překvapen.

Otevřel proto dveře dovnitř do kostela a dovedl mě před jejich sochu Panny Marie Fatimské, jejíž přesné identifikační ikonografické znaky neznám – ale přesto jsem mu ukázal pár z nich, pro něž bych Ji já spíše určil za Lurdskou.

Inu, nejsem v oboru ikonografických verzí zobrazování Panny Marie ještě dostatečně znalý.

Třebaže mám uvnitř hlavy už pro takovýto účel instalovano, ale prozatím nevyužívané, klapetko.

 

52 ]

 

Když už jsme pak stáli venku na trávníku před litohořským kostelem, oslovil mě znenadání pan Gráf, jestli už jsem byl kvůli lurdské jeskyni ve Velkém Újezdě.

Ihned jsem mu odpověděl, že v Velkém Újezdě tam nad Olomoucí, že ano – i když si teď, třetí den po litohořské rozmluvě samé, nejsem jist, zdali se nejednalo třeba o Újezd Horní, všechny ty názvy kvůli lurdám navštívených míst se mi už naprosto popletly, rozmázly a splynuly.

V každém případě, pokud by mělo dojít k identifikaci, v tamté vsí nad Olomoucí s venkovní lurdou bydlí bývalý ředitel olomouckého Muzea moderního umění Pavel Zatloukal.

Zatloukal?

Nějak tak, pane komisaři, vždyť ona ta všechna původní hanácká příjmení souvisejí s nějakou činností.

 

Takže jsem nasedl do škodovky, která zamířila okreskou do místa, o kterém jsem jaktěživo nikdy nic neslyšel.

A pokud tam opravdu existuje lurda, tak je veřejně zcela neznámá.

To i třebíčským okresním muzejníkům, v obvodu jejichž činnosti se dotyčný Velký Újezd nachází.

 

Budova kláštera v tamtom místě byla postavena někdy ve čtvrtině 20. století. Za budovou se nachází rozlehlý park v anglickém stylu prolínající se po vnějších okrajích s běžně zemědělskou krajinou.

V jednom ze zákoutí parku se tyčí skoro třímetrová kamenná homole lurdy, jak už to v klášterních parcích bývá, uvnitř ní jsou v klenbené dutině k vidění sochy Panny Marie Lurdské a klečící opět obuté svaté Bernadety.

 

Odtud do Bohutic, kde si farář Prášek usmyslel okolo skalní lurdy celý lurdský poutní areál, není vzdušnou čarou dál nežli 25 kilometrů.

 

Zdejší lurdu dostavěl jiný vzdělaný tehdejší farář v roce 1938 v obdobném účelu jako tu bohutickou, jen pár kilometrů dál už byla na Znojemsku rozlezlá Říše.

Jak připomíná tesaný nápis nad obloukem vnitřní dutiny lurdy, zřejmě se opravovala, nebo dokonce rekonstruovala v roce 1957. To zas v kraji vládl stejně genocidně jiný tuhý bolševik.

 

Celou cestu parkem od auta s sebou nesl pan Gráf foťák a před tou lurdou si mě spolu s ní vyfotil.

Kvůli případné perlustraci, kdyby po mé návštěvě jím obhospodařovaného kostela někdy příště něco zmizelo.

Ani jsem se nedivil, a se samozřejmou veselostí posloužil, za posledních 30 let byl totiž kvůli sochám litohořský kostel vykraden několikrát.

Tak jsem se mu do objektivu vypjal na výšku.

 

Poněvadž býti stále potenciálním zloějem je cosi vyššího nežli jen pouze čest.!

 

Jenomže kvůli tomu jsem musel přehodnotit svoje dosavadní mínění, poněvadž jsem začínal nabývat pocitu, že mými předchozími výklady spojenými s nezištným poučováním jsem panu kostelníku Gráfovi aspoň poněkud trochu pohnul jeho klapetkem směrem k novému zájmu. Zatím to tak vypadalo – a zdálo se, že roste povlovně parabolicky.

Takže je možné, že (i přes to připravené focení) nějakou maličkostí přece jenom nějaká ta změna dosavadního nastala.

A i kdyby nakrásně ne, přece toho nazdařbůh psaní, ježdění a souvisejících snah jen tak snadno pár týdnů před smrtí nenechám.

 

Horní Újezd? Jo, to by klidně mohlo být ono. Tam u té Olomouce. Ale co já mám, pane komisaři, s ním tak asi společného?

 

Následně mě pan Gráf odvezl až před císařskou budovu nádraží v Moravských Budějovicích, z něhož jsem vlakem motorákem nachlup podle původní domluvy přesně ve 14:02 odjel směrem na Znojmo.

 

S vysvětlováním delikátnosti dílčích ikografických variant soch svaté Bernadety pomocí příkladu klapetka jsou leda tak potíže...

 

Potíže? Tak ty vám teprve nastanou! Zatýkám vás ve smyslu znění paragr...

 

53 ]

 

Už jsem sem mínil dneska nepsat, dokonce nějaký čas nepřidávat vůbec žádné obrázky.

 

Jenomže teď navečer jsem si chystal na příští web další sadu nějakých týkajících se nějakého jiného stavu paradigm shiftu – a přitom souvisejícího se zobrazením svaté Bernadety.

 

Sobotní nepředpokládaná výprava do Horního Újezda mi poskytla ještě jeden úplně nečekaný výsledek: podporující zdůvodněnou oprávněnost mých stálých zde nářků nad onou zdobností, která pro neznalost veřejně ničí mnou respektovanou i žádoucí související víru.

Tentokrát zveřejňuji gif, v němž nejenže (zřejmě) řádové sestřičky františkánky zrestaurovaly do neprosto nečitelné podoby původní barevnost sochy, takže dnes tahle statue, byť třeba možná předtím vyrobena glajchšaltující sériovou produkcí, neposkytuje nic nežli naprosto a zcela zohavující barevnost prostřednictvím kolorů vrstev pastelových barevností jednotlivých celoplošných nátěrů latexovými a emailovými barvami.

 

Přičemž takové řešení je úplně stejného druhu jako bývají oranžovo pojednaná průčelí domů na zdejších náměstích považovaná za ztělesnění veřejného ladu a pořádku.

 

Z čehosi jako svátostnosti, na jejíž majestát by zejména ti, nebo ty, kteří tuto svátostnost uctívají, měli dbát, vzniklo cosi disneyovsky nezodpovědně miloučky všem hezkého – a já mohu teď vzpomenout, neboť mi bylo stydno existenci čehosi takového poblíž lurdy fotografovat, všechny ty postavičky sádrových a umělohmotných trpaslíků téže stejné kategorie porozestavovaných nahusto všude kde po trávnících a zákoutích klášterního parku.

 

A související a stejně svátostnost degradující hanebnost druhá.

Mnohokrát jsem zde popisoval ony různé krášlením znevažující květinové výzdoby, jejichž jeden příklad zde vystoupal až na nebeský vrchol opravdového hlupáctví.

Původní aspoň třeba trochu vkus se může změnit oním paradigm shiftem, náhlou změnou dosavadního způsobu myšlení, v naprosto hovadný nevkus.

Z čehož plyne, že dílčí paradigm shift nevede jenom ke stále světlejší budoucnosti, jak je mi popisováno prostřednictvím internetové definice.

 

Tady se světice těmi, kteří její odkaz světí, změnila v držáček květin ve vázičce, a pozbyla tak nejenom své sakralní funkce, když už předtím těmi nátěry o roli čehosi jako nejautentičtější svědkyně zázraku přišla.

 

Zcela zdegradována na mne působila jako tamta figura zvaná Muž-křeslo z textu jedné též více nežli století staré francouzské divadelní hry.

 

Dáma-držáček.

 

Jako někde v bordelu.

 

Pierre Henri Cami (20. června 1884, Pau, Francie – 3. listopadu 1958, Paříž) – jo, to je on.

A našel jsem ho na internetu prostřednictvím zadání hesla Chlípník ze Saint-Germainské čtvrti.

Bon!

 

54 ]

 

Jako první, když jsem byl včera na opakované výpravě po lurdách v Hradčovicích a Drslavicích za Uherským Hradištěm směrem k Brodu, mi za mé nepřítomnosti dorazil prostřednictvím fejsbuku obrázek – který je citátem z jakéhosi uznávaného současného filmu nebo videa.

Jindy by mi byl k nepotřebě, dnes posloužil jako, v obojím smyslu, otvírák.

 

Dneska ráno ale nastaly se už dít související věci jiné, a všechno začalo přílohou mailu, který mi zaslal spolužák z devítky před déle nežli 60 lety, zásilka se nazývala Předmět: Fwd: Socha Panny Márie v Indickom oceáne...

VID-20190717-WA0001.mp4 (4 MB)

Že obsahoval pro mne jistý vizuální potenciál, udělal jsem si z tohoto kýče na pohled hned skrín pro účel zde a přílohu rozeslal všem, kterým bez jakéhokoli jejich zájmu nazpátek rozesílám svoje výsledky související s případnými výzdobami svatou Bernadetou.

Vždyť v mém pojetí se v případě takových předmětů jedná o cosi jiného nežli oněch soch filipínských a malajských instalovaných pod vodními hladinami. Neboť ty jsou určeny potápěčům, zatímco ty druhé pro pouhého chodce – jestli už dneska vůbec kdo dokáže rozlišit takovéto drobné rozdíly.

Jen ještě dodám, že ani ne do hodiny, když jindy ani za týdny, se mi nazpátek vrátilo několik vzkazů, tedy odkazů upozorňujících na další takové internetové zdroje.

Třeba pro google tohle obdobných kýčů přímo koryto: https://www.youtube.com/results?search_query=virgin+mary+under+the+sea .

 

Abych tedy shrnul: možná, že ve kterémsi vzkazu hned ráno jsem to napsal líp, ale ono prvotní video nebylo ani zdaleka paradigm shiftem, zásadních změnou, popřípadě přímo zvratem, mých dosavadních postupů a metod, nýbrž jen pouze ukázkou nebo návrhem inspirace o jiných možnostech, zvýznamněních vizuálnosti i vizuálností, dejme tomu prostřednictvím výběru natáčeného prostředí.

(Jak mě doposud nenapadlo.)

 

Budu si tuhle nabídku někde za ušima pamatovat, nebudu ji však žádným násilím k účelu ohýbat.

 

Prostě si budeme žít vedle sebe, paralelně k příští smrti nějak každý sám...

 

55 ]

 

Jak už jsem prozradil výše, byl jsem včera už podruhé u lurdských kapliček, dokonce přímo v nich, a to ve vsích Hradčovice a Drslavice, které leží necelý kilometr od sebe.

 

Nevykoumal jsem tam ale ani napodruhé nic zvláštního, co by přivodilo ilustraci nějakého nového souvisejícího paradigm shiftu, ač jsem se těšil, že ano.

 

Akorát jsem pojedl pár drobtů živých vitamínů C, jak jsem je míjel růst podél cest, z ničeho nemůže být nežli nic, takže co bych psal víc, a přidám proto jen ilustrace z těch Hradčovic – s upozorněním pouze na tu botu jednou odhalenou a jednu skrytou pod lemem, a to nejednom jen pouze kvůli kompozici.

Co kdyby tenkrát autorem bylo záměrně míněno ono přesně cosi (byť výrobku vzniklého mechanickou produkcí) odpovídajícího od samého počátku smyslu úsloví ani obutá, ani neobutá.

Byť takto zapřená bota se zpod rozestřené textilie Bernadetiny sukně škodolibě rýsuje.

 

K čemuž je třeba dodat, že k oněm 18 původním zjevením se děvče Bernadeta dostavovalo bosé, stejně jako nazuté.

Nikoli však do bot od Bati, nýbrž do dřeváků.

 

Též jsem prohlédl všechna místa na korpusu, kde by se mohla nacházet nějaká značka výrobce, dokonce kvůli tomu hradčovickou sochu svaté Bernadety, vážící pro hladového zhruba 30 kilogramů, i obrátil dnem podstavce k sobě.

Neurvale a naprosto surově jako nějaký doživotně distancovaný judista.

Ovšem ani tohle kapličkové wazari nepřineslo nežli nic.

Do tohodle mne vůkol obklopujícího udejšího nic.

 

Dneska mi ovšem do toho prázdna bez ipponů hradčovický pan farář vzkázal, že – pilně cituji:

Pane Lojkásku,

stáří sochy sv. bernadety mohu pouze odhadnout snad na rok 1920 - 1930, přesnou dataci nemáme.

S pozdravem

František Nechvátal

 

Asi jsem při tomhletom judu nekontrolovaně praštil sám sebou: omyl, omyl, velebný pan František Nechvátal nefarářuje v Hradčovicích, nýbrž jinde.

 

Bum!

 

56 ]

 

Inu, je to bída, v jejímž prostředí míním zítra hned zrána dojet za ještě další, v takovémto elán zmarňujícím stavu podruhé do Opavy za toutéž lurdou, tmavou, tmavou, byť se nachází přímo ve středu města hned za vstupními dveřmi kostela Svatého Ducha.

Rád bych při druhém focení, rád bych, aby bylo cílenější, nežli bylo to prvé, a z mé strany preciznější ve vykonávání záměru – a ne jako včera v těch Drslavicích.

Kde se do kapličky dostavila jedna stará místní paní, která zrovna ve chvíli, kdy jsem měl rozdělánu triádu botek sošky klečící svaté Bernadety, mi přišla nabídnout metrovou asi stoletou sochu stojícího svatého Josefa.

A to jen tak, za pouhý jen odnos nebo odvoz.

Mnozí jiní by se učitě hned sápali.

 

Jenomže já, nabídkou vyrušen, tak akorát leda zapomněl, že mám předmět klečící světice ještě jednou pootočit o necelou čtvrtku ciferníku doleva, a namísto míněných 3 fází, jsem si proto odvezl jen 2.

Kdyby nebylo bábiny nabídky starožitnosti, bylo by vidět, že drslavická svatá Bernadeta (k níž mi včera místní kronikářka slíbila, že mi zjistí její stáří) klečí nazuta v obou botách.

 

Zatímco té dajné stařice nabízející mi zdarma svatého Josefa jsem se naopak naprosto zapomněl zeptat, odkdy si pamatuje zcela určitě dotyčnou světici klečící v této jejich kaplici.

Ach jo!

 

Vždyť ani při navazující pečlivé obhlídce jsem na sádrově bílých nebesích puklice dna drslavické sochy nenalezl sebemenší zmínku jakéhokoli případného cokoli identifikujícího nápisu.

 

 

.

 

---