Roztříštěná

ROZTŘÍŠTĚNÁ

Schizofrenie (z řeckého schizein – rozštěp a phren – mysl) je závažné duševní onemocnění charakterizováno „rozštěpem“ různých psychických funkcí. Odbornou literaturou je schizofrenie popisována jako duševní porucha charakteristická selháváním myšlenkových procesů a sníženou schopností vnímat emoce a reagovat na ně. Nejběžněji se projevuje sluchovými halucinacemi, paranoidními či bizarními bludy nebo zmatenou řečí a myšlením. To mi ale nikdo říkat nemusel, příznaky jsem totiž dostatečně pocítila na vlastní kůži.

Bylo mi sedmnáct, když jsem poprvé slyšela v hlavě něco, co tam nepatřilo. Zpočátku to znělo jen jako neodbytná myšlenka, avšak brzy tato myšlenka změnila z kukly zalezlé někde vzadu v hlavě do obřího červa, který mi žral nervové spoje v mozku. A to doslova. No a tehdy začal být můj život doopravdy peklo. Už dřív jsem měla zkušenosti s depresemi, sebepoškozováním a anorexií, ale teď to bylo opravdu vážné. Tehdy se mi totiž poprvé ukázal hlas, který mě bohužel dodnes neopustil, i přes všechny ty léky, které beru. Poprvé jsem poznala něco, co mě chtělo zabít víc ,než já samu sebe.

Připadala jsem si roztříštěná mezi dvěma světy, mezi světem mých představ a iluzí a mezi tím reálným, který se mi čím dál víc vzdaloval. Jako první jsem se odcizila svým přátelům, spolužákům, prostě těm, ke kterým jsem chovala jen povrchní vztahy. Brzy ale následovala rodina. Všichni to komentovali, že jsem prostě dospěla, ale já v hloubi duše věděla, že je za tím něco víc, jen jsem si to zatím odmítala přiznat. Cítila jsem, jak se mi všechno hroutí pod rukama a tím jsem se jen propadala hlouběji do hlubin svého vlastního světa. Abych se udržela nad hladinou, začala jsem se obsedantně učit. Učila jsem se pořád, spánek jsem si raději ani nedovolovala, vždy se mi stalo to stejné. Vzbudila jsem se uprostřed noci s tím, že slyším někoho běžet po schodech, slyšela jsem křik: Chyťte ji! A já, vystrašená k smrti a zmatená, jsem se snažila utéct ze svého pokoje jedinou další cestou, tedy oknem. Několikrát jsem i málem skočila. Většinou jsem tam ale jen seděla a čekala, až přestane. V mysli prázdno, jako by to, že sedím v okně, nebylo reálné, jakoby se mi nic nemohlo stát. Byl tu jen strach toho, co jsem slyšela ve své hlavě. A ten mě ovládal

Takhle jsem žila asi rok, aniž bych si přiznala, že mám nějaký problém. Poslouchala jsem jen hlas v hlavě, který mi říkal, abych to nikomu neříkala, jinak mě zavřou do blázince. Říkal, že je kamarád. Ale nebyl. Postupně mě zevnitř ničil, až jsem mu jednou nedokázala odolat, a pokusila jsem se o sebevraždu. Neúspěšně a ne naposledy.

Moje další cesta vedla do Bohnic. Tam to byl běh na dlouhou trať. Nakonec jsem tam strávila 4 měsíce a domů se vrátila jako vyléčená anorektička a těžký schizofrenik. Toť asi vše ke stigmatizaci a léčebných postupech v Bohnicích.

Ted tak nějak přežívám a bojuju s tím, kdo si říká můj Kamarád. Dál si ale připadám, že žiju mezi dvěma světy, můj svět představ mě láká a vábí, zve,  ať vstoupím dál a nikdy neodejdu. Realita je těžká, nasekala jsem si spoustu problémů a chyb, se kterými teď musím žít. Mnohokrát mám chuť to vzdát, nebaví mě to, nesnáším to, jak se večer co večer hádám s rodiči a ráno se přemáhám, abych vůbec vstala z postele. Píšu depresivní básně, je to jako si sypat sůl do ran. Ale někdy mi to pomáhá vrátit se zpět do reality. Vyhnat z hlavy ten otravný hlas. Neříkám, že to je snadné, ale na světě jsou i horší věci. Jen já jsme asi sobec a myslím jen na svoje problémy. Teda aspoň On to tak říká.