Hrůza větší než nepatrná

Jeff Goldbloom byl šťastný člověk. Když mu zabili před očima manželku a děti, když mu podpálili dům, zlámali nohy a podřízli psa. A především, když se poté probudil. Byl to jeho stý miliontý kolikátý konec světa a on se probudil s nekonečnou, sladkou a draze zaplacenou úlevou, když se v šeru plechové ložničky díval na manželku sípající dosud ze své noční můry i na děti oddychující spokojeně hadičkami filtrů. Jak úžasné, jaká slast! Moct ještě žít! Mizerně, ale přece lépe než v snových simech. Svět běžel na strachonomice. Výšky všech extází drogových i virtuálních, finančních a zřejmě i reálných byly dosaženy a ekonomika postavená na nutnosti nepřestávajícího růstu se hroutila. Ale řešení už bylo dlouho nasnadě. Katastrofické filmy byly čím dál víc in. A když přišla fobiotika a pak silnější demiotika, léky schopné navodit strach a hrůzu, herní průmysl chytil nový dech a ponořil davy do scénářů překonávajících to nejhorší, co se v lidské historii událo. Z nichž se pak radostně platící zákazníci mohli probouzet a nechat si chvíli zdát, že svět je krásný. Magrie měla ten den šťastný sen. Sípala z něj blahem, a když se probudila, plakala. Nikdo, koho Jeff znal, ještě neměl šťastný sen. Objímal ji a ona jeho. Nemohla vůbec mluvit, a když se jim po dlouhé době - to už byly vzhůru i děti a všichni jí viseli na rtech - pokoušela popsat svůj sen, jen vzlykala a vzdychala: "Taková nádhera, kdybyste to viděli, kdybyste to viděli..." I Jeff byl šťastný. Jeho rodina právě vyhrála jízdenku z pekla. Bylo ale hrůzou všechno vyřešeno? Ne, jen se spirála roztočila na opačnou stranu. Bylo třeba, aby bylo čím dál hůř. Což o to, v reálu to celkem šlo, ani scénáristé netrpěli nouzí o materiál. Pocit reálna byl ten problém. Lidé se stávali necitliví, otrlí, jejich podvědomí se rychle učila odhalovat iluze, bránit se jim, probouzet ve snech. Snad dokonce rychleji než otupěli k dřívějším požitkům. A tehdy pomohly šťastné sny. Společnosti je namíchaly v nepatrném a náhodném poměru do všeobecné hrůzy. To bylo ono. Příslib. Naděje. Milion bičů a jeden cukříček. Vítězové šťastných snů shlíželi den co den z mračných obrazovek, oslavováni jako modly. A když se den, dva či nedej bože tři dny žádný neobjevil, přišel s tím dalším hotový státní svátek. Míra odporu vůči hrůze poklesla v očekávání nepravděpodobného štěstí. Vývoj ale pokračoval dál. Pracovalo se se sny, v nichž byl pocit reálna maximální, které se však téměř nedaly ovládat, natož do nich dostat reklamu. Pracovalo se na nejrelálnějším možném virtuálnu, kde by pocit skutečna byl víc než jen neúplný, krátkodobý, náhodný. Pracovalo se na podpůrná chemii, která ale nesměla snižovat kvalitu tripu. Zároveň armáda usilovně hledala cesty a cvičila agenty, aby dokázali vždy rozeznat sim od reálu. Protože válka byla v plném proudu. Zároveň skrytá v maskovacích oblacích mediálních hrůz. Majitelé světa proti všem, kdo se odmítali zmítat v jejich sítích, nechat se odstřeďovat v centrifugách měst designovaných na maximální účinnost. A samozřejmě také války majitelů proti majitelům. Souboje titánů, v nichž padaly celé pluky pěšců. "Musím se obléct a načesat," snažila se Magrie vymanit z Jeffova objetí, "za chvíli tu budou z FDO Channel. Možná už jsou před domem, slyším helikoptéry." "Odkdy létá FDO helikoptérami?" divil se tehdy Jeff. *** O pět let později. "O jak čisté 'čisté hrůze' tu mluvíme?" Ten muž byl cizinec. Chtěl být cizinec. Chtěl provokovat. Sebevrah. Neučinil naprosto nic, co by ho mohlo zachránit. Neoblékl správný oblek, neměl správné hodinky, prsteny, gadgety, správný výraz, pohled, ostražitost, ostrost, tvrdost, nesmlouvavost. Žádné správné doporučení. Ten obraz se nedal nevidět: myš v teráriu plném hadů. Dvanáct královských kober ji strnule hypnotizovalo, jak si čistí vousky. "Pane Goldblume." "Ano?" Myška se zasnila. Zálibně hleděla na svůj poklad, malé, zlaté zrníčko. Mohla to být ampule, mohl to být čip, vysílač, software nebo i všechno v jednom. Dva CO2 osmikilowatové superpulsní lasery sledovaly každý nepřípadný pohyb připraveny spálit na popel jak poklad (třebaže ten ležel pod neprůstřelným poklopem) tak i muže. "Ta věc, jak bych to řekl," pokračoval Jeff klidně, "bere naději. To by ale nebylo nic zvláštního, všechny scénáře jsou postavené na ztrátě naděje, stále víme, že vlastně žádnou naději nemáme, ale o to víc se upínáme k čemukoli, upínáme se k samotné naději na naději. Můžeme sebevíc vědět, že je zle, že není úniku, že zemřeme, ale jen o to víc doufáme, věříme, ač nás staletí a tísíciletí přesvědčují, stále... a tahle věc jen prostě vypne tyhle nesmysly. Vypne všechny iluze. Tahle věc jen - ukáže pravdu." "A?" "A?" Jeff pohlédl muži do očí s takovou samozřejmostí, až se ten zamračil. "Vy jste si to nezkusil představit, viďte? Znáte aspoň z doslechu slovo empatie? Ne, tady asi ne. Hmm. Ptáte se, jak jsem se sem dostal? Tahle nicotná rybička mezi staré žraloky? Ptáte se, o jak čisté hrůze vám tu vyprávím? Hovoří ten blázen ve stovkách KiloHitchcoků, desítkách MegaHitchcoků či snad v GigaHitchcocích? Nic tak přízemního. Při paralelním zapojení jediného standardního clustru máme třikrát ověřený peak v řádech petaHitchcoků..." Žraloci na sebe pohlédli. Cluster... vědí vůbec, o čem to mluví? Že mluví o lidech? O slumech, favelách k prasknutí nacpaných chudáky, co dají cokoli, aby na chvíli zažili slast probuzení, aby jim aspoň na pár vteřin připadal jejich mizerný život krásný? O jeden dva Hitchcoky lepší než koupená hrůza? "A vy si uvědomíte, že nic nepomůže. Nejen uvědomíte. Lidstvo si to uvědomovalo tísice let a nic. Tisíce let kličkování. Pyramidy, umění, války, revoluce, ideje. A teď tohle. Kdy se uvědomění vpije do každé buňky, kdy ho prožijete jako orgasmus, kdy si ho oblečete, naplní vám žíly, zorné pole, nos, uši, mozek od amygdaly až po vnější mozkovou plenu. A vy víte: nic nepomůže. Chlast, drogy, ženy, moc, vraždy, sny, závislosti. Všechno tohle je pryč a je tu jen to jediné. Realita. Pravda. To je peak! Když zjistíte, že není jediný pohyb, který by mohl cokoli změnit. Ani mě zabít, ani mě nezabít..." Muži se po sobě podívali znovu. Pohledy byly stále tvrdé, ale... "Tři a půl peta. To je síla pravdy." Pravda byla taková, že to byla helikoptéra. Ne však televizní, ale vojenská a ne jedna. Jeff si vzpomněl na duše svých dětí. Řvoucí stroje pokrývalaly jeho rodnou favelu pečlivou sítí hořícího napalmu a záblesků pulsních laserů. Jeho favelu, milovanou a nenáviděnou, krásnou jako peklo, vyčerpanou, neúrodnou a zhrozenou přes míru srovnaly se zemí, než by se stihl oholit. Právě ve chvíli, kdy ji opuštěl. Jak to přežil? Nevěděl. Ale teď už ví. A brzy budou vědět všichni. "Pracovali jsme v nejvyšším utajení. Měl to být dokonalý antivirál. Zároveň ale vykazoval účinky silnější než nejsilnější demiotika. Modrá pilulka jsme tomu říkali z legrace. Nakonec jsme ji ale udělali ve zlatě." Zlaté zrnko leželo na stole pod třemi centimetry vrstveného lexanu. Aniž se muž pohnul, otevřelo se. Lasery zareagovaly na nepovolenou akci v miliontině vteřiny. Měl to být jen krátký záblesk, který by vypařil nežádoucí předmět v cílové oblasti. A pak případně i těch padesát kilo hubeného masa i s kovovou židlí navrženou jako odražeč. Ale nestalo se nic z toho. Pulsy rozzářily místnost opakovaně, stroj nebyl naprogramovaný na neúspěch, a každým dalším zábleskem se pod poklopem objevilo další zrnko. Až jich bylo dvanáct. Pak najednou zrnka zmizela a dvanáct mužů se chytilo za hlavu. Jeff Goldblum zatím pokračoval ve svém výkladu: "Možná tahle celá virtuální eskapáda lidstva nemá za cíl nic jiného, než poučit nás o skutečné skutečnosti, o pravdě. Naučit nás ji rozeznávat ve vrstvách lží, iluzí a předsudků. Ukázat, že každá naděje je jen další iluzí oddělující nás od skutečného. Tak pravili staří mistři v učení o světě jako iluzi: Ani tento svět není poslední realita." Kdyby byla místnost laboratoří, v níž se meří účinky fobiotik, nejspíš by jí právě selhaly všechny přístroje. Dvanáct titánů, majitelů světa právě padalo do svého Tartaru, vyzařujíce svým křikem příslušná kvanta hrůzy. Všechna jejich moc se měnila v dým, jejich zlato lehklo a průhlednělo, jejich armády se měnily v hejna pestrobarevných motýlů a serverové farmy v oblaka zářivého světla. I toto je sen, všechna moc je iluzí, rozdíly mezi bohatými a chudými jsou jen hrou duší, pro něž není rozdílu mezi favelou a palácem. Zato venku lidé zvedali hlavy. Temné nebe nad City pronikaly paprsky zapomenutého slunce a oni si uvědomili, že strachonomika je také jen noční můra. Muž se zvedl ze židle, usmál se a i on se rozplynul.

---