Čestmír

Ve svém popisu spolupacientů nemohu vynechat Čestmíra. Čestmír byl až extrémně tichý a zádumčivý muž stejného věku, jako já. Když ho přivezli do léčebny, nemohl jíst. Potom pomalu jíst začal, ale jeho jídlo, to byl vždycky obřad a ceremoniál. Například položil v zamyšlení jablko ke své pravé ruce a dlouze je pozoroval. Potom jablko vzal, ukousl z něho a zase ho dlouze pozoroval. Co se mu v těch drahných chvílích honilo hlavou, to nikdo netušil. Jedl vždycky hrozitánsky až směšně pomalu a každé sousto si na vydličce ze všech stran prohlížel. Potom všechna sousta vychutnával a kousal a kousal. V jídelně zůstával vždycky poslední. Když na něho vyšla řada s umýváním nádobí, nikdy nepomohl. Nedělal to ze zlé vůle, ale byl tak silně zaujat svým jídlem. Na Čestmíra se snad pro to ani zlobit nikdo nemohl. Nikdo nevěděl, jaké zvláštní myšlenky mu právě probíhají hlavou.

Čestmír byl myslitel a učenec. Byl v invalidním důchodu snad od nepaměti a celé dlouhé dny trávil četbou. Četl a četl. V jeho pokoji u starých rodičů se rychle hromadily svazky. Četl hlavně literaturu duchovní a náboženskou. Z náboženské literatury se zaměřil hlavně na všechny do té doby existující formy a druhy budhismu a hinduismu. Myslím si, že by takový příval informací tohoto charakteru musel zamotat hlavu každému čtenáři, ale Čestmír byl v tomto směru asi trochu vychýlený. Časem si vytvořil vlastní svět, z něhož skoro nevycházel  a nikdo ho také nerušil. Prakticky s nikým, kromě svých rodičů, se nestýkal. Neměl přátele a známé. Žil jenom četbou a tak četl a četl. Jenomže jak se to asi muselo časem stát, praktický život mu zcela unikal a činil čím dál tím větší obtíže. Na ulici začal vrážet do lidí, protože se kolem sebe nedíval. Jakoby se pohyboval deset centimetrů nad povrchem země. Ale realita, s níž přicházel do styku, ho čím dál tím víc otravovala a znechucovala. A tak ho jednoho kalného rána rodiče dopravili k lékaři, který stanovil ihned diagnózu pokročilé a floridní schizofrenie. Čestmír tím ale netrpěl. Asi si vždycky uvědomoval, že se něčím liší od okolí, že vyřčená pravda o jeho zdravotním stavu ho příliš nevykolejila. Nepřestal se zabývat pojmy jako „karma“, „mantra“, „nirvána“ a podobně. Když o něm tak přemýšlím, tak si myslím, že byl nemocný už od prvopočátku, a svojí četbou si pouze vytvořil jakýsi vlastní svět, který mu dovoloval vyrovnat se se životem jako takovým.

O Čestmírovi přemýšlím často. Trávil jsem s ním dlouhé hodiny v ústavním parku a rozmlouval o jeho světě. Snažil jsem se do něho dostat a probít hlava nehlava. Ale časem jsem pochopil, že čím více se budu snažit, tím více mi ten jeho svět bude unikat. Nevěděl jsem, čeho se mám chytnout, na čem postavit opěrné body. Neměl jsem ani takovou slovní zásobu a za Čestmírem jsem v tomto směru silně pokulhával.

Ale rozhodně jsem mu ten jeho svět nezáviděl. Já se nechtěl uzavřít do sebe, jako to udělal on. Nechtěl jsem mít svůj svět. Chtěl jsem se přeci normálně stýkat s lidmi a zakořenit ve společnosti jiných lidí, i když mi to činilo značné potíže.

Čestmír se v jednom kuse mírně usmíval, jako by tím dával okolí najevo, že dobře ví. V jeho úsměvu však nebyla ani stopa přehlížení okolí nebo snad i pohrdání. On prostě a jasně dával najevo, že ví.

Jednou se mi svěřil, že by se rád zbavil svých knih a dával snad nepřímo najevo, že by byl rád, kdybych se jeho svazků sám osobně ujal. Neměl jsem do toho nejmenší chuti. Byl jsem přece tak roztěkaný a nepozorný. A je také pravda, že mi ten jeho svět příliš nevoněl. Nechtěl jsem se uzavírat do mlčenlivosti ztichlých a opuštěných stěn. Já jsem chtěl žít aspoň trochu normálně.

Čestmír vždycky perlil na skupině. „Skupina“, to bylo vždycky takové malé sezení s psychologem a rozebírání problémů každého jednotlivce skupinou pacientů. Čestmír tam ztrácel svou obvyklou ostražitost a vykládal na stůl svoje vyčtená řešení, která předtím bravurně zformoval do tvarů příhodných pro každého spolupacienta. Tím si postupně stále více vysloužil obdiv a úctu psychologa. I lékaři ho měli velice rádi.  Čestmír velmi dobře spolupracoval a na rozdíl od Vlastimila bral svoje onemocnění a léčbu vážně. Protože tak dobře spolupracoval a byl disciplinovaným pacientem, byly mu předepisovány ty nejdražší zahraniční preparáty, s nimiž, jak jsem si myslel, neměli lékaři ještě takové pokročilé zkušenosti. Ale Čestmír reagoval na léčbu výborně. V ústavu si zcela zvykl a hrozil se dne, kdy bude muset odejít domů. Často se mi s těmito obavami svěřoval na našich společných vycházkách parkem. Nechtěl za žádnou cenu odtud. Zcela si zvykl na zdejší režim a byl s ním dočista srostlý. Uklidňoval jsem ho, jak to jen šlo. Já jsem ale ve svém nitru zuřil, protože jsem chtěl co možná nejrychleji odtud a musel jsem v tomto směru uklidňovat někoho, kdo usiloval o pravý opak.

Jak jsem se tedy už zmínil, Čestmír byl můj partner pro podvečerní vycházky parkem. Chodili jsme často i desetkrát dokola, jenom, abychom se dost unavili pro náročnou noc v ústavu. Nikdo z nás nechtěl, abychom museli dostávat na spaní koňské dávky sedativ. A v ložnici s jedenácti lůžky to bylo někdy nutné.

Trávili jsme spolu často i celé hodiny chůzí nebo sběrem plodů v ústavní zahradě. Často mě ale trápilo, že nemohu Čestmírovi sekundovat. Nemohl jsem ani být dostatečně sběhlý v konverzaci tohoto typu. A tak jsme chodili a chodili.