Zelená mříž 13 - Tíha času

 

Tíha času

 

Noční šero uzavřené pod korunami stoletého porostu vstřebává do sebe první známky svítání. Začíná být průhlednější než před minutou.

Vzdálené větve, ty, na něž se nedívá zdola, ale poněkud ze strany, dostávají zelenkavý nádech. Je to první barevný tón, odlišený od temné modři oblohy a neprůhledné šedi lesa.

Obloha už není temně modrá. Tam, kam je odtud z výšiny vidět, prosvítá severovýchodní nebe modří mnohem jasnější. Tečky hvězd se v ní rychle jedna po druhé rozpouštějí.

Pařez je čím dál tvrdší. Vstane a zbytečně několik kroků poodstoupí. Jako by mu odstup mohl zajistit lepší výhled do výhně kovárny, hořící dosud za oblinou Země. Všemi smysly vstřebává předzvěst barevných paprsků, zakletých dosud ve vysoké atmosféře.

Už je to zde: téměř v nedohlednu bílá šmouha, pod ní několik zlatých a růžových a nejblíž zemi temně fialová.

Ty sytě barevné stuhy svým neuvěřitelně plastickým zobrazením nekonečna prostoru vyvolávají husí kůži a vrůstají v kořínky vlasů. Z jejich zkřížených drah vane sám Vesmír.

Nikdy nemá krása tak blízko k šílenství jako v těchto minutách mezi nocí a dnem. Samo od sebe cosi v hlavě zvoní a vykřikuje: Ježíši Kriste, není snad možné přežít tu nádheru! Jeden člověk pod ní musí padnout!

K zbláznění. Svítání k zbláznění.

A oči přece neodtrhneš.

Květnové svítání, zrod nového dne na pokraji léta! Vrchovatost tohoto úseku života soustředěného do jedné čtvrthodiny má sílu celého vodopádu starého vína. Znovu musíš až do dna vychutnat, co dávno znáš: jak krása, na chvíli vpěněná do krve, opíjí. Není dovoleno vzepřít se. Opět podlehneš, nemáš špetku naděje. Je to nerovný souboj, neboť krása je uhrančivá. Vzdáš se jí pokaždé dávno předtím, než stačíš tasit. Má tě v hrsti, doposud nikdy jsi jí neodolal.

Snad by ses lépe bránil, kdyby tě propalovala pouze z oblohy. Ta krása však se slévá vjedno s tím, co máš u svých nohou, lesníku, uprostřed čeho stojíš.

To všechno k sobě tíhne tak neodbytně, jako samy ranní červánky a čas, který je jim v patách. Stejná nenasytná, nepřekonatelná krása čiší ze světlounce zelených, již na pohled svěže kyselých paciček smrkového chvojí, z výhonků, které právě vyrašily. Až po několika týdnech – tak krátkých bože můj – jejich růst ukončí citlivé bradavky nevyzrálých pupenů, bude to znamenat, že právě o tu délku měkkých ratolestí se les vzepřel a znovu v zaryté tvrdošíjnosti vyzývá temno věků.

A v jeho rouhání bude příslib nových, o stupínek vyspělejších, ale stejně něžných pozdravů příštímu létu a všem následujícím.

Radek cítí v dlani voňavý dotek hebkého jehličí. Ta hebkost má sílu vytáhnout na světlo zpola zapomenuté obrazy… Má v tu chvíli nezkušené oči začátečníka, který dosud málo ví o skutečných radostech a strastech svého povolání.

Jak je to dávno! Seznamoval ses s lesem jako zmámený. Bylo ti svěřeno polesí. Touha tvých studijních let se mohla začít uskutečňovat. Tu máš a ukaž, jak budeš hospodařit.

Pamatuješ? Celou duší jsi chtěl hospodařit racionálně, ale přitom esteticky, v souladu s přírodou. To bylo to nejlepší, co sis přinesl z fakulty. Zatnul ses do citlivého podrostního hospodářství, rozhodnut neustoupit odtud pod žádným tlakem. Alfou a omegou všech tvých představ bylo vyznačování těžby dřeva. Ten obřad pravověrných. Každý strom brát v úvahu, u každého se zastavit a rozhodnout, zda vyrýt nebo nevyrýt do kůry znamení. Svátost obětování. Znamení pádu, ale pádu důstojného, jakým končí jen ten, kterému se dostalo rozhřešení: být obětován kontinuitě generací.

Touha po rychlých a dobrých výsledcích byla zpočátku neukojitelná. Bál ses své nezkušenosti a náhlé, těžké odpovědnosti.

Trvalo celé roky, než jsi nahromadil první vážné poznatky. Často byly překvapivé, někdy odporovaly známým teoriím. A všechno jsi musel vyřešit.

Tak ses učil nutnosti skloubit vždy na pravém místě vlastní zkušenosti s tím, co tě naučili jiní.

Ano, trvalo spoustu let, než jsem mohl říct: to, co teď dělám, to už jsou první kroky k uskutečnění mého snu.

První kroky – a co dál! Co ještě stihnu, než odejdu!

Och, žít aspoň sto roků, pak by měl lesník teprve zkušenosti. Z nich by mohl čerpat a začít řádně pěstovat les.

Brodí se skupinami hustých smrčků od jednoho dospělého stromu ke druhému. Dlaní pohladí drobné šupinky na kůře nádherného obra, tou dlaní, jež před časem krutými znameními křížů zaříznutých až do živého dřeva dvou sousedů uvolnila přístup slunci a dešťům až k nejzastrčenější snítce jeho koruny, neboť dřevorubci pracují přesně. Oba pařezy teď obrůstají travou i drobotinou ze smrkových semen. Jste směšná, nepatrná embrya budoucích následníků trůnu, šilhající z přízemí po výškách.

Zatím jste směšná. Léta však plynou rychle, velmi rychle. Ani se nenadějete…

On se také nenadál. Teprve na polesí začal život utíkat jako splašený divočák. Od jedné měsíční uzávěrky ke druhé bylo blíž než od slova k činu.

Je mu úzko z letícího času.

Tehdy se dny na sebe začaly kupit s takovým chvatem, že nestačil sledovat, který z nich vlastně k něčemu byl.

Začal se hrozit toho, že se život rozptýlí jako prach ve větru, jako obláček na letním nebi. Ten krátký život, nevyhnutelně ještě zkracovaný příšerně pravidelnými intervaly.

V té době ho málem zabila koruna smrku, ulomená závěsem námrazy. Tehdy poznal skutečnou cenu života.

Slunce již pokropilo jehličí podrostu duhovými drahokamy. Z dálky k němu doléhá kovový křik bažanta.

Klouže očima po zvlněném koberci, jenž pokrývá svah vzhůru i dolů. Bando zelená! Musel jsem, kvůli vám jsem musel začít plánovat čas, proměňovat touhu v hmatatelnou náplň letících dnů. Vytřídit méně důležitou práci a od ní začít přísně oddělovat tu hlavní, pro kterou jsem se stal lesním hospodářem. Práci pro vás. Aby dny stačily alespoň jí.

Teď se mi motáte pod nohama, mám z vás radost a dělám si s vámi další starosti, ale… Ale nesmím už příliš myslet dopředu. Z takového myšlení mrazí hlubokou, zející tesknotou.

Protože teprve teď by správně všechno mělo začít. Teprve teď, rozumíte?

Je zde však ta neúprosnost, ta hrozná, neodvolatelná bezmoc.

Vždycky, když začnu v hlavě pracně konstruovat novou představu o tom či onom obnovovaném porostu, hrají v ní roli budoucí roky, a kdyby jen roky, celá desítiletí. A najednou vidím, že jsem napočítal přesčas.

Je to hořké pomyšlení, vědět, že nemůžu dojít k cíli.

Kdyby aspoň ten, co přijde po mně...

Škoda, nenahraditelná škoda roků promarněných hledáním. Tehdy mít dnešní zkušenosti!

Anebo zastavit čas. Pro sebe, pro les ne. Vidět jej, jak roste, jak na něm zraje nejcennější oddenkové dřevo, jak se obnovuje, jak se jeho hladina v průběhu desítek let vlní podle světla, se kterým sám vlastní rukou hospodařím. A nestárnout.

Ne sto, dvě stě roků bych potřeboval!

Proč jen musím z místa na místo přenášet toto břemeno všech břemen, prokletí času, který se mi každou vteřinou vysmívá přímo do tváře.

Do Radkových úvah cosi rušivě zasahuje. Lidské hlasy.

Ženské si krátí cestu loukou pod lesem. Nechávají za sebou pruh setřené rosy.

Dívá se za nimi. Bude zas parno, mokré nohy jim nevadí. Jsou jako rosničky venkovských meteorologů.

Svobodka s Gabrielkou jdou vedle sebe a jejich úsečné věty je slyšet až sem nahoru. Chvílemi je rozumět nějakému slovu. Aha, zase mají problémy s čerstvým chlebem v prodejně.

Matějíčková se jako vždycky kolíbá pět kroků pozadu a mlčí. Naditá plachta, křížem převázaná přes prsa, hází se jí na zádech, jako by tam nesla ne smrčky, ale neposedná dvojčata. Způsobuje to ten její široký, tvrdý krok. Proto také její náklad bije do očí, kdežto u těch dvou jsou nápadné spíš ruce, které chvílemi vyletují až nad hlavu.

Dneska by měly být se zalesňováním hotovy.

Pospíším, abych udělal svou práci, a půjdu za nimi. Konec kultur se musí zapít. Žádná z nich hltem kmínky nebo jalovcové nepohrdne.

Ať je dnes odpoledne na Spálené pasece veselo. Budou se zaklínat sadby a nárosty, aby nás přežily.

 

Domů jde až navečer.

V hlavě se mu něco rozpíná a zatíná tisícem drápků do čelní kosti. Ví však, že to není z výparů borovičky, tolik jí nevypil. Byli na lahvičku čtyři, a to jí ještě skoro půlku Svobodová schovala pod pařez, kdyby prý jim někdy při obžínání přišlo špatně od žaludku.

Ne, z pití to není, nestálo za řeč.

Svobodka, ta ano, ta byla trošku opilá. Prozradila něco, co by jinak neřekla. Nediv se jí, sám máš někdy v takové situaci co dělat s hloupým neviditelným našeptávačem, který nedá pokoj, dokud tě nepřinutí vyzradit aspoň jedno maličké tajemství. Potom v pokoji odejde a tobě se uleví, daň z přepychu je zaplacena.

Tak ses dozvěděl, že jsi blázen.

Zalekla se, když jí to vyklouzlo. Abych si nemyslel, že je to její názor!

Kdepak, děvče, já je znám. To jsou ti, co jim stačí jakž takž odbýt povinnosti. Ani nemusíte jmenovat. Jakže jste to řekla? Že by nedělal, co dělám já, aby se zhuntoval v honičce za něčím, z čeho nic nekouká?

Ano, moc dobře je znám. Není jich mnoho, ale mají dva společné znaky: práci dovedou rozdělit tak, aby na ně nezbyla, a nemůžou se dočkat důchodu.

Má však hořký pocit, že je tu ještě třetí znak. Že jejich slovo platí. Platí aspoň tolik, aby před lidmi zamaskovali zdrcující nezájem a jiným, jako teď jemu, nepozorovaně přišpendlili na záda nějakou duchaplnost.

Beze studu o sobě prohlašují, že jsou lesníky. Nevyhýbají se ani banálnímu tvrzení, že „mají rádi les“. Nevěřím však, že by šli před rozedněním do lesa. Dobrovolně. Aby je tam něco neodolatelně táhlo jako mě dneska. Ten zážitek! Ještě teď se mi posvátnou šimrající hrůzou svírá hrdlo. Stát za takového svítání uprostřed toho, čím jsi posedlý. Moci se rozhlédnout a vidět již výsledky. Svoje výsledky!

Co vy víte, ubožáci! Co víte o životě!

Svatokrádežné je už jen to, když si vás v této souvislosti představím. Znesvětili byste průzračnou čistotu těch prchavých okamžiků. Nepatříte tam. Záhadným omylem nosíte pouze lesnickou uniformu, to ostatní vám zoufale chybí. Z celé složité výstavby lesa podobného přírodnímu, z toho na pohled neuspořádaného živelného pronikání mlaziny mezi stříbřitou šeď zdravých silných velikánů, dovedli byste pochopit jen cenu dřeva nejlepších kmenů a možnost získat jejich rychlým vytěžením nečisté prémie a navíc pochvalu za překročení dodávky exportní kulatiny.

Držme se při zemi, je heslo, jímž utopíte každou myšlenku hned v zárodku. Myšlenku druhých ovšem. Sami ji nikdy nemůžete zplodit. A jestli nějakou máte, tak ji poslušně zradíte, když vycítíte cizí nadvládu. Na krutém konci loňského léta jste mě o tom názorně přesvědčili.

Jste šediví a obyčejní, máte nade vše rádi pořádek, a to pořádek za každou cenu, i nekřesťanskou. Ty stromy už v mlazině nemají co dělat, viďte, „zbytky“ je třeba zlikvidovat a stěnu starého porostu pěkně zarovnat, aby byl les jako ze škatulky. Nevadí, že přijdeme o nejkvalitnější produkci, hlavně, aby to trochu vypadalo.

Ano, pořádek. Taková pořádkumilovnost mluví ve váš prospěch, umožňuje vám, abyste v klidu a pohodlí dali vyrůst svým břichům.

Já jsem ovšem blázen. Jak by ne! Naivně chci ve svém oboru dokázat něco víc než vyšplhat na teplé místečko a nechat se dostrkat do důchodu.

Kukačka mu bezelstně odkukává osmnáct. Ta se trefila! Právě tolik mu do penze zbývá roků. Kolik je to uzávěrek? Rychle počítá: dvě stě šestnáct. Dneska už bez dvou. Jako kapka v moři času. Je to, co by kamenem dohodil.

Podléhá rytmu kroků na nekonečné lesní cestě.

Velkým rozmachem kopne do hranatého kamene. Ten letí až daleko do houštiny. Přesně z místa dopadu s lomozem vyrazí srnec, jedním skokem přesadí cestu těsně před Radkem, div do něho nevrazí, a pak s břichem na zemi splašeně kličkuje kmenovinou.

Dává se do drobného vytrvalého deště. Nestačil postřehnout, kdy se vlastně obloha zatáhla. Ranní předpověď rosniček byla příliš krátká.

Jen ať prší, kultury čekají na vláhu.

Les voní těžce, podmanivě. Takové vůni se nedá odporovat. Je jako naléhavý rozkaz laskavého velitele.

Tady je mu dobře.

Zvedá obličej k třásnitým smrkovým praporům, jejichž jehličí se perlí deštěm. S úlevou nechává třpytivé kapky stříkat a stékat po kůži, cítí v ní sílu nahromaděného pigmentu.

Jen umět využít, do poslední minuty využít té špetičky roků! Pro les. A tím také pro lidi, i pro ty neznámé, co teprv přijdou. Láska a krása! Dvě veličiny, jichž není hoden, kdo v ně nevěří, které však tu jsou. Bez nich bych svůj život nenaplnil.

Vždycky jsem něco strašně chtěl, po něčem jsem toužil a třeba mi nebylo jasné po čem a proč vlastně. S postupným poznáváním je i touha stále konkrétnější.

Najednou, neví, jak se to stalo, je mu osmnáct, je teprve na začátku života, drží se žulové skály a černá hladina bliká tisícem zrcadélek neuvěřitelně hluboko pod ním. Drobeček, který má tvar člunu, krájí to zrcadlení na tři díly. Prstovitě roztřepená křídla skalního orla chvílemi zacloní nejen loďku, ale i kruhovou výseč rozkrojené hladiny za ní. Později kamarádi s hlavami zvrácenými zkoumají, je-li to možné, a jeden vysloví řešení: „Proč ne, vždyť je to blázen.“ Směje se. Kdyby nevěřili, cítil by dokonce štěstí jako včera tam nahoře.

To potupné slovo bylo pro něho tenkrát vyznamenáním.

Tak je to. Blázen ten, kdo tohle nechápe, ne já!

Volněji se mu dýchá. Pookřál, jako by těch šestnáct hodin, co je dnes na nohou, bylo hodinami odpočinku. Musel cosi vyhrát.

Nebeská sprcha stále ostřeji promývá vzduch.

Té vůně, vydechované miliardami listů a jehlic!

Ulomí malou útlou snítku ze smrku a mne ji mezi prsty, aby vnikl až do samého zdroje nádherné, posvátné vůně, pro jejíž neustálé vdechování se narodil.

Bohudík, má jí tolik, kolik je mu zapotřebí k nasycení.

Jenom se ještě naučit zacházet s jedním vzácným životem, který má.

 

 

---