O sobě

Jsem tulákem svého života a u mnoha dveří prosím... tolik osamělé sklíčenosti je v těchto slovech, Radmilo Maruško...

Radmilo,

teď právě diskutuji pod svou básničkou Střih  III s Alešem Novákem o Petru Bezručovi. Tvoje verše z 2.9. mi ho připomínají. Možná v tobě dřímá talent pro pathos. Já jsem tady jako jedna z mála velmi patetická a tak se těším na tvoje nové, možná bezručovské, verše.

Děkuji Vám.

Na miskách vah vážila jsem rozum a cit, tu miska přehoupla se vlevo a vpravo hned zas spěchala.

Srdce mé vlastní jak zvonu bilo: v boj!

Ruce však klesly, na čele kapek znoj...

V dobách nejtemnějších je člověk plný emocí a tak ho mnohdy napadne i to, na co by jindy vůbec nepřišel. Mně se vyplácí se ke svým emocionálně vypjatým básničkám vrátit po čase s chladnou hlavou a trochu je přepsat. Myslím,že spojení citu a rozumu může přinášet ty nejlepší plody.

Moc děkuji za laskavá slova, která hřejí a dodávají odvahu... Báseň vznikla v době nejtemnější, na zmiňovaném poli v lesích berounských...

Děkuji, děkuji oběma za podporu...

Radmilo,

v téhle básničce si mě překvapila stejnými metaforami jako zajíce. Ta metafora s parašutistou na drátech vysokého napětí je dokonce vynikající. Má i přesah.  Na tvém místě bych se vykašlala na vázané verše a další básničky bych se pokusila postavit na podobných metaforách jako jsou tyhle dvě.

Tip za tím dát nemůžu, protože básnička jako celek není zvládnutá. Ty dvě metafory jsou ale nadějné.

Děkuji Zajíci za příspěvek, závěr pro mne to není fráze, je to co žiji...

Jsou v tvé básni zajímavá místa (ten kombajn a parašutista chycený na drátech vysokého napětí), bohužel celkové vyznění je dost kýčovité ("láskou svého srdce" - to je spíš taková fráze).