Smrt

SMRT

Už je to zase tady, ten známý pocit že stojím úplně za nic, že život stojí úplně za nic. Snažím se najít smysl, ale je to jako bych tápala v temnotách. Včera jsem se bavila s tátou, přijel za mnou a šli jsme na procházku k farmě. Přitom mi “promlouval do duše“. Nutil mě zamyslet se nad budoucností a já v sobě nenašla tu sílu mu říct, že ve své budoucnosti vidím jen smrt, nic, tmu. Dokážu si představit, že tomu chvíli odolávám, oddaluju to, ale pořád to tam je. Nelze se té myšlenky zbavit. Dokážu si představit, že to vydržím maximálně do maturity. A pak se zabiju. Možná to ale bude jenom týden. A pak se zabiju. Táta na mě upínal naděje plný pohled a mně se chtělo křičet. Nebo brečet, nevím co dřív. Poslední dobou mám pocit, že se můj pobyt v Bohnicích stal zcela zbytečným. Pokrok, který byl na začátku, nebo se mi alespoň zdálo, že nějaký vidím, ustal. Prostě stagnuji. Bohnice už mi rozhodně neprospívají. Mám tady až moc času na přemýšlení. A já údajně přemýšlím až moc, říkají doktoři. Na druhou stranu, taky říkají, že hlasy v mé hlavě určitě zaženu antistresovými omalovánkami a sadou pastelek. Jako by to snad byl štít a kordy a já bojovala s drakem. To jsem zašla trochu dál, než jsem chtěla…prostě se tedy snažím dělat alespoň jiné (smysluplné) aktivity. Pokouším se číst, učit se. Cokoliv, hlavně abych něco dělala a potlačila ty temný touhy, co mi drásají jak duši, tak i kůži. Neúspěšně. Myšlenky, jako by si dělaly samy, co chtějí, se mi vždycky stejně zatoulají k tomu jednomu a samému tématu. Smrt

V poslední době si až doslova bolestně uvědomuji, že jsem již zcela pozbyla pudu sebezáchovy, jakožto asi i rozumu. Vůbec se neděsím bolesti, krve, hodně krve a hodně bolesti a ani smrti. Mám dokonce pocit, že by se mi mohla stát milou společnicí. Což je zajímavý vývoj, když vezmu vzato, že ještě před pár (pěti, šesti?) lety, jsem jenom z pomyšlení na smrt dostávala panické záchvaty. Přestávala jsem dýchat a chtělo se mi brečet, kopat a řvát, rvát se o život. Děsila jsem se toho ničeho, co bude následovat. Tedy alespoň tak si já smrt představuju. Jako doslova věčný spánek, akorát že beze snů. Jak ironické, dnes bych se na tu cestu vydala i dobrovolně. Posledních pár dní se nad tímto tématem zamýšlím prakticky dennodenně. Jak jsem už říkala, mám až moc času na přemýšlení. Došla jsem tak názoru, že můj život pozbyl jakéhokoliv smyslu a že moje existence je tudíž zcela zbytečná a nepotřebná. Jediné, co mě tady ještě drží, je pocit viny. Přijde mi šíleně sobecké se zabít. Sice bych tak vyřešila svůj problém, ale mnohé bych nadělala. Obzvlášť své rodině. Nemůžu to udělat, ale na druhou stranu to toužím vše jednoduše “vyřídit“. Ach, jak jednoduché by bylo to prostě ukončit. Někdy se bojím sama sebe, že udělám něco neuváženého, že je tím zraním. Bojím se, že je tím zničím. Rodina byla ta poslední jistota, která mi v životě zůstala, když všechno šlo do kytek, a že toho bylo poslední dobou hodně. Ina zdravého člověka by to bylo moc. A na mě to bylo až příliš. Můj svět se začal otřásat od základů a postupně hroutit. Byly tu chvíle, kdy jsem se za sebe tak moc styděla, že se to nedalo vydržet. Za svoji slabost.

I teď si připadám slabá, asi kvůli těm slabošským myšlenkám o sebevraždě. Člověku se to postupně rozleží v hlavě, začne si svůj život uvědomovat v souvislostech a možná si i včas uvědomí, že nežije jako solitér, ale že je od přírody tvor společenský. Někdy je ale až příliš pozdě. Sice se mě ani tohle uvědomění neodradilo od toho zálibně hledět na otevřené okno, ale aspoň už necítím onu nepotlačitelnou potřebu z něho ihned skočit. Život sice bývá těžký, ale kdyby nebyl, tak bychom ani nevěděli, že žijeme.  Možná jsem sobec, ale nejsem ani blázen (tedy dle mého osobního názoru), protože doufám, že pro mě ještě není příliš pozdě.