Dan a Josef

Operace je hotová, najděte mu volnou postel a nechte ho prospat do rána…přeci mu neustelete na chodbě! Tady ve dvojáku máte postel. No tak, na co ještě čekáte?

Co tu dělá ten pacient? Vezměte ho do pokoje! Ať se vyspí…no tak, na co ještě čekáte?

Příjem

Z ambulance. No tak pohyb, pohyb!

Otevírá oči, protože to dělá vždy, když už nesnese tmu. Na vedlejší posteli kdosi chrápe. Vedlejší postel, kde ta se v jeho bytě vzala?

Čekání je nekonečné.

„Dovolte, abych se představil,“ začíná ten nový, jenže to ještě nemá cenu, ten u okna zívnul a neslyšel nic.

Až zavře tu svou hubu, budu muset zas, ekonomicky uvažuje ten nový, a dokončí svou vizitku: „Jmenuji se Daniel Trikot a jsem…“

Jenže to už ten u okna prská smíchy: „Hahaha, trikot, hahaha, já jsem Josef.“

„Pan Josef.“

„Jo, ale tykej mi a říkej Pepo,“ uvede na pravou míru své intimnosti ten u okna, teď již Pepík.

„Dan,“ řekl ten nový, teď již Dan.

„Tak jaký to tu je, Pepo?“ zeptá se Dan. Trochu tou otázkou přiměje Pepu k zamyšlení: „Na hovno! Hraješ karty?“

„Trošku umím ,prší‘,“ odpoví a podívá se do okna, jako by venku opravdu začalo pršet.

„Fajn, šáhni mi do toho horního šuplíku, tam mám karty, ale ať to neviděj sestry, kdyby přišly, tak je okamžitě někam schovej.“

„Kam?“ naivně se zeptá Dan, ale je novej, tak mu to Pepa odpouští.

Rozdal karty na novou hru, a když se Dan uklidnil, a uspokojil se s Pepovou pohrdavou odpovědí, vynesl červenou sedmu.

„Tak já si teda líznu,“ řekne po chvíli napjatého ticha Dan a sebere dvě z paklu.

„Fuj, znovu…to není život! Furt bereš zasranou plívu .“

To Pepa těžko chápal, jenže už žádnou další společnost nečekal, tak si jako by nařízl kartou žílu na ruce a strčil ji Danovi pod nos.

„Jako ti dva indiáni,“ říká Dan a se smíchem se taky jakoby řízne.

Jenže jeho krev je nějaká světlá.

„Sestro, sestro, doktore!“ řve Pepa a stírá tryskající krev, jež ho k němu přivazuje navždy.

Přibíhají a odvážejí jeho bratra, jediného opravdového přítele zpět odkud přišel. Na sál.

Daniel Trikot, kameník se smál, ale pak to přeci jen vyryl.

Josef Kadlec…bez smíchu, byl to již melouch přes čas.