hřbitovní kytice

        „Podívám se na to zblízka,“ řekne doktor medicíny, čtenář Karla Jaromíra, a přeleze hřbitovní zeď.
        Všude se válí svatební košile.
        Přítomnost v koitu s minulostí.
        „Svět se tak málo mění,“ říká bílým myškám tančících na mramoru hrobu.
        Pijí zatuchlou vodu z vázy plné květin, které ztratily svoji krásu.
        O to silnější je nápoj.
        Doktor jim závidí.
        Též ho okusí, jako laboratorní člověk, ale musí ho hned vyplivnout.
        Hnus.
        Cítí, že se z labyrintu nedostane.

        Ví to on a vědí to i myšky, které se oblékly do bílých plášťů.
        „Člověk není myš,“ prohlašují rezolutní závěr.
        Doktor si uvědomuje prostý fakt, že člověk neobstál.
        „Kdo odnáší dřevo za svítání do lesa?“ dávají mu ještě šanci.
        Neví.
        On neví.
        „Pomatený dřevorubec,“ smějí se myši a vzájemně si tleskají tlapkami.
        „To nedává smysl,“ brání se doktor.
        „Samozřejmě. A co jsi čekal?“

        Někdo se obrátil v hrobě, ale nemělo to nic společného s nelibostí.
        Prostě se jen potřeboval obrátit.
        To se jen my snažíme ve všem hledat jinotaje.
        Nad hřbitovní zdí vychází slunce.
        Zatím.