Vzhůru do Moravského Toskánska

„Ve Vracově jsou o víkendu hody a pak bysme mohli jet za Kyjov do Moravského Toskánska. Je hezky, tak můžeme spát ve stanu,“ prohlásil můj přítel, folklorní nadšenec a vášnivý fotograf v jedné osobě. Samozřejmě očekával můj souhlas.
A tak 18. října vyrážíme nacpaným pátečním vlakem do Brna-Židenic a odtud až za Kyjov do malého městečka Vracov. Už ve vlaku se dáme do řeči s jinými cestujícími, kteří tam jedou. „Taky na hody?“ ptáme se. „Ne, my tam bydlíme.“ Na nádraží nám tudíž poradí, kde bude nejlepší postavit stan. „Jděte až ke sklípkům, jak sú Baráky, tam si stan možete postaviť.“Nakonec zakotvíme u stolku s lavičkami u jednoho rozcestí.
Ráno u stolku posnídáme. Hody oficiálně začínají až po obědě, ale přítel si chce vyfotit, jak si ženy uvazují na hlavu veliké červené šátky s květinovým vzorem. Prý se jim říká čučkové nebo turečáky, motiv je totiž turecký. Vázání šátku ovládá jen několik žen v obci, tak před domkem paní Repíkové stojí už kolem deváté fronta žen, na hlavě s bílými čepci, na které se šátek uvazuje, aby neklouzal po vlasech. Každá si klekne na schodek a paní Repíková váže a váže. Od ošátkovaných žen potom dostane čokoládu nebo jiný drobný dárek.
Odtud jdeme až na konec obce k lesu, kde bydlí stárka, jak se ukazuje, je to dvaadvacetiletá štíhlá dívka Hana. Asi padesát metrů před jejím domkem už přes silnici visí natažený nápis „Dojdi k nám, stárečku“. Stáreček je její šohaj, tedy milý. Oba je nacházíme uprostřed příprav. Okno na domku je orámované bohatými větvičkami krušpánku s papírovými růžovými, modrými a bílými růžičkami. V průjezdu domku už stojí nachystaný podobně vyzdobený krušpánkový a růžičkový kužel vysoký asi jeden a půl metru. Místní nám nejsou schopni odpovědět, jak se krušpánku říká spisovně, teprve na internetu zjistíme, že je to zimostráz. Otec stárky nám hned v průjezdu nabízí slivovici a poté víno a zve  nás na dvůr, kde jsou nachystané dřevěné lavice a stoly. Po chvíli nám stárka Hana donese veliký talíř domácí sekané a krajíce chleba a pobízí nás k jídlu. Sekaná je opravdu výborná. Vyzvídáme další podrobnosti. Třeba to, že jak stárka, tak stárek, musí na hody každý zajistit čtyři tisíce koláčků. Potom se jdeme podívat do vedlejšího domku, kde si jedna dívka obléká kroj. Je to pět bílých nařasených sukní vespod, na nich červená sukně a nahoře ještě vyšívaná zástěra. K tomu si na spodničku obléká jupku, tedy vyšívaný kabátek, a krajkové rukávce. Na hlavě už má uvázaný šátek a na nohou oblečené vlněné punčocháče, které skoro vypadají jako kamaše. K tomu šnerovací holínky. A v jupce musí být zastrčená kytička, takzvaná vonica.
Už se ale blíží poledne a je třeba se přesunout k radnici v centru městečka, kde bude starosta hody povolovat. Je to dost daleko, tak spěcháme. Před radnicí hraje dechovka a přichází sem celé davy v krojích, nejen dospělí, ale i děti, dokonce batolata. A aby bylo vše stylové, miminka se vezou ve starých kočárcích s košatinkou. Před radnicí se tančí verbuňk. Ženy utvoří kruh a chodí dokola, zatímco muži uvnitř kruhu cifrují, zvedají nohy a plácají na ně rukama,  včetně deseti- dvanáctiletých chlapců. Vždyť tu mají dva folklórní kroužky. Slova se ujme starosta, povolí hody a potom předčítá pravidla, jak se mají obyvatelé o hodech chovat: „Chlapi aby měli gaťata čisté, aby nechodili s ďůrami...“ atd. Poté uslyším pořadatele: „Tak teď dáme eště jedno cifrování a pak valime.“
A skutečně. Po posledním tanci se průvod dává do pohybu. Nejprve kráčejí okrojované ženy, za nimi okrojovaní muži s malými demižony. Můj přítel se vrhne doprostřed průvodu, klekne si a zběsile fotí. „Hlavně tu nezavazej,“ okřikne ho jeden muž s demižonem.
Od radnice průvod kráčí ke kulturnímu domu, kde je další zastávka a pak se jde celou vesnicí nejprve ke stárkovi. Ten má dům stejně ozdobený jako stárka a nad silnicí visí nápis „Já su stárek svobodný“. Před domkem začne vyhrávat cimbálovka a všichni zpívají a tančí. A od stárka se jde ke stárce, kde je poslední zastávka. Zase tanec, zpěv, cimbálovka a při tom zvednou stárku se stárkem na židlích nahoru, aby všichni viděli jejich polibek. Průvod potom odchází do kulturního domu na večerní program, kde se hoduje, tančí a zpívá až do čtyř do rána.
Neděle je ve znamení seniorů a jejím vyvrcholením je „opíjení káčera“. Pro neděli je určen seniorský stárek. Městečko se teprve mezi devátou a desátou probouzí z ospalosti. Nejprve jdeme ještě pobesedovat do domku včerejší stárky, kde „eště všetci spijú“ a kolem oběda se přesouváme do domku nedělního stárka. Opět nám nabízejí pohoštění, sekanou, vaječnou tlačenku, slivovici a víno burgundu. Na dvoře domku je živo. Mladý vlčák Hektor vše komentuje rozčileným štěkotem a snaží se odpoutat z provazu. Bratr stárka chystá lahve s vínem. „Sú zaprášené, nemáš nejakú hadru?“ ptá se stárkovy manželky. Zatímco otírá lahve, ženy vynášejí ven na stoly skleničky a další koláčky. I dnešní stárek měl za úkol zajistit čtyři tisíce těchto dobrot. Další žena leští holínky ke kroji, až se na slunci blyští. „Prosím ťa, tos šel dom včerá kolenačky, že máš špice špinavé?“ zlobí se naoko.
Šohaji zatím na ulici chystají krušpánkovou slavobránu, ženy obratně připevňují drátky papírové růžičky. Když je slavobrána pověšena na vrata, jdou vztyčovat dřevěné stožáry, aby na ně mohli připevnit další nápis „Hodová neděla bývá veselá“. Donesou si na to asi třímetrové žebře a ke každému stožáru vyleze na žebř jeden šohaj, aby nápis přivázal.
Oba provaz mnohokrát kolem dřevěného stožáru omotají, ale ještě pořád ho hodně zbývá.
„Kurňa, taký dlúhý špagát,“ durdí se mladý muž, kterému ostatní říkají Hynek.
„Šak aspoň neco máš dlúhé,“ poštívá jeho kamarád.
Když se vrátíme na dvorek, zjistíme, že mezitím už ženy nachystaly „káčera“. Sedí v jakémsi krušpánkovém koši s růžičkami a kouká mu jen krk a hlava. Je pochopitelně dost rozčilený. Všichni se ho snaží nějak zklidnit, tak chvíli sedí zcela rezignovaně, pak ho to ale přestane bavit a vztekle se začně zobákem vrtat v papírových růžičkách, které ho evidentně znervózňují. Stárkova manželka ho pozoruje se značnou nelibostí: „Divéj se, už dvě ružičky jsi zdemoloval, dacane.“
I v neděli jde od radnice dlouhý průvod a v pozdním odpoledni přichází ke stárkovi. Nejprve se opět zpívá a tancuje, potom stárek promlouvá a zpívá. Nakonec vynese ven stolek pokrytý šátkem s už značně znuděným káčerem. Také seniorský stárek je při dalším tanci vyzvednut na židli a dál se zpívá a tančí. A nakonec je tu zlatý hřeb: stárek naleje kačerovi do zobáku slivovici.
Co se děje dál, už nevíme, protože jdeme na vlak a odjíždíme na stanici Kyjov zastávka. Je už skoro půl sedmé večer a šero se mění v tmu. „K tomu místu, co chci fotit, je to ještě asi pět a půl kilometru, nejprve půjdem po cyklostezce, pak přes pole a pak se napojíme na další cestu,“ vytyčuje můj přítel trasu podle navigace na mobilu. Nasazujeme si čelovky, na záda dáme bágly a vyrážíme. Ani tak na cestu není moc vidět. „Asi jsem botou nabral ježka,“ lekne se přítel a posvítí čelovkou na kouli bodlin. „A udělals mu něco?“ děsím se. „Snad ne, to nebylo silný kopnutí,“ uklidňuje mě. Konečně jsme na místě a stavíme stan. Ráno musíme vstát brzo. Dáváme si budík na šestou.
Budík zvoní, vylézáme ze stanu, ale venku stále tma jak v pytli. Teprve před sedmou začíná rozbřesk, přítel staví stativ a fotí. Přijíždí auto s dalším fotografem. Ukazuje se, že je to Polák. Posléze přijdou s fotoaparáty dva Rusové. A je opravdu co fotit. Krajina s vinohrady a poli na zvlněných kopcích, mezi nimi remízky a kapličky, vše zalité ranním sluncem s mírnou mlhou. Teprve před devátou je můj přítel focením zcela nasycen a vytahujeme něco málo k jídlu.
U vedlejšího vinohradu stojí malý domek a jeho majitel oře malé políčko. Všimne si našeho světle zeleného stanu pod ořešákem. „Nechcete kafé? Nebo čaj?“ Nakonec jeho pozvání neodoláme a zajdeme do jeho vinařského domku. Dovídáme se, že se jmenuje Jaroslav a bydlí tu od rozvodu celoročně. Pozve nás na malou zasklenou verandu, kde má u stolu z obou stran postavená asi čtyři vyřazená sklápěcí sedadla zřejmě z nějakého kina. Donese nám kávu a čaj, sám popíjí ze skleničky turka a k tomu si nacpává cigarety. “Já kúřím, protože kdybych přestal kúřit, byl bych tlustý, švagr přibral jedenásť kilo,“ omlouvá se. Pak nám začne líčit, co všechno vaří, jak nakládá maso z divočáka a jak se mají správně upravit vepřové nožičky. “To sa musí uvařit na cimpr campr, až se tá kosť odchlípá,“ vysvětluje. Potom nás nasměruje ke kapličce Barborka a další kapličce Anička a my jdeme na túru. Bělostné kapličky svítí v podzimní přírodě, budou to krásné fotky. Dojdeme do Strážovic a nakoupíme v obchodě Hruška. Je tu pěkný kostelík. Do Šardic ale musíme jít část cesty po silnici s velkým provozem. Přítele to přestane bavit: “Víš, co, vrátíme se k tomu našemu ořešáku.“ Cestou fotíme geometrické obrazce zvlněných zoraných polí se stíny a pestře zbarvené podzimní vinohrady. Večer jdeme poprosit Járu o nabití mobilů. A opět následuje čaj, meruňkovice a povídání. A hlavně teplá voda na umytí.
Další den ráno ještě nezbytné focení ranních červánků. Potkáváme tu nějaké Asiatky s dvaceticentimetrovými objektivy. „Where are you from?“ chceme vědět. „South Korea,“ zní odpověď. Sbalíme stan a vyrážíme na zastávku Kyjov. Tentokrát se zastavíme ve Svatobořicích s památníkem vojínům první a druhé světové války, hezkou věží s Janem Nepomuckým a restaurací s folklorními malůvkami a nápisem Hospoda.
Odjíždíme s myšlenkou, že vše bylo zalité sluncem: nejen tím skutečným, ale především tím vřele lidským.