Babí léto

Babí léto

Je už listopad, a slunce dnes opět naplno září. V závětří i příjemně hřeje.

Co to s tím podzimem letos je? Ne že bychom nebyli rádi, ale tohle babí léto snad nikdy neskončí. Dlouhou řadu týdnů se kocháme nádhernými dny, i když já dennodenně sýčkuju, že dnes je to určitě naposledy, že tak už to přece dál nejde! Nikdo už mým řečem nevěří, každý se jen raduje a užívá si těch pár hodin nízkého bodavého slunce, které k nám do údolí svítí kolem polední, i toho nezvyklého tepla. Také já se bez zábran raduji, i když oni si to o mně nemyslí.

Ta setrvalá průzračnost musí nějak zostřovat smysly, protože když jsem se před polednem vracel mřížovím dlouhých lesních stínů po naší pěšině domů a podíval se skrz hodně už prořídlé, vlastně skoro holé větve jasanů, z nichž do výšky vystupují zlaté kužele dosud nesvlečených modřínů a pod nimiž se širokými korunami klene několik javorů, zaútočila na mě prudká jesenická obloha, modrá, až v očích zabolelo.

Náletové buky v podrostu již dokončily přípravu na zimu. Jejich donedávna hladké temné listy jsou dokonale přebarvené, zmačkané, zkroucené a zvrásněné, docela už přeformované do známých žlutorezavých plíšků. Ty krajní u pěšiny šustivě zvoní pod mými doteky. Teď si je boučky podrží až do nových listů a nezasype-li je dost sněhu, budou svítit v lesním šeru po celou zimu ze všech stromků nejnápadněji.

Ještě nedávno, za všeobecné nadvlády zelených odstínů, jsem to tak nevnímal, to až zásluhou těch tisíců odrazových sklíček, co na mě vesele mrkají ze stínu lesa a z šedi zvadlé buřeně, začínám mít jakousi představu, kolik těch buků tady doopravdy je. I jejich vzrůst mě překvapil. Na jaře to byl ještě takový nedomrlý potěr! Nic nenapovídalo, že za půl roku tu budou tak úžasné stromečky.

Jdu pěšinou podél toho rodícího se podrostu dolů a nevycházím z radostného údivu.

Ale najednou, na dohled přede mnou jako když utne, zlatým ohníčkům je konec. Dál už je půdní pokryv jen zelený. Jak to? Ten porost tam má přece stejné složení, jako tady: modříny, jasany, a tu a tam javor. Také semenné buky, jež za některých vzácných podzimů sypou do blízkého okolí bukvice, rostou tam v sousedních porostech nadosah. Co se to tedy boučkům za tou nápadně ostrou hranicí na zemi tak zošklivilo, že tam nemůžou být?

A vůbec, co vlastně je to zelené?

Dojdu blíž – a­ vidím, že se tu na dost velké ploše rozplazil do jednolitého koberce ostružiník. Až dodneška jsem si ho nevšiml.

Neřád! To jsem si mohl myslet.

Mračím se na tu hnidopišsky vyskládanou mozaiku nepropustných listů – a­­ vtom přijde další p­řekvapení. Vida, vůbec tu není tak pusto, jak to zdálky vypadalo. Spletí škrabavých šlahounů se prodírají spolu s dosud nesmělými keříčky lísek – z těch ovšem velkou radost nemám – javory. A když se lépe podívám, vidím i jasánek. Na rozdíl od kostrbatých boučků jsou tyto náročné, ale dobře živené stromečky rovné, téměř nerozvětvené, ženou se tenkými pružnými kmínky bezchybně vzhůru. Všecky jsou již holé a pod každým leží hromádka spadlých listů, pod javory jasně žlutých, pod tím jediným jasánkem zvadle šedozelených.

Těch stromků je tu však mnohem méně, než je tam vedle buků, a to mé nadšení trochu zchlazuje. I lísky mi dělají starost. Jestli nebudou javory rychlejší, nevím, kolika z nich se v příštích letech podaří jejich rozpínavými větvemi prorazit. Jasanu možná žádnému.

Svitlo mi však nové poučení. Tohle může být pravidlo, o kterém jsem dodnes nevěděl, a to má pro mě velkou cenu. Zdá se, když už se jednou v bylinném pokryvu pod porostem začne přirozená obnova opravdu a bez pochyb rozvíjet, pak ani ostružiník nepředstavuje pro ni takovou překážku, jak se v našem oboru traduje a jakou by jistě byl na otevřené pasece.

Jenom škoda, že to neplatí i pro buk. Ten si ze záhadného důvodu nepadl s ostružiníkem do noty ani tady, v tomto pohodlném stínu, což mě hněte. Co asi proti sobě mají? Podle toho rázného odstupu musí to být odpor přímo nepřekonatelný.

Nejen o tom, i o praktických důsledcích toho podivného nepřátelství jsem byl nucen ještě chvíli přemýšlet. I když podstatu jsem nerozlouskl, tak než jsem došel domů, už jsem najisto věděl, že bychom tomu nemilovanému ostružiníku měli vlastně poděkovat. Kde by jinak vedle bukového zmlazení zbylo v tom porostu místo pro obnovu javoru? Může do toho ovšem zasáhnout lesník! Ale o to právě jde, j­ak nezasahovat. Teď už znám další detail, jak to chodí v samotné přírodě, jak by to bylo s přirozeným střídáním dřevin v nastupující generaci, kdyby se člověk méně vměšoval. A co jsem zjistil, je dobrá zpráva.

Ovšem, pro mě již poněkud opožděná.

O tom se mi zdálo ještě v noci.

Ráno se ukázalo, že ani včera nebyl poslední slunečný den, což nás nijak nepřekvapilo.

Tak pokračovalo pozdní babí léto až do dne, kdy se náhle před polednem nezvykle setmělo, ochladilo, přes Biskupskou kupu se přehoupl těžký mrak, a zatímco huňaté břicho mu pročesával kartáč hrotitých smrků, padal za velkého víření k nám do údolí. Ale nedopadl, s tím svým naditým břichem zůstal viset kousek pod hřebeny a jen se roztahoval do široka a daleka, až zaclonil Kutný vrch i Solnou horu na opačném konci údolí.

Do dvou hodin začalo sněžit a za další hodinu bylo všude bílo.