Posedlost

Chybíš mi čím dál víc, ale nemůžu to přiznat, protože nikdo nechce kluka, co se vtírá. 

Vzdaluješ se mi a já nevím, jak tě získat zpět.

Chtěl bych ti napsat, miluju tě, ale to bych tě vyděsil, tak zůstávám u kontrolování tvých sociálních sítí. 

Nosím oblečení, které tu po tobě zůstalo. 

Kopíruju pohyby, které děláš. 

Pomalu se začínám stávat tebou, abych si udržel iluzi, že jsi mi nablízku. 

Potřebuji znát důvod tvého nezájmu. 

Co jsem udělal špatně? 

Čím jsem tě odstrčil?

Miluju tě a s každou další hodinou vyplněnou čekáním na zprávu, jsem si tím jistější. 

Přehrávám si naše rozhovory. 

Snažím se vzpomenout na barvu tvého hlasu. 

Jen ten mě dokáže uklidnit, ale pak si uvědomím, že už ho neuslyším a pohltí mě zoufalství. 

Musím na tebe zapomenout, jenže to nejde. 

Z myšlenek na tebe se stala obsese. 

Neustále ti píšu. 

Vím, že sis zablokoval moje číslo, ale dělám to automaticky. 

Stačí sebemenší podmět, jako kus nábytku v barvě tvých očí nebo píseň, kterou sis pouštěl a všechno se znovu spustí. 

V hlavě mám doslova vyjeté koleje. 

Už nežiju v realitě.