svět se jen na chvíli odehrává v přítomnosti

     Jel jsem domů autobusem.
    V polích u silnice byla spousta rakví.
    Byli jsme upozorněni řidičem, že se tady natáčí válečný film, ale stejně to bolelo.
Německých uniforem tam bylo tolik, že měl člověk chuť sklouznout ze sedadla dolů na podlahu.
Musel jsem si zajít do hospody.
Nechtěl jsem s něčím takovým jít domů.

Jako na potvoru i tam byla spousta německých uniforem.
Těch se nejde lehko zbavit.
Seděl tam místní učitel, který pokukoval po skopčácích, jak se ládují, a bylo vidět, že by si dal s nimi.
Rád by se najedl zadarmo, protože ty učitelské platy jsou mizerné.
Na druhou stranu s těmi Němci nechtěl nic mít.
I když to Němci nebyli.

„Co máte dobrého?“ zeptal se jednoho chlapa bez uniformy, ale s množstvím lejster v ruce.
„Máte chuť? Není problém.“
„Jak to myslíte?“ řekl učitel uraženě.
„Stačí, že budete dělat, že k nim patříte a najíte se také.“
„Já? K Němcům?“ řekl vyděšeně.
„Můžete být kompars od vesničanů. Ostatně,“ prohlédl si učitele trochu zpovzdálí. „Vypadáte tak.“
„Já jsem vesnický učitel,“ řekl pyšně.
„No vidíte,“ zakřenil se chlap a bylo rozhodnuto.

Za chvíli už učitel stál ve frontě vesnického komparsu a nesl si spokojeně baštu ke stolu.
„Podepište mi to tady,“ řekl mu nějaký chlapík v čepici s lebkou v okamžiku, kdy si chtěl dát první sousto do úst.
„Co to je?“ lekl se učitel.
„Prachy. Honorář.“
„Za co?“
„Jste přece v komparsu?“
„No,“ učitel se sklonil nad talířem, z něhož se kouřilo, a odehrála se v něm veliká bitva.
„No, ano,“ řekl a podepsal se.
Muž mu vysázel na stůl tři bankovky a pokračoval dál.
Učitel je rychle shrábl a nedíval se nalevo napravo.
Byl celý rudý a chvíli mu trvalo než se pustil do jídla, ale nakonec hlad zvítězil.
Nic se vlastně nestalo.
Byla to jen německá chamraď, a on je prostě doběhl.
Připadal si na okamžik jako válečný hrdina, kterému se podařilo vyhodit do povětří vlak.
Uvědomil si, že mu ještě nebylo nikdy tak dobře.
Dostal šanci a využil ji.
Stal se záškodníkem.

Učitel spokojeně dojedl a měl se k odchodu.
Ve dveřích lokálu jej však zadržel muž v čepici s lebkou.
„Pojďte sem. Vy se budete hodit mezi popravované,“ řekl a chytil ho tak prudce za rukáv, že mu ho roztrhl.
„To je v pořádku. Bude potřeba, abyste vypadal zuboženě. I co se týče šatů. Ale jinak to bude dobré,“ zamnul si spokojeně bradu.
    Lebka na čepici se zablýskla od slunečního paprsku.

    Učitele obstoupilo několik lidí ze štábu, kteří na něm začali pracovat.
    Odvlekli ho na plac.
    Ke zdi s několika dalšími nešťastníky. 
    Nebyl schopen jakkoli odporovat.
    Pochopil.
    Smířil se s tím, že bude za svoji troufalost popraven.
    Tak záškodníci končí.