březnová

Ten starej sovětskej tank. Ten, co tu bude stát až my dva už tu dávno nebudem, protože ne všechny dějiny se dočkají přepsání. Nezbývá než se tomu smát. Soudruhům osvoboditelům. Třiadvacet let to v nich zrálo. Protřepat, nemíchat, podávat za studena. Tank zůstal a děti privilegia míru si tu dnes hrají na vojáky. A my dva si sem chodíme hrát na děti. Děti, které už možná nejsou tak úplně dětmi. Děti, které mají rty rozkousané od líbání (každýmu jednou bylo šestnáct a věděl, že do večerky mu nezbývá už moc času). 

Jeden malý voják se zrovna krčí v keřích zlatého deště. On sám nerozumí, proč dospělí volí tak podivná slova pro tak obyčejné věci. A tak se nelze divit, že jsme si jako malí představovali ty okvětní lístky padat z nebe a pak byly zklamaní, když se s každou bouřkou dostavil zas jen obyčejný déšť.

Ten šibalský úsměv, ze kterého se mi podlamují kolena. Nahoře jen modro, mraky šly dnes spát. Prý že žárlí na slunce, jež bezostyšně kreslí pihy na mém nose, kterých si se svým soustředěným výrazem napočítal něco přes sedmdesát. „Tohle není ztráta času! To je jen dalších dvaasedmdesát důvodů, proč tě miluju.“ A já schovávám vše, co jsi kdy napsal, protože mi tyhle tvý blázniviny nedají spát.

A tak se z dětí stávaj dospělí

tam pod zlatým deštěm

u sovětského tanku

zatímco slunce maluje červánky
které si budou už celý život spojovat
s tváří

toho druhého