Vampires

Do té hrozné fronty před klubem se mi moc stavět nechtělo, ale na druhou stranu mi bylo líto, že bych se nedostal dovnitř a dnešní večer strávil ve svém malém pokoji, u počítače. Tak jsem si řekl, že se podívám trochu kolem a rozmyslím si, co udělám. Je to asi zvláštní zvyk, ale rád se jen tak projdu kolem, nasávám atmosféru místa a občas, tak jako v tomto případě, rozmýšlím co dál. Kdybych byl jen trochu odvážnější, mohl bych jít a požádat někoho ve frontě, abych se za něj mohl zařadit, jak to kdysi udělal můj přítel v jednom kině, ale to byla na mně příliš odvážná myšlenka. A nic jiného než podobné šílenosti mně nechtělo napadnout.
   Ušel jsem pár desítek metrů k nejbližšímu rohu a zahnul do menší uličky. Bylo tu podstatně méně světla než na hlavní třídě a ze zatažené oblohy mi na tvář dopadlo několik vlažných dešťových kapek. Na druhé straně byly vidět projíždějící auta a výlohy obchodů, zbarvené lampami do oranžova. Poté, co jsen udělal několik rychlých kroků se na druhé strany ulice objevila černá limuzína. Vypadala to přesně jako z filmu, tohle auto ale jelo celkem pomalu, a když zastavilo, neozvalo se žádné skřípění brzd. Potichu se otevřely zadní dveře a vystoupila blonďatá dívka asi v mém věku, celá v bílém. Rychle se rozhlédla, a když otočila hlavousměrem ke mně, setkali jsme se pohledem. Po její tváři přeběhl úsměšek a po mých zádech zamrazení. Dveře auta se zevnitř zabouchly. Blondýnka přešla k šedé oprýskané zdi domu a vešla dovnitř otvorem, který se téměř nedal považovat za dveře.
   Nevím přesně, co se stalo. Rázem ze mě všechna ostýchavost spadla a v hlavě jsem měl jen jedno: že chce, abych šel za ní. Ještě jsem zrychlil své kroky. Rozum tvrdil tělu, že to je hloupost, ale připadalo mi, že tělo nepatří mně, že jsem jen někdo cizí; pozorovatel. Jako by to byl jen sen, jako by svět nebyl ta správná realita.
   V tomto stavu jsem došel až ke dveřím, kterými blondýna vešla dovnitř. Byly téměř zhroucené, za nimi byly vidět odpadky, osvětlené umělou září pouliční lampy. Plechovka od Coca-Coly. Nahlédl jsem dovnitř. Moc mi to nepomohlo, ve tmě bohužel nevidím. Jediné, co jsem zjistil, bylo že to místo páchne hlínou (ve městě?) a bylo tam slyšet dunění z klubu o něco silněji než venku.
   V životě bych něco takového neudělal, ale přesto se stalo: opatrně jsem překročil úvodní hromádku odpadků a vstoupil dovnitř. Zvuk z klubu byl o něco silnější, a měl jsem pocit, že mě někdo pozoruje, ale už jsem se do toho pustil, a nehodlal jsem se vzdát. Natáhl jsem ruce před sebe, abych do něčeho nenarazil, a udělal jsem krok. Nic se nestalo. Uspokojen tímto faktem jsem udělal další dva a narazil prsty do stěny. Stěna byla na dotek taková, jaké stěny bývají, necítil jsem žádný slizký povrch, jaký jsem čekal, ale normální, lehce vlhkou, omítku. V duchu jsem si hodil mincí a vydal se doprava. Ukázalo se, že to je správná volba, stěna mě vedla dál a po několika metrech jsem se dostal k rohu. Zahnul jsem a pocit, že jsem sledován, jako by zmizel. Po dalším metru jsem si uvědomil, že vidím. Jen matně, ale má ruka položená na stěně byla znát. Chodba pokračovala dál ještě asi dvacet metrů a pak se opět lomila doleva. Byla celá hladká, bez jakýchkoliv předmětů nebo výstupků až na světlejší čtverec ve stěně naproti mně.
   Ten čtverec bylo okno a nebylo jediné. Za záhybem chodba pokračovala ještě několik metrů do úzkého průchodu a podél bylo jedno dlouhé okno, dělené úzkými plastovými příčkami. Za sklem byla chodba podobná té, ve které jsem stál, ale tam ta byla plná lidí. Uvědomil jsem si, že to je chodba do klubu, do kterého jsem se chtěl dostat. Na jejím konci byl dokonce vidět vchod s uvaděčem, který kontroloval lístky.
   Vcelku jsem se lekl, když se proti mně postavila malá brunetka, podívala se mi přímo do očí a začala si upravovat vlasy. Nepříjemný pocit se znovu vynořil s ještě větší intenzitou. Uskočil jsem od skla. Dívka ale vzápětí opustila své vlasy, zavěsila se do mladíka v kožené bundě a černých brýlích, který stál za ní, a spolu odešli dál dovnitř. Vzápětí jsem se musel usmát, protože jsem si uvědomil, že se dívám do jednosměrného zrcadla. Zarazilo mě ale, že i když byl ten zamilovaný pár pryč, nepřestal jsem mít onen pocit sledování. Znovu jsem se podíval do chodby klubu, ale nikdo se už do zrcadla nedíval. Břicho mě začalo bolet strachem. Pomalu jsem se začal otáčet.
   V rohu chodby, kudy jsem před chvilkou přišel, byl vidět obrys mužské postavy v dlouhém plášti. Hned se otočil, stejně pomalu jako já předtím. Několika kroky mi zmizel z dohledu. Popohnán strachem jsem se téměř poklusem přesunul do tmy průchodu, že bych měl spíš vypadnout ven mě ani nenapadlo. Prošel jsem tmou a zastavil se před černými polstrovanými dveřmi. Zpoza nich se ozývalo dunění hudby.
   Zmáčkl jsem hladkou kovovou kliku a vešel dovnitř. Uši mi zaléhaly pod náporem hlasitého techna, ale to se časem poddá. Musel jsem se pro sebe usmát. Velká místnost, ve které jsem stál, byla osvětlovaná barevnými světly, občas problikl stroboskop a umělým dýmem se honily lasery. Podél stěn seděly kolem malých stolků skupinky lidí a jinak byla místnost zaplněná postavami pohybujícími se do rytmu. Takový pohled je společný snad všem klubům kdekoliv po světě. Mimochodem, rád se k němu občas také připojím. Byl tu jiný svět. Strach byl pryč. Nahradil ho hlubší pocit. Zvláštní obavy. Ale to jsem si tehdy neuvědomoval.
   Začal jsem si podupávat a procházel jsem kolem stolků u stěn směrem k modře osvětlenému baru, jehož deska stála v opačném rohu této haly. Posadil jsem se na stoličku, barmanovi jsem řekl o Pepsi Max (na alkohol bude čas později) a otočil jsem se směrem k parketu, abych si urovnal myšlenky.
   Chtěl jsem jít do klubu na nějakou fajn muziku. Pak jsem to vzdal. A teď sedím u baru právě v tom klubu, kam jsem se dostal, aniž bych platil nebo stál ve frontě. Zvláštní.
   A ještě jsem chtěl něco…
   Ta blondýnka!
   Začal jsem pátrat po blonďaté hlavě, která by seděla někde u stolku s přítelem, abych mohl své snahy raději hned vzdát, ale nenašel jsem ji. Zadíval jsem se do tančícího davu, ale ani tam jsem dívku v bílém neviděl. Otočil jsem se zpátky ke svému pití a se zavřenýma očima jsem si několikrát lokl. Olíznul jsem si rty a postavil poloprázdnou plechovku na pult, otočil se opět směrem k parketu a upadl do sladkého otupění hudbou.
   Když se něco dotklo mého zápětí, lekl jsem se a cukl sebou. Na mém zápěstí byla ženská ruka s krátkými pěstěnými nehty. Pohledem jsem jel od zápěstí po délce ruky a pak přes krátký rukáv bílého trička až k obličeji.
   \"Někoho hledáš?\" řekla.
   \"Opravdu? To se ti musí zdát, už to není pravda. Dáš si něco k pití?\"
   \"Děkuji, dala bych si to co ty.\"
   \"Samozřejmě.\"
   Obrátil jsem se k barmanovi a objednal další dvě sklenice.
   \"Všiml jsem si, že jsi sem přišla poněkud… netradičním způsobem.\"
   \"A ty?\"
   \"No…\"
   Zasmála se. Krásný zvuk, opět mi po zádech přeběhl mráz. Tentokrát příjemný. Podívala se na mě a když si všimla mých rozpaků, ukázala do davu. Přikývl jsem.
   Hudba se mezitím změnila na pořádně tvrdý jungle (tak, jak to mají mazlíčci rádi) a parket se poněkud uvolnil. Popošli jsme kousek od baru. Začali jsme se pohybovat do rytmu, postupně jsem odplul z tohoto světa, nechal jsem mysl usnout. Ona zavřela oči a nechala se také unášet hudbou, která kolísala mezi industriálním rytmem a temně ambientními pauzami.
   Naše ruce o sebe zavadily, ten dotek nechal na mé ruce ostrůvek tepla. Otevřela oči a usmála se na mně. Příjemný mráz.
   Dál jsme se věnovali hudbě, já jsem už taky zavřel oči. Nevím jak dlouho jsme se tam stáli, připadalo mi to skoro jako věčnost a hudba mezitím procházela razantními změnami, chvíli byla spíše do jazzu, chvíli hodně temná, chvíli zase zpomalovala téměř do triphopu, působilo to na mně velmi zvláštně, protahovalo mě to vrstvami vzpomínek a asociací.
   Potom mě chytila za ruku. Otevřel jsem oči a zjistil, že se na mě dívá s lehkým úsměvem na tváři. Chytila i mou druhou ruku, a přitom jsme oba nepřestali tančit. Napřed jsem si připadal poněkud směšně, hodně směšně, ale pomalu mi to začínalo připadat přirozené. Tak nějak jsme se přizpůsobili jeden druhému a celkem nám do dohromady šlo. Dívali jsme se navzájem do očí, a opět jsme tak vydrželi velmi dlouho. Pak uhnula pohledem na stranu a vzápětí rychle otočila hlavu na druhou stranu. Podíval jsem se směrem, od kterého se odvrátila. Davem procházel muž s bradkou, v černém tričku, v jeho levém uchu byla stříbřitá náušnice. Ruce měl od loktů nahoru k ramenům potetované zvláštním vzorem, různě silné čary se svíjely mezi sebou, propojovaly a zase rozdělovaly. Rozhlížel se. Někoho hledal.
   Podíval jsem se zpět na svou partnerku. Stále byla otočená na druhou stranu. Bez toho, aby se ke mně otočila, na mne otočila oči. Zračil se v nich strach a beznaděj.
   Upoutalo mě něco na jejím zátylku. Přitáhl jsem ji za ruce blíž k sobě, přikročil jsem k ní ještě blíž, položil jí ruku na rameno a palcem a ukazováčkem začal přejíždět po přechodu ramene a krku. Pohladila mou druhou ruku palcem.
   Mé prsty odhalily malý černý ornament, složený z čar, podobných těm na ruce muže s bradkou. Nestihl jsem si ho prohlédnout podrobněji, světla spolu s hudbou pohasla. V tu chvíli se na mě otočila a na jejích rtech jsem mohl přečíst slovo:
   \"Pojď.\"
   Utvořil jsem rty otázku: \"Kam?\"
   \"Pojď!\"
   Nenamítal jsem dál nic a nechal se táhnout skrz dav. Když jsme se prodírali mezi postavami, upoutalo mě, že když zrovna bliklo světlo stroboskopu, všiml jsem si na několika krcích podobného tetování, jako měla dívka, vedoucí mě za ruku. Další lidé měli potetované ruce. Došli jsme na druhou stranu haly, k polstrovaným dveřím, podobným těm, kterými jsem přišel, jestli ne stejným. Naklonila se ke mně a zašeptala mi do ucha:
   \"Běž tam a počkej na mně. Snad - Nebude to trvat dlouho.\" Zlehka mě kousla do ucha a zmizela mezi tančícími.
   Otevřel jsem dveře a prošel do tmy. Dveře se za mnou zavřely a když jsem se ohlédl, zjistil jsem, že stěna vypadá, jako by v ní žádné dveře nikdy nebyly. Hudba ale hrála pořád stejně hlasitě a tak jsem vystoupil ze stínu u dveří a popošel od nich kousek dál.
   Opět jsem se ocitl v hale. Tahle byla podobná té minulé, jen byla možná ještě o něco větší. Hrála tam tatáž hudba a byla úplně stejně vybavená. Kolem stěn u stolků také seděli lidé a v rohu stál podobný bar, u jakého jsem seděl. Podíval jsem se na hodinky. Byl jsem překvapen, jak krátkou dobu, hodinu a půl, jsem strávil ve vedlejší hale. Posadil jsem se k baru, na stejnou stoličku, a něco jsem si objednal. Opřel jsem si hlavu do dlaní a zavřel oči. Chtěl jsem zkusit pochopit, o co tu jde, ale myšlenky nějak nepřicházely; v hlavě jsem měl úplně vymeteno. Napil jsem se a jen tak seděl a čekal.
   (I need someone to hold on to.)
  
   Po půl hodině, kterou jsem víceméně prospal na barovém pultu, mě objalo známé teplo. Otevřel jsem oči a napřímil se. Stála vedle mě s úsměvem, rukou mě držela kolem pasu. Po beznaději v očích nebylo památky. Téměř. Při hlubším pohledu probleskla jakási malá jiskřička, ale byla přehlušena radostí (a úlevou?) v jejím obličeji.
   Objal jsem ji taky a přitáhl k sobě. Její ruka mě pohladila po zádech a teplo těla, které se ke mně tisklo, mě vzrušovalo. Políbila mě a s překvapující silou stáhla z židličky.
   \"Musíme jít.\"
   Neprotestoval jsem. Téměř od začátku večera jsem byl úplně mimo, a teď mi přišlo vynikající, že někdo ví, co se děje, a že ten někdo je zrovna se mnou. Nemluvě o tom, že to byla krásná dívka.
   Ruku jsem jí položil kolem krku, ona mě objala a položila mi hlavu na rameno. Uvědomil jsem si, že je relativně vysoká, byla jen o několik centimetrů nižší než já, a neměla žádné podpatky. Vydali jsme se směrem k východu.
   Cestou jsem si všiml dvojice, kterou jsem sledoval přes zrcadlo, stáli u stěny a líbali se. Na mladíkově krku bylo ono malé tetování.
   Přitiskl jsem ji k sobě, dotkl jsem se jejího ornamentu a zeptal jsem se:
   \"Co to je?\"
   Otočila se ke mně, dívala se na mně a neodpovídala.
   Nechal jsem to plavat. Užívat okamžiku.
   Vyšli jsme na ulici. Fronta už se dávno rozplynula a vzhledem k času, půl dvanácté, na ulici ani nebylo moc lidí.
   \"Kam půjdeme teď?\" zeptal jsem se.
   \"Kde tu bydlíš?\"
   \"V jednom hotýlku.\"
   (Where are we going?)
   \"Můžeme jít tam?\" Otázka zněla téměř nesměle.
   \"Samozřejmě.\"
   Pousmála se a přitiskla se ke mně. Vzrušení.
  
   Prošli jsme matně osvětlenou vstupní halou, vybavenou odpornými zelenými křesly a rádoby starobylými stolky, nastoupili do výtahu a vyjeli do šestého patra, kde byl můj pokoj. Vyšel jsem z výtahu napřed, ale chodba byla prázdná, jen slabé zářivky na stropě tiše hučely a jedna poblikávala. Chytil jsem ji za ruku a po koberci ve stejné barvě jako křesla dole jsme přešli k dočasně mým dveřím. Z kapsy jsem vytáhl klíč a zasunul ho do zámku. Potichu jsem jím otočil a otevřel dveře. Rozsvítil jsem světlo v malé chodbičce, ale hned položila ruku na tu mou, kterou jsem ani nestihl sundat z vypínače, a přecvakla ho zpět.
   \"Nemáš tu něco… slabšího?\"
   Vešli jsme potmě a já jsem rozsvítil lampu na nočním stolku.
   \"Díky, hned je to lepší.\"
   Vyzul jsem se, boty odhodil ke skříni v předsíňce a posadil se na postel:
   \"A co teď?\" zeptal jsem se s hranou nevinností, ale opravdu jsem byl sám zvědavý.
   Usmála se, přisedla si ke mně na čerstvé bílé prostěradlo, opřela se zády o stěnu a rukou mi zajela pod tričko na břiše a nechala tam ruku ležet.
   \"Zatím nic, později uvidíme, jestli ti to nevadí,\" zapředla.
   (I am here… with you)
   (Nobody knows where this feelings ends)
   Opřel jsem se hlavou o stěnu a zavřel oči. Vyzula si boty a bosé nohy vytáhla na postel. Skrčila se a hlavu položila vedle své ruky, tedy na mé břicho. Spokojeně vydechla.
   \"Já jsem Jane,\" řekla potichu.
   Zasmál jsem se (ušli jsme spolu dva kilometry, v těsném kontaktu) a řekl jsem jí své jméno. Zkusila ho po mně opakovat, napřed ho nemohla vyslovit správně, až po chvilce jí to začalo jít trochu líp.
   Pak jsme si v polospánku povídali. Vyprávěl jsem jí o sobě, o svých počítačích a o tom, co vůbec dělám v Los Angeles, California, USA. Ona tak moc nemluvila a já jsem se neptal. Připadlo mi to zbytečné. Pak mě vyzvala.
   Začal jsem ji hladit. Po tváři, po krku. Měla neuvěřitelně jemnou pleť a krásně hřála. Zajel jsem jí rukou na záda, od krku podél páteře, přes podprsenku, níž. Její ruka na mém břiše se malinko posunula na špičkách prstů a lehounce mě začala škrábat. Zavadil jsem o podprsenku znovu na cestě zpět. Souhlasně se zavrtěla. Otevřel jsem sponku.
   Posadila se a sundala si bílé bavlněné tričko, zbarvené do žluta světlem lampy. Hladce a neslyšně dopadlo na koberec. Já jsem odhodil svou černou košili s krátkým rukávem a oba jsme si lehli. Leželi jsme obráceně, nohy jsme měli položené na polštáři. Objal jsem ji a přitisknul k sobě. Položila ruce na má záda a začala mě hladit, já ji taky, od krku až na zadeček, stehna. Přitiskla se ke mně ještě silněji a cítil jsem, jak její bradavky ztvrdly.
   Jen jsme tak leželi a hladili se. Mohlo to klidně trvat věčně, neměl bych proti tomu vůbec nic. Její tělo u mého, nespojeni, ale přece. Myslím, že jí by to taky nevadilo, kdybych si o to řekl.
   Neřekl.
   (I\'m on fire,
   I know it)
   Její ruce jsem ucítil na opasku, začala ho rozepínat. Zašeptal jsem:
   \"Opravdu chceme?\"
   \"Nevím,\" odpověděla. Už se dostala ke knoflíku u mých černých jeansů.
   Přistoupil jsem na tu hru a rozepnul její bílé kalhoty. Nadzdvihla se a pomohla mi je stáhnout, pak jsme sundali mé. A opět jsme tak leželi přitisknutí k sobě a hladili se. Její kalhotky byly šedé, temně šedé, s krajkou po stranách. Už jsem se pomalu přestával ovládat, toužil jsem je sundat a… ne. Ne... Ne hned.
   Pohladil jsem její jemnou kůži a přejel přes tvrdé bradavky. Dlouze jsem ji políbil. Zapátrala jazykem a našla můj. Chvilku se naše jazyky honily, potom se překulila a vylezla na mně. Položila se a malinko se zavrtěla. Vzepjal jsem se, jak mi ten elektrický pocit proběhl tělem. Pak jsme se líbali znovu.
   (A dál,
   a dál.)
   Zajel jsem jazykem do jejích úst a ucítil, jak přede mnou něco uhnulo, jako by se pohnuly… zuby? O kousek uhnula a pátravě se na mě podívala. Vzápětí se usmála a zase se s ďábelským úšklebkem zavrtěla. Projela mnou křeč. Její úsměv se rozšířil a zavrtěla sebou ještě jednou. Víc napjatý už jsem snad nemohl být. Posunula se tam a zpátky. Skoro jsem vykřikl. Bavilo ji jen mě takhle napínat, smála se. Nevědomky přitom odhalila zuby.
   Napřed jsem si ničeho nevšiml a věnoval se dál její hladké, teplé, světlem matně oranžové pokožce. Pak mi něco začalo říkat, že je tu něco špatně. Podíval jsem se jí do obličeje. Zaplavil mě strach a málem jsem ji shodil, jako kdyby pálila. Otevřela oči a podívala se na mě.
   Smutek vystřídal smích.
   Zvážněla a zvolna si lehla vedle mě. S obavami se na mně podívala, položila hlavu na mou dlaň, zavřela oči a během okamžiku usnula.
   Já tady v klidu ležím vedle upíra.
   Do háje.
  
   Za hodinu, o půl třetí ráno, mě probudila, když se otočila na druhý bok. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, kde jsem a proč, a kdo je to vlastně vedle mě. Cítil jsem se kupodivu celkem odpočatý, a nechtěl jsem hned teď usnout.
   Vstal jsem, vzal polštář, nadzdvihl jsem jí hlavu (tak jemné vlasy) a zasunul ho pod ni. Měla pootevřená ústa a mě to nedalo - její zuby vypadaly úplně normálně. (Nezdálo se mi to?)
   Došel jsem k tomu, že je to stejně jedno. Zamiloval jsem se.
   Posadil jsem se ke stolu a zapnul notebook. Důvěrně známý pohled, důvěrně známý svět. Obešel jsem své oblíbené stránky a podíval se, jestli náhodou není někdo z mých přátel online. Nebyl. Zrovna jsem se logoval na jeden chatový noční klub, když se za mnou ozval rozespalý hlas:
   \"Co se děje?\"
   Neodpověděl jsem, nevěděl jsem, co bych měl říct.
   Vstala a přistoupila ke mně. Smutně si povzdychla.
   \"Myslíš, že jsem ti to měla říct dřív?\"
   (\"Odstup, satane!\")
   (Falling into you)
   Stále jsem mlčel.
   Posadila se mi na klín a objala mě. Přesto, že to byla upírka, pořád mě vzrušovala.
   \"Dávají přednost označení Kindred.\"
   A četla mi myšlenka. To označení už jsem někde slyšel. Nevěděl jsem kde, ale nikdy by mě nenapadlo, že to je skutečnost. Je to skutečnost?
   Položila ruce na klávesnici a otevřela nějaké stránky. Udělala na nich bookmark: \"Tohle si později přečti.\"
   Vzhledem k tomu, že už se mi zase začínalo chtít spát a nevěděl jsem, co bych měl dál dělat, přesunul jsem polštář na správnou stranu a téměř okamžitě usnul.
   (Vzbudím se?)
   Za dvě hodiny jsem se probudil znovu. Seděla u notebooku, její tvář byla modře osvětlena displejem, hlavu měla opřenou v dlaních a zavřené oči. Na sobě měla jen své bílé tričko, její prádlo stále leželo na zemi. Z mé malé chromové věže se potichu linula hudba, ve které jsem vzápětí poznal své tracky. Napadlo mě potichu vstát, po špičkách se přiblížit k ní a nějak ji překvapit. Když jsem vstával, shodil jsem budík.
   Vzápětí jsem ležel na zemi a před mýma očima byla vrčící rozevřená ústa se dvěma pěkně velkými špičáky. Převržená židle ještě ani nestačila dopadnout a tak to udělala až teď. Jane se bleskově ohlédla a zase se otočila na mně. Vzápětí jí přes obličej přeběhla lítost a zuby se částečně zasunuly do čelisti. (Aha.) Vstala.
   \"Moc se omlouvám, spala jsem, nemůžu za to. Neovládala jsem se.\"
   \"To… to je dobrý,\" vytlačil jsem ze sebe, měl jsem vyražený dech.
   \"Promiň.\" Bylo na ní vidět, že je jí to líto.
   \"V pořádku, v pořádku.\" Pomohla mi vstát.
   \"Můžu to nechat hrát?\"
   \"Klidně můžeš, jestli se ti to líbí.\"
   Smutně se usmála: \"Líbí, jsou tvoje?\"
   \"Jo, třeba tuhle jsem dělal zrovna před rokem.\"
   \"Říkáš si Kerray?\"
   \"Přesně tak.\"
   Posadil jsem se na postel a ona zpět k notebooku.
   \"Zní to zajímavě. Z čeho to vzniklo, nebo… chápeš?\"
   \"Je to česky, mé jméno obráceně a převedeno do angličtiny.\"
   Okamžik přemýšlela a pak přikývla. Natáhl jsem se.
   \"A ty? Říkáš si nějak?\"
   \"Jo. Ne. Nebo spíš ne nějak pevně, tak podle nálady.\"
   \"Hm.\"
   \"Já vím, není to úplně ono, ale zatím jsem nenašla takový jméno, který by se mi opravdu líbilo.\"
   \"No, mě se Kerray taky už moc nelíbí.\"
   \"Tak proč si tak pořád říkáš?\"
   \"Je to značka. Skládám pod tím muziku a hraju a chatuju a kdybych to změnil, byl bych někdo jinej.\"
   Přikývla: \"Jdeme ještě spát? Pro tebe to už pomalu nemá cenu.\"
   \"Co by nemělo, do poledne mě odsud nikdo nedostane.\"
   Lehla si ke mně a zavrtala se pod přikrývku. Zasunula své stehno (horké, příjemně hladké) mezi moje kolena a usmála se:
   \"Vsadíme se?\"
  
   Když jsem potřetí té noci otevřel oči, byla pořád tma. Byl jsem rozmrzelý, že jsem zase spal jen chvilku a chtěl jsem znovu zkusit usnout, ale pohled na červená čísla budíku, smutně blikající na zemi mě zastavil. Přece jen, když je půl desáté dopoledne, už to moc na usínání není.
   Vstal jsem a přešel k oknu, abych rozhrnul závěsy.
   \"Ne.\"
   Ležela za mnou, u stěny, hlavu měla opřenou o ruku a druhou položenou na mém rameni.
   \"Co ne?\"
   \"Neroztahuj ty záclony.\"
   \"Dobře, jak chceš.\" Pak mi to došlo.
   \"Co by se ti stalo, kdyby na tebe zasvítilo slunce?\" Přehoupl jsem se přes ni a lehl si ke stěně. Ruku jsem jí položil kolem pasu.
   \"Pro mě by to zatím snad nebylo nic tak hroznýho. Ale příjemný to není. Asi by to pálilo, nevím, nezkoušela jsem to.\"
   \"Zatím?\"
   Vzala mě a ruku.
   \"Co si myslíš?\"
   Nevěděl jsem, co tím myslí. I kdybych věděl, asi bych mlčel.
   \"Myslíš si, že jsem upír?\" A ták…
   \"Jak bych to… Asi ano. Nebo se mýlím a ty to na mně jen tak hraješ?\"
   \"Ne, ne. Jen… Nepatřím k nim úplně. Ale tady nastupuje to ‚zatím\'.\"
   \"Ty se tak nějak měníš?\"
   \"Přesně.\"
   \"Mám se asi ještě hodně co dozvědět.\"
   \"Myslím, že na to bude hodně času později. Až příliš.\"
  
   \"Chtěl bych tu vyvětrat.\"
   \"Smrádek, ale teplíčko,\" zasmála se.
   \"Ne, vážně. Jak to uděláme?\"
   \"Koupelna je tady v té předsíni?\"
   \"Ano.\"
   \"Tak já se půjdu osprchovat a ty můžeš zatím větrat, jak se ti líbí.\"
   \"Dobře.\"
   \"Máš tu něco rozumnýho na sebe, divochu?\" zašklebila se.
   \"Něco rozumnýho je něco ne černýho?\"
   \"Taky.\"
   \"Modrá?\"
   \"Teď ne.\"
   \"Moc dalšího tam toho není,\" ukázal jsem směrem k zásuvkám, které skrývaly mé oblečení.
   \"Díky.\"
   Otevřela zásuvku a po chvilce přehrabování opustila pokoj směrem na chodbu. Z koupelny se ozval aplaus sprchy.
   Roztáhnul jsem závěsy a musel jsem zavřít oči před přímým slunečním světlem, které zářilo dovnitř. Když jsem si zvyknul, otevřel jsem okno dokořán, nechal vítr, aby dovnitř nahnal trochu čerstvého smogu a sedl si k notebooku. Pokoj hned vypadal úplně jinak.
   V koupelně přestala šumět sprcha a pak se ozvala Jane:
   \"Můžu?\"
   \"Moment,\" řekl jsem směrem ke dveřím. Nechal jsem okno otevřené a jen zatáhnul záclony.
   \"Pojď.\"
   Dveře se otevřely a vešla Jane, oblečená v mé bílé košili, která jí sahala do půlky stehen, krásných stehen, a bílých ponožkách. Vydrbávala si vlasy ručníkem. Moc se mi tak líbila. Bílá víla.
   Otřásla se. \"Brr, teď je tu zima.\"
   Zasmál jsem se: \"Zima? Tady? Vždyť je venku přes dvacet stupňů!\"
   \"Ale stejně tu máš zimu.\"
   \"Tak to bych tě měl rychle zahřát.\"
   Na tváři se jí objevil šibalský úsměv, když se rozběhla směrem proti mně. Rozpřáhl jsem ruce a chytil ji do náručí. Pak jsme se skáceli na postel.
   Chvíli jsme se líbali, špičáky, které se jí vysunuly, se nesnažila skrývat. Kupodivu mi nevadily. Dokonce se mi svým způsobem líbily.
   \"Je mi s tebou fajn,\" řekla.
   \"Mě taky.\"
   \"Tak to je cool.\"
   \"Eh, fuj.\"
   \"Co je?\"
   \"Cool…\"
   \"Tak super?\"
   \"No…\"
   \"Prostě dobře.\"
   \"Nejprostší může být nejlepší.\"
   Usmála se. Zaváhala.
   \"Nevadilo by ti, kdybych tu nějakou chvíli zůstala? Že nemáš co na práci? Prosím, prosím, řekni že ne.\"
   No, měl jsem předposlední den školy, ale to teď bylo mimo můj svět.
   \"Nemám nic. Budu tu s tebou nebo s tebou půjdu kamkoliv budeš chtít.\"
   Políbila mě.
   \"Jsi zlato.\"
   \"Ty taky. Miluju tě.\"
   \"Já… asi taky.\"
   Objal jsem ji.
   Pak vykřikla a bleskově se stáhla do rohu a skrčila se. V očích měla zvířecí pohled a vrčela přes vyceněné zuby.
   Vítr rozhrnul záclony a slunce posvítilo na místo, kde asi měla před chvilkou nohu. Vyskočil jsem a zatáhnul záclony zpět. Pak jsem zavřel okno.
   Přisedl jsem a objal ji. Odsunul jsem jí ruce z nohy a podíval se, co se stalo. Nevypadalo to tak hrozně, na noze byla jen na jednom místě červená kůže, která pomalu přecházela jakoby v bílý prach.
   \"Neměla jsem to nechávat otevřený. Promiň.\"
    \"Napřed je slunce a jakékoliv ultrafialové světlo jen nepříjemné. Později se stane tohle, a nakonec je to může zabít.\"
   \"Ultrafialové světlo? A nepomůže třeba nějaký krém na opalování?\"
   \"Přesně tak.\"
   
   Zastavili jsme se a posadili se na lavičku. Polední slunce ozařovalo zelené stromy a ty vrhaly stín na trávník a naši lavičku. Otočila se ke mně, výraz v jejím obličeji šel jen špatně poznat, vzhledem k tomu, že měla mé černé brýle a na hlavě kapuci, která vrhala stín na vše mimo špičky nosu.
   \"Začíná mi být celkem horko, nepůjdeme pomalu zpátky?\"
   \"To se není co divit, když se v létě takhle navlíkáš,\" dělal jsem si z ní legraci. Neocenila to. Prudce vstala a vydala se směrem k hotelu. Vyskočil jsem na nohy a dohnal ji.
   \"Promiň!\"
   Mlčela a šla dál.
   \"Nechtěl jsem ti ublížit.\"
   Tentokrát se na mně podívala.
   \"Taky si z tebe dělám srandu. Ale neříkej takový věci, nebo…\"
   \"Nebo?\"
   Dloubla mě loktem.
   \"Dobře, nebudu. Cokoliv si budeš přát. Ještě jednou se omlouvám. Já už jsem takovej, musím si z každýho dělat srandu, i kdybych za to měl umřít.\"
   \"Smrt není nic tak hroznýho.\"
   \"Jsou horší věci,\" řekli jsme oba zaráz.
   Rozesmáli jsme se. Pověsila se mi kolem krku.
   \"Ještě musíme jít něco udělat.\"
   \"A co?\" zeptala se s hranou nevinností.
   \"Musíme jít nakoupit něco k jídlu a taky bychom mohli do sebe něco naházet.\"
   \"Já nemám hlad.\"
   \"Vždyť jsi od včerejška nejedla.\"
   \"Opravdu ne, díky.\"
   Přestal jsem naléhat, asi věděla líp než já, co potřebuje.
   \"Já nemůžu, víš? Ale do obchodu půjdeme, ty jíst musíš.\"
   Čekal jsem, že to řekne.
   
   Poobědval jsem pár sendvičů, které jsem si cestou koupil a Jane mezitím seděla u notebooku a něco tam kutila. Ještě jednou jsem jí zkoušel nabídnout něco k jídlu, ale jen se na mně unaveně podívala a vrátila se k obrazovce.
   Dostal jsem chuť na něco jiného. Vstal jsem a postavil se za ni. Psala nějakou poštu. Stáhl jsem jí z ramen svou košili, odsunul černá ramínka (černá?!) a začal je hladit, masírovat. Byla hodně ztuhlá, ale velmi rychle se uvolnila. Pohladil jsem ji po tváři. Zaklonila hlavu a našpulila rty. Předklonil jsem se a dal jí polibek. Její rty chutnaly po opalovacím krému, i když se byla umýt, když jsme přišli. Nevadilo to, i opalovací krém na ní chutná výborně.
   (Mé slunce,
   s ochranou
   proti slunci
   chutnáš jako
   slunce.)
   Malinko vysunula zuby a chytila mě za ruku. Stáhla mě k sobě na klín a líbali jsme se. Když vysunula zuby úplně, pohladil jsem je palcem, přejel po nich od dásně až ke špičkám. Zachvěla se. Lehce jsem zatlačil proti špičce zubu a až za okamžik jsem si uvědomil, že jsem se o něj píchl. Na bříšku vlhkého palce se pomalu rozpíjela krev. Překvapeně jsem si prst prohlížel. Jane otevřela oči a prudce se jí zúžily zornice. Chytila mou ruku a začala krev z ranky sát. Bylo to nanejvýš příjemné. Zavřel jsem oči a nechal se unášet blaženým pocitem.
   Pustila můj palec,
   (musí to být nějaká droga, nějaký utišovací prostředek)
   který okamžitě začal tupě bolet, a začala mě líbat. Cítil jsem v jejích ústech krev, svou krev. Bolest v palci byla okamžitě zapomenuta a já jsem začal na její vášeň odpovídat. Prudce mi přejížděla rukama po těle. Přesto, že jsem jí seděl na klíně a nejsem žádný drobeček, vstala a postavila mě na zem. Nepřestávali jsme se líbat, a ona mě táhla k posteli. Přepadli jsme na matraci a posunuli se kousek od okraje. Stále v příjemném otupění mě objala a přitiskla k sobě. Nepřestával jsem hladit její prsa a ona mě k sobě tiskla stále silněji a silněji. Přisála mi rty ke krku.
   To kousnutí jsem ani necítil, bylo to spíš jako jemné zašimrání. Ale to, že mě odkopla a shodila na zem se přehlédnout nedalo. Zabořila hlavu do polštáře a tlumeně vykřikla. Překvapeně jsem se postavil a sledoval, jak se drží za hlavu a polštář tlumí její hlas.
  
   K večeru, i když pojem o čase jsem po dni stráveném v temné místnosti už téměř ztrácel, jsme vedle sebe leželi na bílém povlečení postele.
   \"Zaplatil jsem tenhle pokoj ještě na týden, takže tu můžeme zůstat,\" řekl jsem.
   Začala mě hladit na hrudi.
   \"Myslím, že bych tady neměla zůstávat. Mohla bych ti něco udělat.\"
   Ve srovnání s tím, že bych nebyl s ní, mi bylo všechno úplně ukradené.
   \"Můžeš se mnou dělat co chceš.\"
   \"Opravdu? Nevěř tomu. Moc ráda bych tady zůstala.\"
   \"Tak zůstaň.\"
   \"Ale to nejde, pochop.\"
   \"Proč by to nešlo?\"
   Mlčela.
  
   Večer jsme strávili u počítače, hráli jsme proti sobě hry, které jsem zčásti vyhrabal někde na disku a zčásti stáhnul. Seděli jsme u toho už hodiny a pořád nás to nezačínalo nudit. Už jsem se dlouho takhle nebavil.
   \"Bolí tě to?\" zeptala se. Uvědomil jsem si, že si přejíždím po dvou rankách na krku.
   \"Nedá se říct, že by to bolelo, lechtá to.\"
   \"Něco zkusím. Bude se ti to líbit.\"
   Zavrtěla se mi na klíně, když se sklonila ke kousnutí a políbila ho. Přejížděla po těch dvou tečkách jazykem.
   \"Příjemné…\" vydechl jsem, když se mi tělem rozlil její (jed? balzám?).
   \"To věřím,\" řekla svůdně, zvedla hlavu a přejela si jazykem rty. \"Běž se na sebe podívat.\"
   Vstal jsem a přešel do koupelny. Ranka byla pryč, nebylo po ní téměř ani stopy, a to místo nebolelo ani nesvědilo. Vrátil jsem se do pokoje.
   \"Zajímavé, co ještě takhle umíš?\"
   Svůdně se usmála a osvobodila rameno z košile.
   \"Spoustu věcí. Nevěřil bys…\"
   \"Teď bych už asi věřil všemu.\"
   \"Tak se dívej.\"
   Skončili jsme opět na bílém prostěradle.
  
   Probudil jsem se. Budík ukazoval tři hodiny ráno. Lampa na nočním stolku svítila a decentně osvětlovala záda Jane, která se neuvěřitelně ladně svlékala. Zhmotněná krása. V životě se mi takhle ještě nikdo nelíbil.
   Když byla nahá, vklouzla do postele a její chodidla mě zastudila. Dělal jsem že spím.
   Nevím jak jsem to poznal, ale za chvíli jsem věděl, že usnula, jako když ji do vody hodí. Položil jsem jí ruku na rameno a pomalu ji otočil na záda.
   V koutku úst měla zaschlý proužek krve a na rtech nehezký úsměv.
  
   Ráno jsem se probudil dřív a posadil se k notebooku, abych si přečetl ty stránky, které mi ukazovala. Byly o Kindred, jak jsem čekal. Napřed mě udivilo, že jsou veřejné, ale když jsem si jednu z nich přečetl, pochopil jsem to: byly napsané takovým stylem, že normální člověk by jim nikdy nevěřil. Jedna začínala slovy: \"Žijí mezi námi, a jen málo z nás o tom ví. Můžete tomu věřit, nebo nemusíte. Já bych vám doporučoval to první.\"
   Dál pokračovala podobně ironickým tónem, ale její obsah vůbec nebyl směšný. Zvlášť ne, když se vedle podpisu autora skvěl obrazec, který jsem viděl už na několika hrdlech a mohl jsem ho vidět znovu, stačilo se jen otočit, vyvedený v temné červené. Téměř zanikal na černém pozadí stránky.
   Něco málo jsem se dozvěděl, to, co jsem četl byla jakási lidská příručka. Za zády se mi ozvalo:
   \"Pojď za mnou, miláčku.\"
   Automaticky jsme vstal a zalezl si k ní pod přikrývku. Objala mě a přitiskla svá prsa a krásně ploché břicho na má záda.
   \"Rozhodla jsem se, že tu zůstanu.\"
   \"Proto jsi byla včera v noci pryč?\"
   Zaraženě mlčela.
   \"Určitě víš líp než já, co máš dělat. Jen bych uvítal, kdybych víc věděl,\" povzdechl jsem si.
   \"Promiň.\"
   Otočil jsem se k ní. Když viděla, že se na ni opravdu nezlobím, pohladila mě:
   \"Jsi zlato.\"
   Vstala, jen v mých vlněných ponožkách, které jsem si sem bral málem úplně zbytečně, a pustila věž. Vrátila za mnou.
   Z reproduktorů se ozval Vangelisův Blade Runner. Ten film jsem nikdy neviděl, i když bych hrozně rád, ale podle vyprávění mi přišlo, že se možná malinko podobal naší současné situaci.
  
   \"Must be expensive.\"
   \"Very. I\'m Rachel.\"
   \"Deckard.\"
  
   Položila mi ruku do rozkroku.
  
   (Člověk se mění v Kindred poté, co je infikován jejich krví. Ta se musí dostat do lidského krevního oběhu.)
  
   Líbal jsem její bradavky.
  
   (Jsou jakýmsi vyšším vývojovým druhem.)
  
   \"Sure.\"
   \"Have you ever retard a human by mistake?\"
  
   (Jsou mnohem silnější a rychlejší než my, nemluvě o jejich regeneračních schopnostech.)
  
   Vyměnili jsme si místa. Teď byla ona nahoře.
  
   \"No.\"
   \"But in your position, that is a risk.\"
  
   (Rychlost a způsob Změny záleží na konkrétní situaci. Člověk, který byl zbaven krve se promění mnohem rychleji, než člověk který byl pouze nakažen jen malým množstvím krve Kindred. V prvním případě bude Změna trvat jen několik hodin, v druhém to mohou být až měsíce.)
  
   Se zasunutými zuby mě jemně kousla do ucha, pohybovala se plynule, v rytmu hudby, za kvílení saxofonu.
   (Jak dlouho ona?)
  
   (Kindred mají jen velmi málo lidských citů. Téměř neznají lásku nebo lítost. Pravděpodobně mají nějaké nové pocity, ale jsou zcela jiné než u lidí. Pro člověka jsou Kindred naprosto sobeckým stvořením. Člověk pro Kindred je pouze potravou.)
  
   Jemně vzdychla, když jsme se spojili.
  
   (Netoužím se stát jedním z Nich, a nebudu muset, pokud budu sloužit dobře. Uzavřeli jsme dohodu. Kindred většinou do svých řad nepřijímají nikoho než výjimečné lidi. Pokud je někdo starý, můžete si být jistí, že o něj z nějakých důvodů nestojí. Nebo uzavřel podobnou dohodu jako já a slouží.)
  
   Jejím tělem probíhaly pravidelné záchvěvy. Její hladké břicho a zdvíhající se boky mě dováděly k šílenství.
  
   (V případě Proměny zůstávají Kindred takoví, jak vypadali jako lidé, možná poněkud zkrásní. Zrození, kteří jsou celkem výjimeční, dospívají stejně jako lidé, ale přibližně od svých dvaceti let již nestárnou).
  
   \"One more kiss dear, one more sight. Only this dear, is goodbye.
   For our love is such pain and such pleasure, that I\'ll treasure, till I die…\"
  
   \"Kousni mě.\"
   Nevnímala mě. Když jsem si uvědomil, co jsem právě řekl, byl jsem rád. Ale přesto, bylo v tom něco velmi lákavého.
   \"Kousni mě,\" řekl jsem znovu.
   Podívala se mi do očí. Nepřestala s tím pravidelným pohybem, ani když se ke mně sklonila a dotkla se jazykem mého krku.
   Dvě rozkoše, spojené a vzájemně posílené, mnou pronikaly jako blesky. Místo kostí jsem měl kov a připadalo mi, že musím zářit. Její tělo jsem vnímal stejně jasně jako své, byli jsme spojeni dvěma světelnými mosty, kterými probíhala elektřina. Pak to skončilo.
   Téměř jsem štěstím omdlel.
  
   Uvědomil jsem si, že stojím ve sprše. Na záda mi dopadala horká voda a Jane byla ke mně pevně přitisknutá. Měla zavřené oči a zakloněnou hlavu. Na obličej jí dopadalo několik pramínků vody.
   Otevřela oči, když jsem se pohnul.
   \"To to trvalo. Donesla jsem tě sem, myslela jsem si, že tě to rychleji probere. Už tu ale stojíme deset minut a celou dobu tě musím držet. Budeš moct stát na nohách?\" Povolila objetí. Stání mi nedělalo problémy.
   \"Opláchni se a já ti zatím připravím nějakou snídani. Máš hlad, že?\"
   Měl jsem. Takový hlad už jsem neměl ani nepamatuju. Ale byly tu lákavější věci než jídlo. Chytil jsem ji kolem pasu a zvedl. Rozesmála se.
   \"Nikam nepůjdeš,\" smál jsem se s ní.
   Položila mi ruce na hruď a snažila se odtlačit. Spíš to byl takový náznak, byla silnější než já.
   \"Tak ty nemáš hlad?\"
   \"Ale mám, ale ten počká.\"
   Postavil jsem ji na zem a zabořil obličej do jejích vlasů. Voněly. A její obličej, nos, oči, rty, zářivě bílé zuby. Neodolatelná krása. Neměl jsem v úmyslu odolat. Otočil jsem sprchu na stěnu, chytil ji pod stehny a zvedl do sedu. Pochopila to a chytila se mě. Opřel jsem ji zády o hladké modré kachličky a opět jsme se spojili.
  
   Zatímco mi chystala snídani, opět sendviče, ležel jsem a se zavřenýma očima odpočíval. Tohle ráno bylo únavné. Usmál jsem se pro sebe.
   \"Čemu se směješ, ďáblíku?\" zeptala se.
   \"Jen tak.\"
   \"Jen aby. Nechceš už vstát? Podívej co tu máš všechno na stole.\"
   Musím uznat, že co do chuti a vzhledu na její obložené chleby nikdo neměl. Posadil jsem se ke stolu a odsunul notebook. Stihl jsem si všimnout, že na displeji bliká ikonka zprávy. Chtěla si přisunout druhou židli, ale s plnou pusou jsem jí ukázal, aby si mi sedla na klín. Udělala to, a tak jsem ji jednou rukou držel kolem pasu a druhou do sebe cpal jídlo. Ona mezitím chytila notebook a přitáhla si ho k sobě.
   \"Máš tu nějaký vzkaz.\"
   \"Já vím, co píšou?\"
   \"Nevím, neumím česky.\"
   \"Aha. Tak já si to zachvilku přečtu. Určitě nechceš ochutnat?\"
   \"Ne. Nedokážu si představit, že bych to strčila do pusy.\"
   \"A nemáš hlad?\"
   \"Před chvilkou jsi mě nakrmil. To už je podruhé za dva dny, nebudu mít hlad ještě další týden. Spíš bych měla říct žízeň.\"
   \"Nakrmil… Zní to zajímavě.\"
   \"Zajímavě?\"
   \"Jo.\"
   Dojedl jsem.
   \"Kolik vás je? Myslím Kindred.\"
   \"Relativně málo. Ale je to jako s penězi - deset procent lidí ovládá osmdesát procent světových financí. Navíc jich čím dál tím rychleji přibývá. Doba to umožňuje. Některým se to nelíbí.\"
   \"Co to má společného s dobou?\"
   \"Kindred před pár desítkami let museli žít jen v noci. Například.\"
   Přikývl jsem.
   \"Tak se podíváme, kdo nám píše… To je od kamaráda, ptá se, jestli už vím, kdy přijedu.\"
   Při čtení jsem si uvědomil, že už několik dní mluvím i myslím anglicky. Člověk si zvykne na ledacos.
   Zarazila se a usmála.
   \"Věříš, že mě vůbec nenapadlo, že se budeš muset někdy vrátit?\"
   \"Já na to teď nemyslím. Až to bude potřeba řešit, tak to vyřešíme.\"
   Sjel jsem jí rukou po noze.
   \"Teď mi to je všechno jedno. Jsem s tebou a víc nechci.\"
   Políbila mě.
   \"V noci budu muset zajít pryč,\" řekla.
   \"Já ve dne. Kam?\"
   \"Souvisí to s mou Změnou. Nechceš to vědět.\"
   Chtěl jsem, ale nechtěl. Vzal jsem ji do náruče a položil na postel. Začal jsem se oblékat.
   \"A kam vyrážíš ty?\"
   \"Musím si něco zařídit.\"
   Potřeboval jsem do školy, když už jsem tam teď několik dní nebyl, tak bych si mohl vyzvednout alespoň závěrečný diplom.
   \"A kdy se vrátíš?\"
   \"Nevím, doufám že před polednem.\"
   \"Tak já se zatím vyspím. Jsem z toho úplně mimo, kdo to kdy viděl, spát v noci,\" rozesmála se.
  
   V hale byl jiný recepční, než když jsem odcházel. Vyjel jsem výtahem nahoru a došel až ke dveřím do pokoje. Byly odemčené. Jasně jsem si vzpomínal, že je zamykala.
   Potichu jsem otevřel. Cizí ruka chytila mé rameno, zatáhla mě dovnitř a dveře se hned zase zavřely. Muž v černém s tetováním na rukou postrčil do pokoje. S úlevou jsem si všimnul, že to není ten stejný, který mě sledoval na ulici.
   V pokoji u mého stolu seděl mladý muž s vytetovaným znamením na krku. Jane ležela na posteli, ruku měla položenou přes oči.
   Muž vstal a řekl: \"Nazdar.\"
   \"No nazdar,\" odpověděl jsem. Snažil jsem se, aby to vyznělo drsně.
   Muž se zachechtal.
   \"Tady s Jane už jsme si své vyřídili. Jen jsem chtěl poznat tebe. Dávej mi na ni pozor.\"
   Přešel pokoj, a spolu s druhým mužem vyšli na chodbu a zavřeli za sebou.
   Jane si oddechla.
   \"Jestli tě to potěší, v noci už nikam nemusím.\" Smutně se usmála.
   \"To mě tedy opravdu těší. Kdo to byl?\"
   \"Kindred.\"
    \"Ale no tak. Do mého pokoje se vloupal cizí chlap, ke všemu upír, a kdoví co tu s tebou dělal, tak bych aspoň rád věděl, kdo to byl.\"
   \"Nevloupal se sem. Pustila jsem ho. Jinak by se vloupal.\"
   Posadil jsem se k ní.
   \"Nechceš mi to teď všechno říct?\"
   \"Promiň. Dlouho bys pak nežil a to by mi bylo líto. Napřed budeme muset uděla jistá opatření.\"
   \"Ach jo. Ty jsi pěkně tvrdohlavá.\"
   Usmála se a přitáhla mě k sobě. Líbali jsme se. Na krku měla dvě krásné nové krvavé tečky.
   \"Rozumíš?\"
  
   Vyčerpávající začátek dne na mně nechal následky, prospali jsme oběd a Jane se probudila až k večeru. Po kousnutí už nebylo ani památky.
   Když vstala, hned pustila věž a naladila nějaké rádio. Pak šla do koupelny a když se vrátila, začala se oblékat. Mlčky jsem ji sledoval. Trochu zvýšila hlasitost a hodila po mně kalhoty.
   \"Oblíkat, mám téhle místnosti po krk. Hned jak zapadne slunce, vyrážíme.\" Takhle jsem ji neznal.
   \"Kam?\"
   \"Nevím, uvidíme. Chtěl jsi vědět víc.\"
   Začal jsem si kalhoty natahovat.
   \"Už se těším,\" řekl jsem bez valného nadšení.
  
   \"Chceš být v bezpečí?\" zamumlala s obličejem opřeným o mou hruď.
   \"Jak v bezpečí?\"
   \"Nebudeš se nás muset bát. Budu ti moct všechno říct. Skoro.\"
   \"A co se mnou plánuješ udělat?\"
   \"Neboj, nebude to bolet. Skoro.\"
  
   Zavedla mě do tetovacího salonu. Spolu s obsluhou, tlustým mužem, odešla do vedlejší místnosti a chvíli spolu mluvili. Pak se vrátili, Jane si sedla vedle mě a vzala mě za ruku. Muž mi odhrnul vlasy na krku a dal se do práce.
   Za hodinu bylo hotovo. Vstali jsme a vyšli ven. Prohánělo se kolem podstatně víc aut než když jsme vcházeli a po ulici taky šlo mnohem víc lidí. Procházeli jsme se plnými ulicemi. Světla neonů přebíhaly její tvář.
   \"Co tam mám? Jaký vzor?\"
   \"Ten stejný co já, jen má o čárku víc.\"
   \"Co to znamená?\"
   \"Jsi můj majetek.\"
  
   Stáli jsme na mostě přes dálnici. Pod námi se proháněla auta a jejich světla splývaly v dvě zářící koleje.
   \"A kam patříš ty?\"
   \"Já jsem teď druhá nejvyšší tady ve městě.\"
   \"Ale?\" Překvapilo mě to.
   \"Mění mě Tor.\" Vyslovila to jako Thor.
   \"A to je kdo?\"
   \"Dnes dopoledne jsi měl tu čest. Jinak to je diákon.\"
   \"Tamten parchant?\"
   \"Patří k nám, je to přítel. Zvykej si.\"
   \"Že se tak namáhá, nemá ve dne spát?\"
   \"Občas má šílené nápady. Rád překvapuje.\"
  
   \"Promineš mi nevhodnou otázku?\"
   \"Ano?\"
   \"Jak jsi… ehm, mladá?\" Usmál jsem se.
   \"Jsi o rok mladší. I když bych to do tebe neřekla, kdybych si to nepřečetla.\"
   \"Fuj, hrabat se mi ve věcech.\"
   \"Fuj, ptát se ženy na takové otázky,\" oplatila mi to.
   Zasmál jsem se: \"Tak to jsme si kvit. Jak dlouho bude ještě trvat, než budeš Změněná úplně?\"
   \"Už jen chvíli. Týden, dva. Fyzicky jsem ale Změněná už dlouho.\"
   \"A co ještě zbývá udělat?\"
   \"Včera hodně, dnes jen málo.\"
  
   Strávili jsme hodiny tím, že mi vyprávěla, čím byla, než ji objevil Tor a začal ji Měnit. Zrovna jsme seděli v metru a jeli směrem od centra. Noc se začala měnit v bláznivý kaleidoskop, byla jediným pevným bodem.
   \"Proč?\"
   \"Proč co?\"
   \"Proč si vybral právě tebe? Po stránce výsledků průměrná americká studentka, vysoce inteligentní, hezky rostlá…\"
   \"Nevím. Někdy k sobě Kindred cítí… sympatie? On je cítí ke mně. Já k němu ne. On mi na to vždycky říká jen: ‚zatím\'.\"
   \"A ke komu je cítíš ty?\"
   Polibek.
   \"Můžeš hádat.\"
   \"Ale já k vám nepatřím.\"
   \"Už ano. Patříš mi.\"
   \"Zapomínám na to. A co to vlastně obnáší?\"
   \"Budeš dělat, co budu chtít.\"
   \"A to je zrovna teď co?\"
   \"Polib mě.\"
   Rozkaz splněn.
  
   Krátce po půlnoci jsme vešli do malého klubu na předměstí. Prostory byly téměř ponořeny ve tmě a to málo světla, které tam bylo, vytvářely průhledné modré válce naplněné vodou, kterou neustále unikaly na povrch vzduchové bubliny. Temná hudba hrála potichu, jen k dotvoření ponuré atmosféry.
   Posadili jsme se do rohu na široké kožené sedačky, stojící okolo nízkého skleněného stolku a jen tak jsme sledovali Kindred a překvapivě často i lidi, kteří přicházeli a zase odcházeli. Snad téměř u každého z Nich věděla Jane kdo to je, a většinou přidala i informace o \"hodnosti\" a nějaké ty drby. Nestíhal jsem si to všechno pamatovat, ale něco mi přece jen v hlavě zůstávalo, zkoušel jsem si zapamatovat hlavně ty vyšší.
   Vedle mě se posadil muž, neviděl jsem ho přicházet, takže jsem se lekl. Suverénně prohlásil:
   \"Nazdar kámo.\"
   Poznal jsem gorilu z mého pokoje. Jane se otočila a v očích se jí zablýsklo. Řekla:
   \"Tvůj šéf je tu někde kolem, nebo ti jen dal volno?\"
   Muž se usmál a ukázal do druhého rohu místnosti.
   \"Támhle ho máš v celý kráse, zlato.\"
   Jane vstala.
   \"Jdeme, nemám chuť s ním mluvit,\" řekla.
   Muž se zachechtal. Má kráska se zastavila a přes obličej jí přelétl zlý úšklebek. Otočila se do druhého rohu a zavolala:
   \"Tore? Tohle tvý prase mi řeklo zlato!\"
   Muž zbledl.
   Naproti nám se pomalu zvedla postava. Jane se posadila zpět na sedačku a přehodila si nohu přes nohu, tak jsem si sedl taky. Vzala mě za ruku. S podivným výrazem sledovala vzdálený kout.
   Postava natáhla ruku k nám a pohnula prstem. Muž vstal. Třásl se. Pomalu prošel místností na druhou stranu a postavil se před Tora. Sklopi hlavu a poklekl. Tor ho chytila pod krkem a trhl. Mužovo tělo dopadlo na zem.
   Jane se ke mně naklonila.
   \"Občas si ale s Torem výborně rozumíme, to se musí nechat,\" zašeptala. \"Všichni, kteří tady jsou a kteří mě neznali, teď ví, kdo jsem. A sluhové budou zase chvilku poslouchat na slovo.\" Usmála se.
   Otřásl jsem se.
  
   Vrátili jsme se zpátky do mého pokoje, jen abychom pobrali mé věci, Jane totiž od Tora dostala \"takový menší byt\". Když jsme do něj dorazili, bylo půl šesté ráno. Za pět minut poté vyšlo slunce.
   Ten byt nebyl ani tak byt, jako prezidentské apartmá. Měl tři ložnice, velkou jídelnu, obývací pokoj a kuchyni. Taky dvě koupelny, terasu a bazén. Všechna okna tam měla zvláštní žaluzie, kterými se dala téměř okamžitě zcela zatemnit. Také byl ten byt jen tak mimochodem v nejvyšším patře jednoho mrakodrapu. Z oken by asi byl krásný výhled na město, nebý toho, že byl den. Nějak rychle jsem si zvykal, až se mi to moc nelíbilo.
   Také mé vzpomínky ztrácely na intenzitě. To sice bylo celkem obvyklé, znal jsem to a tyto \"ztráty\" vzpomínek jsem zažíval při každém přechodu do jiného prostředí. Kdybych byl doma, stálo by mně trochu námahy vzpomínat na prázdniny v Los Angeles, alespoň v tu první chvíli, než bych se sem \"dostal\", jak tomu říkám. Ale přišlo mi, že toto je poněkud jiný druh ztráty. Silnější.
    miluji ji.
   miluji ji i přesto,
   že je jiná.
   tak jiná,
   že mě vlastní
   jsem jen otrokem
  
   její oči občas
   odrážejí mou slabost
   změnila mě sice,
   ale ne tolik
   možná se chci cítit
   Změněně
  
   nevím jaké to je
   jen mohu hádat
   a usuzovat
   podle náznaků,
   Změny jiných
   a chtít to jen zkusit
  
   už jsem kus ušel
   a nemohu se vrátit
   nechci se měnit
   a ztratit se v novém já.
   nebo možná chci
   nebo možná ne
  
   jsem jako tajemník
   který neví nic,
   pán mu nic neříká,
   a on se cítí zbytečný
   i když možná slouží
   výborně
  
   chce mě nebo ne
  
  
    Za další týden jsem toho o Kindred dozvěděl mnoho.
   (What I used to think was a mist, just a fading memory.)
   Například Kindred, kteří byli Změněni v několika posledních letech, ale už nejen oni, si nechávají na krk vytetovat značku svého klanu. Napřed jimi pohrdali, ale začalo se to čím dál tím víc šířit, a dnes snad není ve Státech nikdo, kdo by svou značku neměl. Zkoumat tuto značku je téměř věda, dá se z ní velmi mnoho vyčíst, jen se v tom člověk musí trochu vyznat.
   Základ značky tvoří tvary klanu. K nim se přidává osobní značení toho kterého upíra (jak to zní česky hloupě, anglické \"vampire\" je mnohem lepší, krásnější, hrozivější) a další menší kódy. Teprve teď jsem věděl, jak důležité je to, že jsem tetován - lidé jsou na krku značeni jen velmi zřídka, je to privilegium pro nejbližší služebníky (taky se mi to česky nelíbí, \"servant\" je lepší) Kindred, ostatní služebníci nejsou tetováni buďto vůbec, nebo jen na rukou. A právě blízkým služebníkem jsem teď byl. Když nepočítám svou roli milence.
   Jane se už proměnila úplně. Miloval jsem ji, ale ona mně asi milovat přestala, nastoupily u ní spíše ony \"sympatie\", nebo to tak alespoň většinou vypadalo. Spali a dováděli jsme spolu dál, ale jen tak ze zvyku, něco tomu chybělo. Chyběla mi taková, jaká byla ještě před několika dny, a každým dnem se měnila ještě o malinko víc. Jiskřičky lásky v jejích očích postupně mizely a nastupovala místo nich radost, ne-lidská radost, a občas i jistá krutost. Obyčejný člověk by řekl, že byla zlá. Nebyla. Byla Kindred. A byla mou paní.
   Tor k ní musel cítit téměř tolik sympatií, jako ona ke mně, nebylo zvykem, aby se změněný člověk mezi Kindred dostal tak rychle nahoru, stejně jako nebylo zvykem, aby tento sprinter s sebou vytáhl ještě dalšího člověka, mně. Vlastně se něco podobného ještě nestalo. Dokázal jsem si představit, že mnoha Kindred, kteří zůstali dole, to muselo hodně vadit.
   Několik dní s ním trávila téměř celé noci, ale předevčírem se vrátila do svého, našeho, bytu a čas jsme zase trávili spolu.
  
   \"Cos tu dělal celou tu dobu, nenudil ses?\"
   \"Nenudil jsem se, neměj strach. Podívej se do počítače, jsou tam dva nový tracky, nehledě na jednu báseň.\"
   \"Báseň?\"
   \"Občas taky píšu.\"
   \"Tos mi neřekl.\"
   \"Už jsem to dlouho nedělal.\"
   \"A nechceš mi ji přednést?\"
   \"Je mi líto, nerad přednáším své básně. Většinou vůbec nerad mluvím. Občas jsem dokonce nerad, když je někdo čte.\"
   \"Ale můžu si ji přečíst?\"
   \"Samozřejmě. A můžeš si k ní pustit ten nový track. A já se teď půjdu naložit na chvíli do vany.\"
   \"Očekávej návštěvu,\" usmála se koutkem úst a povysunula zuby.
  
   Zvuk tekoucí vody byl přerušován duněním mnou nahraných bicích, měla podobně jako já slabost pro hlasitost. Pak v tracku nastal zlom, nastoupila rychlejší pasáž, a ona udělala přesně to, co jsem očekával - zesílila zvuk.
   Byla první člověk… člověk, kterému se opravdu líbila má hudba. Trochu mi to zvedlo sebevědomí.
   Hudba se zase zklidnila, ale nechala ji hrát dál stejně hlasitě. Pak skladba skončila a za dveřmi koupelny se ozvaly kroky. Už jsem se těšil.
   Vešla dovnitř v černém županu a zastavila se hned za dveřmi. Župan jí sjel z ramen a dopadl na zem. Ještě než zhasla, stihl jsem zachytit záblesk zářivé běloby mezi rudými rty.
   Pootevřenými dveřmi vnikal dovnitř jen uzounký proužek světla, takže jsem téměř nic neviděl. Ona viděla, Kindred stačí minimum světla. Neslyšel jsem žádné kroky, až se pak dotkla mých vlasů a projela je prsty. Přehoupnula se do vody a položila se vedle mě.
   \"Nádhera.\"
   \"Líbí se ti tak moc?\"
   \"Líbí. Přesně vystihuje mou náladu. Tu druhou si pustím až jindy.\"
   \"Zvláštní, mou taky. A co říkáš na to, co jsem napsal?\"
   \"Je to zvláštní. Budeme si o tom muset promluvit.\"
   \"Teď?\"
   \"Ne, teď ne.\" Přejela mi rukou po břiše a zatahala mě za chlupy.
   (She knows exactly,
   what I can\'t resist.)
   \"Mám tě moc ráda,\" zabroukala. \"Zvlášť tvou kůži.\"
  
   Seděli jsme vedle sebe na pohovce, postavené před blikající obrazovkou, na které se nehlasně míhaly obrazy a osvětlovaly nás barevným světlem.
   Propletla své nohy s mými.
   \"Poslouchej.\"
   \"Poslouchám.\"
   \"Budu se snažit mluvit tak nějak lidsky. Jsi můj milenec, jsi můj přítel. Byla jsem do tebe zamilovaná, a i když si teď už nedokážu úplně představit, jaké to je, stále to trochu cítím. Když jsme se potkali, procházela jsem změnou. Líbil ses mi, částečně už i způsobem Kindred. Byla jsem zmatená a neměla jsem nic lepšího na práci, než zůstat s tebou. Nedokázala jsem odejít, i když jsem věděla, že tě to zraní. Svým způsobem je mi tě líto. Ptám se tě - chceš se změnit?\"
   Mlčel jsem.
   \"Nechci, abys se k nám přidal. Jsi moje vzpomínka na to, co jsem byla. Jsi mou částí, stejně jako já jsem částí tebe. Je mi líto, že je mezi námi taková hranice.\"
   \"Tak mě změň.\"
   \"Opravdu to chceš? Pro mě by to nebyl problém, ale chceš to ty?\"
   Nechtěl jsem.
   \"Je mi líto. Nemůžu nic víc dělat.\"
   \"Mě je líto nás dvou. A je mi líto vás, protože necítíte.\"
   \"Ale my cítíme. Málo. A hodně - ale jinak.\" Odmlčela se a přemýšlela. \"Máš pravdu. Cítíme méně. Ale co s tím mám dělat?\"
   \"Nic.\"
   \"Ale jestli tě to potěší, za chvíli budeš mít co dělat. Něco chystáme.\"
   \"To je mi vcelku jasný. Co to bude?\"
   \"Ne, teď ne. Jen ti můžu říct, že se to včas dozvíš, protože už jsi účastníkem.\"
   Snad ani nevěděla, že má pravdu.
  
   Chvíli před půlnocí, dopoledne pro Kindred, odešla. Šel jsem spát, chtěl jsem se jít ve dne podívat mezi lidi. Taky mi nějak chybělo slunce. Dvě hodiny jsem se jen tak převaloval, už jsem si zvykl na obrácený čas, ale nakonec jsem na nějakou dobu neklidně usnul.
   Zdálo se mi o domově, o vzdálené Evropě.
  
   \"Co děláš v posteli? Ah, ty už na mě čekáš,\" řekla vesele, pochmurný stín z večera už byl pryč.
   Seznámil jsem ji se svým úmyslem vyrazit ven ve dne.
   \"Zanedlouho budu moct jít s tebou.\"
   Něco jí uklouzlo. Co to mělo společného s tím, co chystají? Opalovací krém byl jen velice provizorní řešení, působil jen krátce a slunce bylo Kindred stejně nepříjemné. Zdálo se, že si nevšimla, že se prořekla. Převlékala se, na posteli leželo její oblíbené bílé oblečení. Když si všimla, že se na ni dívám, začala se svlékat svůdněji. Potvůrka mazaná. Zase mě dostala.
   Vstal jsem, byl jsem nahý, jak jsem spal (zjistil jsem, že to je velmi pohodlné). Pomalu jsem k ní přešel a postavil jsem se za ni. Uskočila a jen ve spodním prádle se rozběhla k toaletnímu stolku u stěny. Začal jsem se k ní plížit. Rozesmála se a postavila špičku své nohy na prsty té druhé. Pak uchopila dálkový ovladač a pustila nějakou hudbu. Ve zvuku doznívajícího rocku jsem po ní skočil, ale ladně se odsunula stranou, prošla dveřmi ven z ložnice a posadila se na okraj křesla. Přehodila si nohu přes nohu a nevinně se na mě dívala. Zasmál jsem se a vydal se k ní. Už jsem se po ní mohl natáhnout, když vyskočila a postavila se za křeslo zezadu. Vyskočil jsem na křeslo a když uhnula dozadu, přeskočil jsem opěradlo. Ustupovala pomalu dozadu, na obličeji měla stále výraz nevinnosti, který mě přiváděl k šílenství. Pak jsem si uvědomil, že za ní stojí stolek, na který musí vzápětí narazit, tak jsem se k ní udělal dva dlouhé skoky a chytil ji za ramena zrovna ve chvíli, kdy začínala přepadávat.
   \"Dostals mě. Co teď se mnou uděláš?\" zeptala se a objala mě. Z reproduktorů se ozvaly první tóny nechutného slaďáku, který ale přišel celkem vhod. Objal jsem ji taky a začali jsme tančit. Pozvolna jsme se prosklenými dveřmi přesunuli na terasu s bazénem a dál k zábradlí na okraji terasy. Venku nebylo rozsvícené žádné světlo až na reflektory prozařující modrou vodu v bazénu, ale měsíc byl v téměř v úplňku a osvětloval hrubé dlaždice na zemi velmi jasně.
   U zábradlí jsme se zastavili a líbali jsme se. Pak se naklonila zády přes okraja rozesmála se.
   \"Drž mě!\"
   Nakláněla se dál a dál, země se dotýkala už jen špičkami. Potom se odrazila se a začala padat přes okraj. Pořád se smála. Chytil jsem ji kolem stehen a přitáhl zpátky. Z pohledu dolů mi nebylo příliš dobře. Předklonila se zpátky a položila mi ruce do vlasů. Projela jimi a stáhla gumičku, která je držela v culíku. Uvolněné vlasy mě zalechtaly na zádech.
   Ustoupil jsem od zábradlí, na kterém teď seděla, ale nepustila se mě a tak jsem ji nesl. Stiskla mě nohama a odrazila se rukama od okraje. Pak mi je dala kolem krku.
   Její odraz mě donutil ustupovat, abych nespadl. Udělal jsem krok, dva, a třetí šel do prázdna. Voda nad námi vystříkla. Stihl jsem nabrat vzduch a tak když mě pod vodou chytila a držela, nedělalo mi to nějaké problémy. Zaťukala mi na rameno. Otevřel jsem oči. Seděla na dně, nohy přehozené přes sebe, a držela si nos. Stáhla mě o těch několik desítek centimetrů dolů a posadila vedle sebe. Téměř vzápětí jsem se musel odrazit a vyplout na hladinu, abych se nadechnul. Zůstal jsem na vzduchu, dokud mě nezatahala za nohu. Nadechl jsem se a znovu potopil. Stále seděla pohodlně usazená na dně. Stáhla mě k sobě donutila pokleknout mezi její rozkročené nohy. Zahalené působí víc než nahé a o jejích krajkách to platilo dvojnásob. Musel jsem se hodně držet, abych z ní všechno nestrhal.
   Mé vzrušení se nedalo přehlédnout, ale dělala, že to nevidí. Pomalu se zvedla, otočila se břichem ke dnu a odrazila se od stěny. Začala plavat podél okraje a ukázala prstem na hladinu. Vyplaval jsem a po hladině ji dohnal. Dvakrát jsem obeplaval bazén nad její hlavou a ona se stále držela pode mnou a nebyla se nahoře nadechnout.
   Po dvou a půl bazénech konečně vyplavala, shodila z obličeje vlasy a zářivě se usmála. Pak nabrala do pusy vodu a vyprskla ji po mně. Uhnul jsem pod hladinu a když jsem se vynořil, zeptal jsem se:
   \"Ty jsi profesionální potápěč?\"
   \"Ne, proč?\"
   \"Myslím, že se potápět umím, ale tolik bych pod vodou neuplaval.\"
   \"Ale ty jsi člověk, zlato.\" Řekla to pohrdavě tónem. Pak si všimla, jak jsem se zatvářil.
   \"Promiň. Ale je to tak, ty využiješ deset procent kyslíku, který vdechneš. Já využiju třicet a velryby devadesát.\"
   \"Ještě že nejsi velryba.\"
   Doplaval jsem k ní zrovna ve chvíli, kdy se vytahovala na břeh. Chtěl jsem ji zachytit, ale ruce mi sklouzly po jejích mokrých bocích a tak jsem jí jen stáhl kalhotky.
   \"Ty ďáble.\" Posadila se na břeh a skopla kalhotky z nohou. Zářivě se usmála. Malé kapičky se jí leskly na ramenou a plochém bříšku. Rozepnula si podprsenku. Usmála se ještě víc, když viděla, co to se mnou provádí.
   \"Uááá,\" řekl jsem.
   \"Divochu,\" řekla.
   Vyskočil jsem na břeh. S výkřikem uskočila. Chtěl jsem ji chytit, ale zase mi utekla. Honili jsme se kolem bazénu, až se nakonec nechala dohonit.
   A pak jsme se zase milovali. Na skokanském prkně, metr nad vlnící se hladinou.
   Na vrcholu se i se mnou překulila do vody.
  
   Odvykl jsem si dennímu horku, takže se ze mě pot jen lil. Chodil jsem jen tak bez cíle ulicemi, občas jsem si odpočinul na nějaké lavičce nebo jen tak na trávníku. Chvíli jsem poslouchal hudebníka, který měl na náměstí postavený počítač, bedny a hrál na kytaru. Přihodil jsem mu do kytarového pouzdra Janiných deset dolarů. Nehrál tak špatně.
   V domluveném parčíku venčila malá holčička psa, téměř stejně velkého jako ona sama. Statečně ho držela a snažila se vypadat, jako že ho vede. Příliš se jí to nedařilo, ale přivedla mě na nápad.
   Setkání proběhlo bez problému.
  
   Vešel jsem do tmy a volnou rukou šmátral po vypínači. V předsíni se rozzářilo světlo. Postavil jsem malého buldoka na zem a zavřel dveře. Štěně začalo zvídavě očichávat boty a pak se iniciativně přesunulo do obývacího pokoje a vzápětí zamířilo do ložnice. Potichu jsem šel za ním. Jane spala na posteli, spávala nahá, podobně jako já, a teď byla jen velmi zlehka zakrytá prostěradlem. Z speciální ventilačky dovnitř pronikal horký denní vzduch. Buldok přešel ke straně postele a očichával konečky jejích prstů na ruce, kterou měla přehozenou přes okraj. Pak je začal okusovat. Jane se zavrtěla a stáhla ruku pod sebe. To se zase nelíbilo štěněti a tak vyskočilo na postel a začalo Jane olizovat za krkem. Chytil jsem tu malou potvůrku, přenesl ji do obýváku a zavřel dveře. Jane si ze spaní povzdychla. Svlékl jsem se a vklouzl k ní. Otočila se a přitulila se ke mně. Něco zamumlala.
   (Zrada.)
   (Ne. Jen pomáhám.)
   (Zrada!)
  
   Každý druhý den přicházela jedna mladá dívka, aby nám uklidila. Byla člověk, nízký služebník, takže věděla, co a jak, a jak se ukázalo, věděla i kdo jsem já.
   Jane ten den spala v naší ložnici, tam dívka uklízet nechodila, nesměla, a já jsem seděl u počítače a střídavě zkoušel nově koupený syntezátor (Jane měla mou hudbu opravdu ráda) a nově zavedenou pevnou linku. Dívka si otevřela vlastním klíčem, vešla a pozdravila. Odpověděl jsem a dál jsem se věnoval monitoru. Spustil jsem pokusný track, a když skončil, ozvala se dívka.
   \"Promiňte, to jste dělal vy? Bylo to hezký.\"
   Pomyslel jsem si, že už se vážně začínám zlepšovat. Na druhou stranu, byl to melodický ambient…
   \"Jo, to je moje.\"
   Líbily se jí i ostatní tracky. Začali jsme si povídat, jen tak, o různých věcech, třeba o počasí. Po dvou hodinách se s omluvou zvedla, že už musí uklidit.
   Šel jsem za Jane, do ložnice, spát.
   Zároveň s tím, jak jsem usnul, jsem z toho snu probral. Probudil mě smích a štěkání. Vstal jsem a podíval se do obýváku. Jane tam seděla na podlaze a smála se, lidsky se smála. Malý buldok skákal kolem ní, jak se snažil chytit nějaký předmět, se kterým mu neustále uhýbala, a legračně chrochtal a štěkal.
   Opřel jsem se o rám dveří a chvíli sledoval celou scénu. Jane nechala štěně, aby chytilo ten předmět, malý kousek gumy, a teď se o něj přetahovali. Přistoupil jsem za Jane a přidřepl k ní.
   \"Dobré ráno,\" řekla. Nemusela se ani ohlížet.
   \"Dobrý večer.\"
   \"Ráno.\"
   \"Večer.\" Teď už se ohlédla. Pustila gumu a štěně uklouzlo a natáhlo se na zem. Pak se zvedlo a vítězně odklusalo na koberec, kde se stočilo do klubíčka a začalo gumu okusovat. Rozesmáli jsme se.
   Foukl jsem jí do vlasů a políbil na krk. Otočila se na mně a v očích jí zářilo štěstí.
   \"Děkuji, žes ho sem přivedl.\"
   \"Nemáš zač, je to dárek k narozeninám.\"
   Zarazila se.
   \"Já mám narozeniny?\"
   \"Ano. Dnes. Už od rána.\"
   Překvapeně se na mně dívala.
   \"Ale opravdu, máš pravdu. Zapomněla jsem. Tohle je ten nejlepší dárek, jaký jsem mohla dostat. To štěně se mě vůbec nebojí!\"
   \"A proč by mělo?\" zajímal jsem se.
   \"Psi nás nemívají rádi. Bojí se nás. Tenhle ne.\"
   \"Je hodně to kus odvážnýho psa.\"
   \"A jak krásně chrochtá,\" zasmála se. Lidsky.
  
   Po dalších dvou dnech přišla dívka, říkala si Feryl, znovu. Tentokrát byla Jane vzhůru, takže jsme spolu skoro nemluvili, ale když odcházela, strčila mi do ruky lístek s napsanou adresou a časem.
   Jane šla spát téměř hned potom, co dívka odešla, a tak jsem se potichu oblékl a vyrazil na tajemné setkání. Nenapadlo mě, že by to bylo něco jiného než rande, ale když jsem přišel do kavárny, jejíž adresa stála na lístku, u stolu seděli spolu s Feryl dva muži. Jeden starý, šedovlasý, v obleku, druhý v mém věku, podobně jako já v šortkách a tričku.
   \"Dobrý den,\" pozdravil jsem.
   \"Dobrý den i vám. Přisedněte si k nám.\"
   Sednul jsem si na poslední volnou židli. Znovu promluvil starý muž:
   \"My víme, kdo jste. Vy nás neznáte, takže bych chtěl říct, že nám můžete plně věřit. Všichni tři jsme nízcí služebníci vysoko postavených Kindred, vy jste mezi námi nejvýše postavený. Podle Feryl jste důvěryhodný a nezradíte nás; věřím jejímu odhadu. A teď jednu otázku, jen aby řeč nestála. Vidíte kolem někoho z nich?\"
   Rozhlédl jsem se a postupně si prohlédl jednotlivé hosty i obsluhu.
   \"Ne. A pokud mohu odhadnout, nejsou tu i žádní podřízení.\"
   \"Správně. Náš rozhovor bude mít naprosté soukromí. Takže teď mě poslouchejte.\"
  
   Leželi jsme na lehátkách u bazénu. Jane zrovna usrkávala z koktejlové skleničky, moje stála na stolku hned vedle mého lokte. Terasu osvětlovaly vedle měsíce ještě dva silné reflektory, jeden bílým a druhý žlutým světlem, a reflektory pod vodou. Vál teplý vánek a vládla příjemná atmosféra. Oba jsme strávili celou noc obdivováním štěněte, které si chvílemi hrálo, ale většinu času prospalo, což nám ale nevadilo, smáli jsme se jeho chrápání a pofrkávání, nebo hrabání nohama ze snu. Teď leželo natažené Jane na nohách.
   Obloha se začínala pomalu zbarvovat do růžova. Jane shodila buldoka, který uraženě zachrochtal a vyskočil na mé lehátko, a přešla k zábradlí, kde se opřela, čelem k východu, a nasadila si sluneční brýle. Vstal jsem, buldok mě podezřívavě sledoval, a přešel k ní. Blízkost zábradlí mi nedělala příliš dobře. Objal jsem ji, zatímco jsem se usilovně snažil nepodívat se dolů. Přitiskla se ke mně se spokojeným povzdychnutím. Východ slunce jsme sledovali spolu.
   Nevydržela tam dlouho, i přes opalovací krém. Ale vevnitř bylo skoro stejně krásně jako venku, když jsme byli spolu. Na podlaze ležela roztažená deka, pro psa, který se za námi pomalu přiklátil dovnitř, položil se na ni a usnul. Sedli jsme si před televizi a vypnuli zvuk. A jen tak seděli.
   O chvíli později jsem spustil počítač a pustil hudbu, optimistický drum\'n\'bass, a posadil se zpět vedle ní. Hudba zřejmě nebyla tak optimistická, jak jsem si myslel, po několika minutách mi opřela hlavu o rameno a tričko zaplavily slzy.
   (Proč pláčeš, lásko má,
   vždyť začal nový den.)
   (ZRADA!)
   (Jen nevím, koho jsem vlastně zradil.)
   Starý muž se jmenoval Alain, mladý byl Billy. V kavárně jsme proseděli dvě a půl hodiny v tichém rozhovoru.
   Existovala skupina lidí, většinou sloužících, kterým se nelíbilo být otroky. Neměli upíry rádi, ale považovali za vhodnější jim sloužit, než je zabíjet, a čekali na svou chvíli. Nyní přišla chvíle k akci. Něco se chystalo, nebyl jsem sám, kdo si to myslel při tichých telefonních rozhovorech svých pánů. Vedení skupiny, Alain, se rozhodlo jednat. Mě si vybrali k výzvědám, protože jsem byl nejvýše postavený člověk nejen tady ve městě, ale téměř v celém širokém okolí.
   Souhlasil jsem. Dohodli jsme si další setkání v parku, a rozešli jsme se. Následující hodiny jsem strávil v myšlenkách při chůzi po rozpálených poledních ulicích Los Angeles.
   Nevěděl jsem. To byly ve zkratce mé myšlenky. Nevěděl jsem co bych měl dělat.
   Jane jsem stále miloval. Jane byla Kindred. Já jsem jí sloužil. Mohl jsem se stát jedním z nich kdykoliv bych chtěl. Díky svému vztahu k Jane jsem nyní mohl mít vše, co jsem chtěl. Ne, že bych to potřeboval, stačila mi ona.
   Ale byl jsem taky člověk. Měl bych cítit jisté povinnosti k zachování svého druhu. Něco málo jsem také cítil, zvlášť když mě napadlo, že by také jednoho dne lidé mohli být na úrovni dobytka na porážce. Nebylo to tak daleko. Ale vždyť Kindred jsou výsledek přirozeného vývoje, mají právo na člověka jako na potravu. Toto byla celkem logická myšlenka, ale bránil jsem se jí seč jsem mohl, a druhou polovinou mysli jsem ji přitom podporoval.
   Nevěděl jsem.
   (Can this world really be as sad as it seems?)
  
   Usnuli jsme na pohovce, poté co jsme si dlouze povídali. Jane se mi svěřila se spoustou věcí, začínal jsem chápat, co se chystá a taky jsem začínal chápat, jak to, že je pořád částečně člověk. V té hodince důvěry jsem měl co dělat, abych neprozradil existenci lidského spolku, nebo se o něm nějakým náznakem nezmínil. Poslední otázka, kterou mi položila, než usnula, zněla:
   \"Chceš dítě?\"
   Překvapila mně, musel jsem chvíli přemýšlet.
   \"Ano,\" řekl jsem po chvíli.
   \"Výborně,\" usmála se a usnula, opřená o mně. Usnul jsem o chvilku později, aniž jsem měl čas přemýšlet nad tou otázkou hlouběji.
   V pět hodin odpoledne jsem se probudil a vyšel na odpoledním sluncem ozářenou terasu. Jane stále spala. Skočil jsem do bazénu a chvíli jsem v něm plaval. Potom jsem nechal sluneční paprsky, aby mě usušily a přemohl se a přešel k zábradlí. Díval jsem se dolů na ulici, na drobná auta a ještě menší lidi, překvapilo mě, že ve mně výška nevyvolává závratě. Slunce pomalu zapadalo, až na obloze zůstala jen růžová záře nad horizontem a autům pode mnou se rozsvítila světla. Zevnitř se ozvala hudba. Nine Inch Nails.
   \"Tak krásně depresivní, zlé,\" usmála se na mně, když jsem vešel z terasy dovnitř. Stále ležela na pohovce před vypnutou televizní obrazovkou.
   \"Trent Reznor,\" řekl jsem.
   \"Zlatíčko.\"
   \"Kindred?\"
   \"Samozřejmě. Ale když psal tohle, tak ještě nebyl.\" Album Pretty Hate Machine.
   \"Není to tak dlouho, co pro mě jeho texty měly docela jiný význam.\"
   \"Takových je spousta. Ale počkej teď,\" vyměnila cd. The Downward Spiral. \"Tohle album napsal při Změně. Přesně odpovídá.\" Vrátila zpět původní disk a se zavřenýma očima poslouchala.
   Vzápětí oči otevřela a omluvně se usmála.
   \"Promiň mi to ráno. Nevím, co to se mnou bylo. Doufám, že jsem moc neplácala hlouposti.\" Opět je zavřela.
   (Head like a hole,
   black as your soul)
   Vrátil jsem se na terasu. Zábradlí mě teď lákalo. Ke skoku.
  
   Její ruce mně objaly zezadu.
   (You
   are my angel
   come from a way above
   to bring me love.)
   \"Přece bys nešel o půlnoci spát,\" pošeptala mi do ucha.
   (Her eyes.)
   Dívala se na mně se žádostí (a láskou?). Nedokázal jsem se ovládout. Stáhl jsem ji na sebe a začali jsme se líbat.
   (She\'s on the dark side.)
   Začala mě líbat na krku, dotýkala se mě jazykem, připravovala se.
   (Love you love you love you love you love you love you…)
   Její zuby se ponořily do mé kůže.
   (You are my angel.)
   Posadila se, na ústech mou krev. Na nočním stolku ležel nůž, který tam musela přinést. Podívala se na něj a potom na mně.
   \"Ano,\" zašeptal jsem.
   (True love.)
   Vzala nůž a řízla se do zápěstí. Začala z rány sát krev a pak se opět nahnula nad můj krk.
   (Tak jednoduché.)
   Opět sála krev ze své ruky. Druhou rukou zabodla nůž do postele, venku zůstala jen modrá rukojeť. Pak mě políbila.
   Pil jsem její krev, sladkou krev, teplou, rudou krev. Bílá prostěradla byla od krve, její krev smísená s mou. Leželi jsme v tom rudém obrazu ještě dlouho, dlouho potom.
   (Mezi růžemi,
   rozhozenými po
   bílém
   prostěradle.)
   (Now I\'m down in it.)
  
   Následující týden byl zvláštní a bolestivý. Nejedl jsem, pil jen vodu. Většinu času jsem prospal, trápen nočními můrami. Bolelo mě celé tělo, každý sval a každý kloub bolel svým vlastním, osobitým způsobem. Celý týden, od večera do rána. Nejhorší byly bolesti hlavy a zubů, ale ty se naštěstí zjevovaly jen zřídka. Jane byla pořád se mnou, většinou jen smutně seděla s mou hlavou v klíně, občas poslouchala hudbu, nebo si četla, nebo jen tak seděla a mluvila na mně. Pamatuji si jen malé úryvky, na zbytek si vzpomínám jen jako na část noční můry. V sobotu před ránem jsem se probudil.
   Stála držela mou hlavu na svém klíně, na dlouhé bílé košili z hedvábí, ale spala. Vypadala krásně, její tvář byla osvětlená hvězdami. Po bolesti, kterou jsem cítil celý týden, nebylo ani památky, a cítil jsem se výborně, jen trochu divně. Po chvíli jsem si uvědomil, že to možná bude tím, že je tma, ale já vidím, sice jen černobíle, ale přesto. Také podivné tlačení v horní čelisti, které měly na svědomí mé nové zuby, bylo částečnou příčinou. Posadil jsem se, s podivnou lehkostí. Vstal jsem a zavalila mě euforie. Jako skoro vše, i ona byla jiná.
   Ale vykřikl jsem radostí a chytil Jane do náručí. Ze spánku se pokoušela protestovat a s rychlostí Kindred proti mně vystrčila ruce. Přesto jsem byl rychlejší, chytil jsem ji do náručí a vyběhl jsem s ní na terasu. To už se probudila, stejně jako náš buldok, který nás sledoval dveřmi, a štastně se na mě usmívala. Postavil jsem ji na zem a skočil do vody. Podplaval jsem bazén na délku a vynořil se na hladinu na druhé straně. Jane stála tam, kam jsem ji postavil, a pomalu si, jeden po druhém, rozepínala knoflíčky na bílé hedvábné košili, kterou měla na sobě. Opět jsem se potopil a podplaval k ní. Zůstal jsem pod hladinou a rukou šmátral po její noze. Nahmatal jsem její malý palec a ona uskočila. Na hlavu mi dopadla její košile. Chtěl jsem řvát, extází, vzrušením, radostí. Chystal jsem se vyskočit na břeh a skočit po ní, ale předběhla mě. Vodou projelo její bílé tělo, ladně natažené ve skoku, a za ním se zvedala mračna bublin. Pak se zastavila - bílé krajkové kalhotky, podprsenka - a otočila se na mně. Stále se usmívala, i pod vodou.
   Zavřel jsem oči a vypustil radostný křik. Od úst se mi oddělovaly obrovské bubliny, lechtaly mě na nose a vyplouvaly na hladinu. Když mi došel vzduch, otevřel jsem oči. Jane stála na dně, na uších měla ruce a smála se. Pak sundala ruce z uší, rozpřáhla je a vydala radostný křik, zrovna jako já před chvílí. Připlaval jsem k ní, zrovna když skončila, uchopil jsem ji kolem pasu a spolu jsme vyplavali na hladinu.
   Posadili jsme se na břeh, kde jsem ji zasypal polibky, ústa obličej, dekolt... Postupně jsme uschli, a všech dvanáct kapek, které na její hladké kůži zůstaly, jsem políbil a vysál. Mezitím jen bez hnutí ležela na studených dlaždicích terasy, jen občas slabě vzdychla. Když jsem líbal jsjí břicho, posadila se a se slibem v očích mě přitlačila na zem místo sebe. Pak se mému tělu začala věnovat snad ještě pozorněji než já jí.
   Strávili jsme touto intenzivní předehrou snad hodinu, když vtom Jane vstala a položila mi své jemné chodidlo a břicho. Rukama si přejela přes boky a přes bílé krajky, které je zakrývaly. Pokračovala přes břicho (to ploché břicho, pokryté miniaturními bloňdatými chloupky, dodávajícími tu nebeskou jemnost…) a chvíli hladila svá krásná prsa, zakrytá stejnou jemnou krajkou, jako její boky. Její ruce se pomalu, velmi pomalu přibližovaly ke sponce. Jak mě vzrušovala!
   Vzápětí z ní podprsenka spadla. Vyskočil jsem na nohy, uchopil ji a přenesl na lehátko, ke kterému jsem přisunul ještě jedno. Položil jsem ji na modrobíle pruhovanou matraci a sám ulehl vedle ní na svou černou.
   \"Ještě tu mám něco,\" zašeptala, když jsem ji na okamžik přestal líbat, abych nabral dech.
   Vylovila zpod lehátka dálkové ovládání a namířila ho na dveře do bytu. Z reproduktorů, které musely být někde tady venku, ale neviděl jsem je, se rozezněl agresívní rytmus, ve kterém jsem vzápětí poznal Panaceu. Usmála se na mně svůdně, ještě před týdnem by se mi ten úsměv nelíbil, ale teď to bylo něco jiného, a začala zvyšovat hlasitost. Ty reproduktory musely být pěkně velké. Ale hudba byla rychlá, temná a agresivní - to pravé pro mou duši.
   Vrhli jsme se na sebe s novou energií. Její kalhotky vzápětí putovaly na dlažbu, já do ní. Opět to nebyl zcela ten známý pocit, ale krásné to nebylo o nic méně. Drželi jsme se už pekelně dlouho, nedávno bych to ani nepovažoval za možné, a pocity stále sílily. Nedokázal jsem si představit vrchol. Střídali jsme se, chvíli byla nahoře ona, chvíli já, chvíli nikdo. Hudba, brutální temný rytmus a temné plochy, nás bičovala ke stále rychlejšímu výkonu. Pak hudba skončila.
   Jane se přestala pohybovat a jen na mně seděla se zakloněnou hlavou a oddechovala. Přitáhl jsem ji k sobě a začal jsem ji líbat. Po minutě jsem si uvědomil, že to nebyl konec. Ještě měl přijít nejlepší okamžik celé desky. Jane to taky věděla, a už mi bylo jasné, co se chystá. Uchopila ovladač a ještě zesílila zvuk, teď ticho.
   Znovu se na mně posadila a s prvním záchvěvem zvuku se začala posouvat.
   (Wanna see ya see ya…)
   Zrychlovala, celé milování ve zkratce.
   (Das ist das Ende! Das Ende des alten Macht! Der neue Mesiah!! DER MESIAH!!!)
   Závěr nás zastihl přesně ve správnou chvíli. Oba jsme křičeli z extáze, povzbuzeni koncem skladby, nejlepším místem celého alba, a orgasmus nás neopouštěl ještě dlouho potom , co hudba utichla.
   Usnuli jsme venku, v naprostém vyčerpání.
  
   Někdo zatřásl mým ramenem.
   \"Rychle!\"
   Postavil jsem se na nohy a spatřil úsvit na obzoru. Jane už vběhla dveřmi do bytu. Mě se nechtělo.
   Stál jsem u zábradlí a pozoroval východ slunce. Jeho paprsky mě naplňovaly horkem, ale nebolelo to, jen jsem musel mít přivřené oči, jinak mě pálily.
   Horko začínalo být po několika minutách nesnesitelné, tak jsem konečně vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře.
   Jane stála uprostřed pokoje a dívala se na mně s otevřenými ústy. Měla malinko rozcuchané vlasy a jeden z pramínků ji polechtal v koutku úst. Rozesmálo mě to.
   \"Proč na mně tak zíráš?\"
   \"Jsi první… první Kindred…\"
   Došlo mi to.
   \"Vždyť jsem ale neprošel úplnou změnou, nebo ano?\"
   \"Neprošel, ale stejně by ses teď měl válet po zemi v křečích. Nechá - \" zarazila se. \"A do háje.\"
   \"Co je?\"
   \"Řeknu ti to, až si to urovnám v hla - \" zastavila se znovu a ohlédla se. Z kuchyně vyšla Feryl.
   Její oči na mně utkvěly s obrovským strachem.
  
   Jane odešla do ložnice, asi si šla urovnat myšlenky, nebo možná spát. Feryl se uklidnila a dělala, že uklízí. Když za sebou Jane zavřela, posadila se ke kuchyňskému stolu a chytila si hlavu do dlaní. Posadil jsem se na vedlejší židli. Než jsem stačil něco říct, hlavně vymyslet co, zvedla hlavu a unaveně a vyčítavě na mně pohlédla.
   \"Ty jsi se… stal,\" řekl s odporem.
   \"Ano.\"
   \"Proč?\" hlesla.
   \"Na tom nezáleží.\"
   \"Máš pravdu. Alain a Billy už teď budou asi mrtví, že? A mě to čeká. Tak rychle. Prosím.\"
   Nechápavě jsem se na ni díval.
   \"Proč by proboha měli být mrtví?\" řekl jsem. Opět se na mně podívala.
   \"Aha. Tak předně. Nikomu jsem o tom na-, vašem spolku neřekl. A ani to nemám v úmyslu udělat teď.\" Vzápětí ze mě vyklouzlo: \"Zatím.\"
   \"Proč?\" zeptala se znovu, zoufale, ale v očích jí svitla naděje.
   \"Proč bych to dělal?\"
   \"Chtěli jsme… chtěli jsme se vás nějak zbavit.\"
   \"To vím. A jestli vám můžu doporučit, nedělejte to. Zbytečně přitom přijdete o život. Zbytečně, protože to je přirozený vývoj. Je mi to líto, hodně líto, ale je to tak.\"
   \"Nemohu uvěřit, že zrovna ty… Ale to nemá cenu. Já mizím.\"
   Vstala, u dveří popadla svou kabelku a byla pryč.
   Otevřel jsem dveře do ložnice. Jane ležela v posteli, stále nahá. Uvědomil jsem si, že celou dobu jsem byl nahý taky, i když jsem mluvil s Feryl. Ta roztržitost.
   \"Na co jsi přišla?\"
   \"Pojď si lehnout, miláčku. Myslím, že ti mám hodně co říct.\"
   Že bych se konečně dozvěděl všechno?
   \"Já taky, právě nás opustila Feryl.\"
   \"Opustila?\" mrkla a vysunula zuby.
   \"Ale ne, odešla.\"
   \"Cože? To přece nejde… Necháme to na zítra. Teď si budeme povídat. Ale napřed…\" Nenechal jsem se dlouho přesvědčovat.
  
   \"Teď už máš žízeň?\"
   Její prsty mě hladily po hrudi, před chvílí jsme se probudili.
   Uvědomil jsem si, že mám - strašnou. Nebyla to žízeň v pravém slova smyslu - spíš taková touha, nutnost něco mít. Něco červeného. Uvědomil jsem si, že vzhledem k tomu, co jsem, to Kindred asi zažívají ještě mnohem silněji.
   \"Mám.\"
   \"Brzy, miláčku, jsi pěkný rychlík,\" zašeptala a kousla mě do ucha. \"Chceš se napít něčeho… živého, nebo ti stačí ten malý červený pytlík, co je v lednici? A nebo… chceš mě?\"
   Když jsem si představil, že bych měl zabít nebo alespoň zranit člvoěka, nebo zvíře, jen abych utišil hlad, nebo žízeň, nebo co to vlastně bylo, dělalo se mi špatně. Krev v plastovém sáčku v lednici byla podstatně lepší řešení. A vůbec nejlepší… Řekl jsem si, že to můžu klidně zkombinovat.
   Ještě tu byla jedna možnost, uvědomil jsem si ji, když jsem se z kuchyně vracel zpět do ložnice. Mohl jsem normálně jíst a pít. Ta představa nebyla nijak lákavá, poté, co jsem teď zakusil tu chuť, ale dalo by se s tím přežít. Další odlišnost.
   Teď mě ale čekala příjemnější věc. Na rozdíl od odporné představy roztrženého lidského hrdla mi kousnout Jane připadalo spíše jako… akt lásky. Měla nosit mé dítě. Po včerejšku možná už nosila.
   Stále ležela na posteli, jen přes bílá prostěradla byla přehozená černá látka. Její bílá kůže kontrastovala s měkkou černí. Pod hlavou měla ruku, kterou teď odhrnula vlasy barvy slunce, odhalila stranu svého krku a vysunula zuby. Ode dveří jsem skočil a dopadl vedle ní.
   \"Chceš mě?\"
   \"Chci,\" vykřikl jsem.
   \"Ale já tebe chci taky,\" řekla vychytrale.
   \"A kde je problém?\"
   \"Není,\" zašeptala.
  
   Její krev chutnala sladce, lépe než ta s nápisem B+. Ani jeden z nás neměl na krku jedinou stopu předchozí hostiny, ale oba jsme byli plní. Podle Jane alespoň na týden.
   \"Aspoň si Kindred nemusí kontrolovat váhu,\" smál jsem se.
   Rozesmála se taky.
   Zvážněl jsem: \"Teď jsme spojení ještě víc než kdy předtím. Kolik je Kindred, kteří by byli spojeni poutem krve?\"
   \"Nevím. Málo. To bude tím, že jsme jiní.\"
   \"Ano, to jsme. Budeme mít dítě?\"
   Vtiskla mi polibek na špičku nosu.
   \"Budeme, miláčku.\"
   \"Kdy?\"
   Její odpověď mě naplnila štěstím.
   \"Už jsi se o to postaral.\"
  
   Jane neví, odkud se to Tor dozvěděl. Ví jen, že byla první člověk, na kterého to bylo použito. Co? O pomalé, opakované změně. Jane byla poprvená nakažena tak malým množstvím Torovy krve, že by její tělo dokázalo změnu přemoci. Potom dostala další dávku, stejně malou. A další. A další. Pak jsme se potkali.
   Nevím, kolikátý jsem byl já, přece jen už je to nějaká doba. Jen bylo jisté, že první, koho změnil pomalu změněný upír.
   Pomalá změna s sebou přinášela jen výhody, nebo se na nevýhody zatím nepřišlo. Pomalu změněný Kindred má všechny výhody a nevýhody jsou slabší. Obojaký mohl být fakt, že jeho psychika je na cestě mezi Kindred a člověkem.
   Už dávno mi Jane do krve vpravila malé množství té své, řekla mi to. Jak jsme zjistili praktickým pokusem, Jane jako pomalu změněná, která ne úplně regulérně pomalu změnila dalšího člověka, přenesla opět všechny výhody - byl jsem silný a mé tělo se bleskově regenerovalo, nemluvě o zostřeném vnímání - a přitom jsem mohl být na slunci bez ochranných prostředků a tak dále. A mé myšlení zůstalo lidské ještě více než u Jane.
   Stal jsem se mocnějším, než zatím Kindred byli. Nová rasa. Možná bych toho mohl využít…
   Ale to se stejně dozvíte, až změníme váš život. Neberte si to osobně, nic proti lidem nemáme. Chceme jen vaše dobro.
   (Das ist das Ende! Das Ende des alten Macht! Der neue Mesiah!! DER MESIAH!!!)
  
  
   V povídce je pravděpodobně patrná inspirace (jemnější výraz pro vykrádání, ošklivý zvyk z trackování J) z různých zdrojů - hra Vampire: The Masquerade, film Blade a různé upírské knihy. Ty mne pouze inspirovaly - svět, který je v povídce, je částečně jejich syntézou, ale z větší části mým výmyslem, například pokud se něco shoduje s Vampire:TM je to náhoda nebo všeobecný fakt o upírech, protože vše, co se V:TM týká, jsem jen velmi zběžně prohlížel. Pečlivou četbu, kombinování se svým světem a hraní mám v plánu.
   Jinou kapitolou jsou použité názvy klanů, pojem Kindred atd. Ty mají pravděpodobně původ ve V:TM, možná někde jinde, ale přišlo mi dobré je použít. Lepší než vymýšlet nové vlastní názvy.
   Další věc, proč tato povídka vůbec vznikla. Zaprvé, chtěl jsem něco prožít - viz dále, a zadruhé, plánujeme LARP, pravděpodobně z tohoto mého světa, a pokud ostatní dají na mé rady, bude provázán i s touto povídkou. Doufám, že budu hrát hlavní roli. Hrozně se mi líbil diákon Frost. A co teprve jeho milenka… Hm, no nic. Taky viz níže.
   A má odpověd na mou vlastní otázku, jestli věřím v existenci upírů… Věřím v leccos, například v Boha. Ale v upíry asi ne. Bylo by však svým způsobem krásné, kdyby existovali. Jak ti moji, tak standardní upír jako zobrazení zla a zatracení. Ale jsou jen snem. A jestli bych se chtěl stát upírem? Kterým? Upírem z tohoto příběhu? Ano. Už jsem se jím stal - celá tato povídka o mně vypovídá víc, než jsem kdy komu řekl, a myslím si, že i víc, než o mně kdokoliv ví, i já sám. Hlavním hrdinou jsem já, a pokud se Vám některé jeho reakce zdají divné XOR nepřirozené, chová se tak, jak bych se v dané situaci choval já, mluví jako já a chtěl by stejné věci jako já. Proto jsem vlastně tuto povídku napsal. A upírem klasickým, zatraceným, bez naděje na vysvobození… Možná také. Je to zlo, nadpřirozené zlo. Nedokážu být zlý v životě, alespoň ne tím způsobem, tak bych si to možná chtěl vynahradit v fantazii. Ale oni by byli realita… a já nechci být zlý. Nebo chci? Nějak se do toho zaplétám, omluvte mně.
   Á propos, kdyby někdo z Vás opravdu byl upír, nebo dokonce mladá, relativně v mém věku, plus (minus asi ne…) sto let, hezky rostlá upírka, která ani nemusí být blond, dejte mi vědět. Možná se nějak domluvíme... A ta mladá, hezky rostlá a tak dále dívka či slečna nemusí být ani upírka…
  
   Použil jsem části textů různých písní, snažil jsem se je nevytrhávat z kontextu, leč občas se zadařilo. Většinou jen na první pohled… -
   Vangelis - Blade Runner / Blade Runner
   Massive Attack - Angel / Mezzanine
   Nine Inch Nails - Head Like A Hole, Sanctified, Down In It / Pretty Hate Machine
   Mimochodem, skvělá hudba, pokud se chcete cítit… zle? prostě evil J.A panu Reznorovi se asi muselo stát něco podobného, jako mně na předchozích stranách, jen možná v trochu temnější variantě. Celé album a jeho texty sedí na různé situace, jen je nemůžu všechny použít, bylo by to tak půl na půl s textem. Takže si to radši poslechněte sami. Příště použiju The Downward Spiral.
   Panacea - Ektachrome / Twisted Designz
   Josh Wink - I\'m On Fire / Herehear
   a zbytek podobných uzávorkovaných věcí v kurzívě jsem zplodil já.