Podél kamenné zdi

Kráčím podél kamenné zdi. 

Moc bych se chtěl zastavit, ale nemůžu, protože potom by mě zavalila lavina potlačované bolesti, a to nemůžu dopustit. 

Stala by se ze mě odjištěná bomba, nebezpečná sobě i okolí.

Míjím znechucené tváře. 

Přemýšlím, jestli jsou znechuceni z pohledu na mě nebo z toho, co našli na konci cesty. 

Nechci si pustit k tělu jejich energii, tak předstírám, že je nevidím. 

Dostávám se na konec zdi. 

Rozhlížím se, ale nevidím nic, čeho by se dalo chytit. 

Byla to snad zbytečná námaha?

Naproti mně jde další člověk, ale tentokrát ho dobře znám. 

Vrazí do mě, pokračuje dál, a ani se neotočí.

Začínám být nervózní. 

Nade mnou se shánějí mraky. 

Zvedá se vítr. 

Mám, co dělat, abych se udržel na nohou. 

Hlavou mi pulzuje tep a tělem se rozlévá žár.

Jsem paralyzovaný. 

Můžu jen čekat, co se se mnou stane.