Psací stroj

Psali si dopisy. Při tom všem pokroku se tento návrat zdál jakýmsi romantickým gestem. Ona jen pár smysluplných slov, on až příliš dlouhé litanie o její kráse. Oba věděli, že dvě pohlaví prožívají lásku odlišně. Žena svou lásku rozvíjí jako okrasnou zahradu – začne jen s hrstkou hortenzií, a stojí-li půda zato, zahrada vzkvétá. Láska muže je rozbouřené moře s přílivovými vlnami při každé myšlence na svůj protějšek, při každém krátkém setkání, kdy vlna omývá břeh – – ne, takhle ne. Je to málo, je to nudné, kéž by přestala vynechávat litera a, člověk by si pak při psaní nepřipadal jako komediant.

Měli se sejít v biografu. Byla to podprůměrná groteska o pár minutách, ale za těch pár minut vedle sebe by se dal snést i kdejaký ideologický počin. Osamělý muž vychází na ulici. Sejmutím klobouku a drobnou úklonou pozdraví strážníky a spatří několik dětí hrajících kopanou na hrbolaté silnici předměstí. Myslí na ženu, copak může poslední dny myslet na něco jiného? Míč se odráží jako oblázek na vodě a doputuje přímo k jeho nohám. Zvědaví kloučci se zatajeným dechem čekají jeho výkop. On zvedne balón mysle na své dětství – hloupost, proč na dětství? Tak na dětství, nebo na ženu? Vrací ho žena k dětství? Proč se něco takového promítá? Hernajz! Teď i písmeno e. Proč musí první odejít samohlásky?

Neměla bych tu být, zašeptala. Proč? zeptal se. Oběma bylo jasné, že scházet se dnes není bezpečné. Bylo zde ale ještě něco navíc. Musíš mě přestat uhánět, nesmíme se dál vídat, je to jen přežitek zvyklosti, co nám to říká? Potlesk. V sálu se rozednívá. Vlny. Vlny zvuků, vlny rozhovorů. Vlny rukou a vlny těl odcházejících do ruchu ulice. Sedí teď sami. Do ledových dlaní chtěl uchopit tu její. Zadívala se mu na okamžik do očí. Vlny. Modré vlny duhovek. Vlny světlých vlasů. Vlny parfémů. Je tak těžké se vzdát? zeptala se. Je tak těžké přestat milovat? odvětil. Mnoho se stalo od doby, kdy jsem tě viděla naposledy. Co třeba? Znám jednoho chlapce. Je milý a zná způsoby, řekla. Jistě zná víc způsobů než já, odpověděl. Mlčeli. Bylo již pozdě a uvaděči netrpělivě čekali, až budou moci uklidit v sálu. Vyšli do noci. Její oči se odráželi od neonových světel a reflektorů tramvají. Déšť. Vezmi si můj kabát, řekl jí. Děkuji. Několik minut chůze mlčeli. U tramvajové zastávky se měli rozloučit. Ze zvyku ji uchopil podél pasu. Z krátkých vlasů mu kapala voda do tváře jako by slzy nebe smáčely celý jeho život. Budu ti psát, řekl. Pokusil se ji políbit. Vysmekla se mu. Musím už jít, odpověděla nedůvěřivě. Budu ti psát, řekla mu. Budu ti psát, je to tak těžké, že? řekl jí. Tramvaj se rozjela. Jen několik světel domů zůstalo ještě svítit. Mží. Ona svou nesmrtelnou láskou rmoutí nebe. On svým donjuanstvím zrazuje veškerou lásku. Ráno se probudí a další den přináší další dopisy, vlny dopisů, vlny citů jednoho a druhého. Další den a další utajené ruce. Další den a další schovaný list. Další den a další láska naoko. Muž odkopává balón dětem a spěchá pro kytici růží. Jak jinak by měl svou dívku překvapit? Prosím ty rudé, ty má nejraději. Rudá je také krev bodnutého, pane. I tak se občas dá popsat láska, madam. Jen dejte pozor, abyste neklopýtl. Starejte se o své květiny.  Je to všechno tak samozřejmé. On má dnes schůzku se starými známými, ona jde s přítelkyní do biografu. – – Hloupé nápady, kéž by alespoň vydavatelé porozuměli. Ale oni nikdy nerozumí. V hloupých nápadech bývá mnoho moudrého, a naopak v mnohém moudrém bývá tolik hloupých věcí. A e i o u. Všechny jsou pryč. Nazváno buď prostou chatrčí a dejte mi pokoj s rýmy. Dochází i páska. Ale kdo dneska ještě bude chtít točit filmy? Svět se nezmění ze dne na den a já se i dál budu vyhýbat dialektice. Je to tak prosté, stačí dát několik –

Je to tak těžké? Výkop, dětství a žena. Máš tak studené ruce. Půjčím ti kabát. Děkuji. Světla, vlny světel, vlny citů. Proč se jen pláče, když má člověk štěstí? Noční oblohou bouří nevýslovná muka. Listy. Vlny listů a kapky deště. Dívá se na stránky, psací stroj, lomcuje s literami. Teď kouří. Kouří a pláče. Na halucinogenním papíře začíná znovu pršet. Odstavce z konce knihy stojí na začátku. Vlny slov a vlny odstavců. Člověk, když spěchá, zapomene na všechno. A kde jsou pásky a kde je inkoust. Světla už střeží tu lživou tmu. A slova…