Střípek běžné existence

    „To vám udělá dobře,“ tvrdil doktor.
    „Já se cítím dobře,“ řekl jsem.
    „To vám udělá dobře,“ opakoval lékař, a tak jsem skončil v lázních.
    Snad.

    Moc mě to tam nebavilo, abych řekl pravdu.
    Procedury byly příjemné, ale co pak.
    Co chvíli si se mnou chtěl někdo povídat, ale já nejsem ten typ, který je žhavý do hovorů.
    Jeden z těch hovorů byl obzvláště žhavý, když mi jeden chlapík vysvětloval, co se musí udělat, když začne tráva vyrážet v bytě skrze podlahu a skrze koberec.
    Vytáhl flašku s nějakou tekutinou.
    „Musí se to polít,“ řekl.
    „Tady žádná tráva neroste,“ upozornil jsem jej.
    „Musí se to polít.“
    „Tady není ani stébélko,“ opakoval jsem.
    „Musí se to polít,“ řekl věcně.
    „A pak zapálit.“
    Což taky udělal a klidně odešel.

    Velmi těžko jsem vysvětloval vedení ozdravovny, že s tím nemám nic společného.
    „Byly jsme informováni,“ řekl ředitel. „O vašich problémech.“
    „Ale to nebyla moje práce,“ bránil jsem se.
    „Proč bych to dělal? Ten chlap chtěl prostě likvidovat trávu v pokoji.“
    „Vy jste viděl ve vašem pokoji nějakou trávu?“
    „Samozřejmě, že ne.“
    „Tak proč jste ji chtěl vypalovat?“
    „To chtěl dělat ten chlapík.“
    „A kde je?“
    „Copak já vím. Prostě odešel.“
    „Chodí k vám často?“ ptal se dál ředitel a něco si zapisoval.
    „Potkal jsem ho jen jedinkrát.“
    „Jak vypadal?“
    „Jako prezident.“
   
    Měli jsme k obědu řízky.
    Napsal jsem ženě na pohlednici.
    Já navrch skotský střiky.
    To mi udělalo opravdu moc dobře.