zvláštní tóny

    „S těma čtyřkama se přece nemohla stát jeptiškou. To by Jéžíš koukal, co to má za nevěstu.“
    „Třeba by byl rád,“ řekl člověk, který měl dvě levé boty.
    „To vás ty boty vážně netlačí?“
    „Dyť jsem na tom takhle od narození.“
    „Já bych asi chodil pořád dokola. Jde s tím tančit?“
    „Bez ženy ano.“
    „A co v posteli?“
    „Když se zhasne...“
        „Aha...“

    Nedaleko od nás začal řičet malý chlapec.
    Bylo v tom cosi nesnesitelného.
    Něco neuchopitelného.
    Něco včerejšího, co mělo podivnou budoucnost.
    Jak jsem na něj koukal, tak jsem zjistil, že je vlastně hluchoněmý.
    Babička na něj mluvila rukama.
    Tak rád by promluvil, ale z hrdla mu vycházelo jen cosi děsivého.
    Nejspíš měl kvůli tomu vztek.
    Byl ještě příliš malý na to, aby to přijal.

        „Nesnáším kamenné sochy z barokních časů. Lezou mi na nervy, jak si na mě ty hromady kamenejch svalů otvírají hubu,“ řekl levobotka při pohledu na marnou snahu chlapce se vyjádřit.
        „Vypadají jako kdyby snědli něco zkaženýho a myslí si, že je to moje vina.“
        „Třeba je.“
        „To bych o tom přece musel něco vědět.“
         „Aha...“

        Hluchoněmý chlapec dostal bonbon.