nebezpečná úskalí věčnosti

    „Jediný, co za něco stojí po válce je onen druh nadšení. Jenže to nevydrží a ke všemu je vždy snaha ho zneužít,“ zařval chlap od jednoho stolu.
    Vypadal, že se hodlá za svoje přesvědčení klidně i porvat.
    Zvedl se ze židle a přepadl přímo mezi tři duše zemřelých opilců, co neměli kam jinam jít.
    Aniž věděl proč, tak se otřásl zimou.
    „Mařka! Ty netopíš.“ řekl a vzápětí omdlel.

    „Já mu říkal, že ho to jednou dostane,“ řekl jeden z duchů.
    „On to říkal o tobě. A měl pravdu.“
    „No a kdo tady teď leží? Někdo by ho měl odpočítat.“
    „A potom?“
    „Co potom? Bude tu sedět s náma.“
    „Mohli bysme si pak zahrát Lóru.“

    „Stanu se zdrojem svícení lamp na pekelné ulici plné hampejzů.“ Ozvalo se z podlahy.

    „Ten si to maluje,“ řekl jeden z opileckých duchů posmutněle.
    „Ty jsi si to taky maloval,“ řekl mu druhý duch.
    „No a teď tu dřepím s vámi.“
    „A co když tu naší hospodu zruší?“ zeptal se třetí duch.
    „No doufám, že... jen si představ, že by tady z toho udělali třeba drogérii.“
    „Na drogérii je to moc velká hospoda.“
    „Sex shop?“
    „To snad ne. Mě to poskakování nikdy moc nezajímalo.“
    „Třeba by jsi tomu přišel na chuť.“
    „A k čemu by mě to asi bylo,“ řekl duch a podíval se pod stůl mezi svoje nohy.
    Samá mlha.
    „Pánové. Myslíte, že masturbují i medvědi?“
    „No, co by dělali, když se v zimě probudí?“
    „Už se nikdy neprobudit,“ ozvala se podlaha.
    „Ten si to maluje,“ zaznělo trojmo.