Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDepersonalizace
Autor
egil
Depersonalizace (8.1.)
Promiňte, zde nikdo nebydlí.
Nájemník se odstěhoval, nikdo neví kam.
Na rybích oknech nám nenechal vzkaz.
Děrovačkou vycvakl si zrak, takže nevíme,
jestli se umlátil o bílé stěny,
jestli popel v popelníku mohl zůstat z něj,
kam vlastně zmizel a jestli je sám –
sám v bílé garsonce za lebeční stěnou,
anebo jinde či docela nikde. Mějte se.
Nebo víc – mějte nás
rád. Vaše oči.
61 názorů
ten "nájemník" mě pozitivně provokuje (jako, že uvažuju, jestli když je nájemníkem těla člověk, jestli majitelem je země, nebo "bůh", nebo tělo samo, "vaše oči", možná jdu ale jinam, než báseň.
báseň na mě působí jako ladný pohyb mezi hrou, intuitivností a racionálním, uzavřeným prostorem.
baví mě možnost číst si 4.-6. verš jako (sebe)ironii, ve smyslu, že je to záměrně extrémní, aby poukázalo na extrémnost, na hru s realitou, hru se vzdáleností
a baví mě možnost číst si to jako určitou kritiku subjektivity, kdy oči tvrdí: "řekneme druhému, co vidí, řekneme mu, že jsme to my, čím vidí, a ještě mu řekneme, ať nás má / rád = ukážeme mu, jak si věříme. on nám nemusí věřit. tím nám nás potvrzuje. i sobě."
stejně tak si to můžu číst i jako promluvu někoho k sobě samému, kdy se jeho vědomí a vidění od sebe vzdaluje.. něco racionálního v něm mu říká, že je tu nějaká skutečnost, něco, co lze vidět a popsat (zničit), a současně mezi ním a jeho očima zdánlivě není vztah, resp. je to neosobní vztah
"vaše oči" tedy vystupují jako zdvořilý, potměšile hravý ironický soused.
je to pěkné.
a moc zdravím (dříve jsem to nestihla)
egile, Mandragoro,
se zájmem jsem si pročítala vaši diskusi a už už jsem si zacpávala uši, protože jsem se bála exploze. Ale k explozi nedošlo a mně se ulevilo. Překvapili jste mě tím, že diskuse skončila smírem a každý z vás si z ní něco odnesl. To já bych nedokázala. Budu se od vás učit.
Právě že jsem se pozastavil nad některými momenty Tvé argumentace. Samotné téma je vážně zajímavé a inspirativní. Možná jsem zbytečně vyhrotil. Nejsem neomylný. Ještě o tom budu přemýšlet.
Pokud použiješ korespondenci mezi Poundem a Eliotem, jsi zcela mimo hranice diskuze (nemohl jsi zvolit větší extrém)
Co se týče The Waste Land, stěžejního Eliotova díla, četl jsem různé statě týkající se podstaty autorství (Poundovy zásahy byly takového rázu, že výsledkem byla v podstatě jiná báseň, než ta původní).
Faktem, kolem nějž se pořád točím(e), je, že každá báseň má strukturu - i taková, která má habitus na první pohled nahodilý (různé automatické texty a podobně).
V ostatním je Tvůj přístup mimo; jak jsi nejistý svědčí i fakt, jak často se zaštiťuješ autoritami či formulacemi typu "nemyslím si to sám".
Mnohem podstatnější je praxe. Jaroslav Seifert, jediný československý literární Nobelista, opustil vázaný verš ve chvíli, kdy měl pocit, že už příliš umí, že si rytmus a rým posmaňuje obsah sdělení. Takže zmechanizovaná, nevědomá struktura... A tak nádech-výdech: a začal psát volným veršem. Každý má v myšlení (i v tom obrazivém) nějaké kauzální procesy, které vtiskují artefaktu jeho strukturu. Netřeba to konstruktérsky řešit a plánovat. Ne. Takhle - jak uvádíš - opravdu nevznikly všechny dobré básně.
Karel Šiktanc, jeden z žijících českých velikánů poezie, možná z posledních své generace, mi doslova řekl: "hlavně neumět umět - když začínám psát, jsem to já a prázdný list. pokaždé jakoby odznova."
Chápu Tvoje okouzlení strukturami a odbornou literaturou, na niž odkazuješ. Člověk si podobnými způsoby získává způsoby (vždy je to však jeden z mnohých možných), jimiž se mu literatura otevírá. Norbert Holub kupříkladu používal jako základ recepce textů archetypy.
Jak jistě víš, ve Finsku svého času byl (už není) celkem silný proud post-strukturalistické poezie. Ano, tyhle technicistní přístupy k tvorbě můžou být pro leckoho plodné. Nicméně Tvoje tvrzení, že tak vznikly všechny dobré básně, je z praxe zcela neobhajitelné. Můžeš mi uvádět případy, kdy takto vznikly, já Ti stejně tak mohu uvést spousty případů, kdy klíčové texty vznikaly jinými cestami. Proto jsou Tvoje generalizace neobhajitelné; a co píšeš (což jsou místy celkem zajímavé věci, to nepopírám) tím jako celek zbytečně ztrácí - především tam, kde (dle Tvého důvodně) mísíš autorské gesto a výsledný artefakt (má to logické trhliny, o nichž jsem psal výše: v konkrétních případech, kdy platí, co píšu já, neplatí, co píšeš Ty - tím pádem Tvoje výroky v žádném případě neplatí absolutně /ačkoli se tak tváří/, hroutí se tak celý Tvůj systém...; je mi líto.).
Jinak si stojím za každým slovem, co jsem napsal výše. Zjevně jsi prostě nějaký ajťák-inženýr. Good luck!
"Skvelé básne neboli takto napísané."
A jak to můžeš vědět? Tvoje tvrzení je generalizující, arogantní a důvodně s ním nesouhlasím.
Takový poetický horor...
V devadesátých a nultých letech se jeden proud české poezie úplně zasekl - vzniklo cosi jako mainstream, odkazující na odkaz Vladimíra Holana. Vedle několika silných tvůrčích osobností (Hruška, pozdnější Borkovec, Wernish, Typl, Kolmačka, Správcová a pár dalších) se onen mainstream opakoval v následující struktuře (lze uvést nespočet příkladů):
Po ose:
1) načrtnout kulisy světa pomocí plastických evokací a metafor (často ruralistických, mnohdy třeba se sakrálním podtextem),
2) vnést do prostoru nějakou autorskou reflexi (libovolnou - a samozřejmě s nějakou zajímavou či objevnou perspektivou a s rozličnými výrazovými prostředky),
3) přesah (ať už otevřený či přímo pointa - "ironické uzemnění" atd. atd.).
Na hranici 1, 2, 3 nepochybně docházelo k obratům. Ale nakonec došlo k následujícímu: šablony, vyčpělé struktury, fenomenologická nuda.
_______
Chci říct: fandím mimozáměru. Autor tím, že text edituje, samozřejmě mimoděk pročišťuje i více či méně komplexní strukturu, která pak z výsledku okatě netrčí. Autorský přístup, který mi sedí (vyjma vyloženě jazykových hračkářství) jde po mase významů (výraz, tanec, souvztažnosti), kosti jsou pod povrchem - a nastávají tím, jak psané maso narůstá.
Dekonstrukci struktur nechť se věnují persóny na straně recepce: lit.-vědci či kritici.
Proto jsem v předchozích reakcích stále a důsledně odděloval autorské gesto od výsledného artefaktu; a vytáčelo mě, jak obojí neustále zaměňuješ.
ešte som nad touto debatou rozmýšľal a dodal by som, že znalosť možností štruktúry (ak to zovšeobecníme) nie je žiadny strašiak, ale ideálne by mala fungovať ako hnojivo, ktoré vedie k lepšiemu organickému rastu (teda nejde o nejakú tyčku, ku ktorej sa priviaže neduživá rastlina, ale už od začiatku básni koluje v pletivách)
Prišlo mi to, že to môže byť užitočné, vedieť, že sa pri poézii netreba pozerať iba "menej je vždy lepšie".
Jako by tu snad něco takového někdo tvrdil... ;-)
PS: všiml sis, že jsi ve své poslední reakci zareagoval jen na poslední nerozsáhlý odstavec mého textu - a místa, kde Tě upozorňuji na logické rozpory, jsi pominul? To je důvod, proč diskusi končím.
Promiň, už mě to neba. Diskuse mi v tomhle bodě už nic zajímavého nepřináší a mám pocit, že ani Tobě. Nicméně - díky za odkaz na článek. Příjemný den.
Neříkám, že články nejsou zajímavé. Jen říkám, že jsou nástrojem, který používáš až příliš lehkovážně, nedomyšleně.
Článek je zajímavý. A je neméně zajímavé vidět, jak bez vlastního přínosu používáš termíny a analogie (včetně toho z architektury) ve své argumentaci. Méně zajímavé je, jak teorii článku převádíš do praxe.
Totiž - abys z obsahu článku vytvořil jazyk literární kritiky, bylo až třeba vytvořit si nějakou poučenou literární referenční soustavu, založenou na literárním kánonu.
Dokud tak neučiníš, nemáš nárok kohokoli obviňovat z redukcionismu.
Co se týče ironie, ve své reakci jsem ji zařadil zcela v duchu Tvé argumentace jako výrazový prostředek (výše). Vtipem jsi pro vk manifestoval příklad struktury, na níž jsi chtěl (jasně, záměrně vyhroceně) ukázat bod obratu v Tvém pojetí.
Právě že svoje termíny nemáš vymezené - a pokaždé je používáš v jiných hranicích.
Napíšu "organický růst", Ty napíšeš "nadizajnovaný živý organismus". Ale to jsou přeci právě ty šablony! Organismus má v DNA stavební plán svého růstu (tudíž jsi zjevně opět u šablon, od nichž ses výše distancoval)!
Proto zareaguji "krásnou zbytečností", básní jako částečně kontrolováným růstem (a píšu Ti to jako paleobiolog, jímž jsem) - a šablonám se tím vyhýbám. Atd.
Mimo jiné průběžně ohýbáš významy termínů, které do našeho dialogu zanášíš. Zaměňuješ artefakt a tvůrčí gesto.
Ne díky odlišné perspektivě pohledu, ale vzhledem k logickým trhlinám ve Tvé argumentaci (viz zcela zjevný příklad na začátku této reakce) se nemůžeme shodnout.
V úzkých začneš snižovat mou pozici (v duchu - "už fakticky nevím, jak vysvětlit někomu s uvažováním na úrovni dítěte.............")
A na závěr přihodíš odkaz na článek od Richarda P. Gabriela Designed as Designer (IBM research/!/), odkud čerpáš hlavní zdroj svých literárních analogií (tak to pak potěš koště).
Tak mi teda řekni, co to má všechno být.
Mísíš výslednou strukturu s tvůrčím procesem (a zpětně poukazuješ na užité prostředky), já se důsledně držím kauzality tvůrčí proces-nastalá struktura.
Proto je způsob Tvé argumentace neobhajitelný.
Proboha! Čti prosím pořádně, co jsem Ti napsal...
Je vadné povedať, že je je tu použitá irónia? Že podobný princíp sa používa vo vtipoch? Myslím, že nie, nie som sám, kto si to myslí.Nic takového jsem ani nenaznačil
Je to princíp, či idea: "dizajnované je samo dizajnérom". Stále mísíš nemísitelné.
V biologii, v architektuře, v softwaru ano.
Organický růst v básnické tvorbě je jiný - víc na způsob Sartrovy "Nedvolnosti" (ovšem v básních - namísto nevolnosti nad obludně narostlou či malformovanou strukturou jde spíše o "závrať") či Šiktancovy básně coby "krásné zbytečnosti".
(Svou poslední reakci jsem psal souběžně s tím, jak jsi Ty psal tvu svou, takže jsou tam nějaké vzájemné duplicity. Nicméně to podstatné jsem za sebe už tak nějak řekl.)
M1, píšeš:
Vtip, ironie, architektura... Kam na tuhle terminologii chodíš? ty analogie jsou vadné. Opravdu. Šíleně redukují.
Třeba "vtip" je velmi špatnou metaforou k (jakékoli) básnické tvorbě. Vím, jak to myslíš, ale ta terminologie je nešťastná, protože hrozně technicistní, a zavádějící, protože odkazuje jen k určité části básnické tvorby (vůči níž se leckteří autoři cíleně vymezují). Někteří kritici používají termín "básnický objev", filosof Alain Badiou píše o básnickém poznání, které striktně odlišuje od poznání kupř. filosofickými metodami. Tvoje "metodika", jak o ní píšeš, vytváří následující stav: báseň je v podstatě struktura/pouť, na níž hledáš/nacházíš atrakce. Jinak jsi zklamaný.
Náhlá změna výrazu prostřednictvím ironie! Trhlina (ad Topinka či Hodrová), jíž dojde k náhlé proměně chronotopu (přidávám). Jazykové ozvláštnění neotřelým termínem (třeba z jiného jazyka či odborného diskurzu). A další.
Kdekdo samozřejmě leccos z toho využívá (mě nevyjímaje), ale stěží tím způsobem, že si řekne: tady je stavba trochu fádní, tak do malty přimícháme pár pytlíků ironie. Tady jsem zatraceně už trochu nudný, sakra!, chce to básnickou anekdotu - "nymfomanky mají chlupaté oči!" - uf, a je to tam.
Tenhle přístup pro mě nepříjemně zplošťuje jak tvůrčí proces, tak následné interpretační pole textu. A vk zcela správně zavádí pojem "kalkul". Jasně, každé vědomé gesto je svého druhu kalkulem. Ale pokud na mě z básně křičí: jdu na ruku většinovému publiku, které se chce bavit, bavit, bavit, pak je to špatně. Pokud má autor co říct a pokud tvorbou skutečně něco hledá, používá výše uvedené prostředky (či způsoby ozvláštnění) intuitivně během autorského procesu. Má-li nastat nové poznání, musí si sdělení, resp. vědomí či nevědomí (jistěže automaticky) v průběhu tvůrčího procesu nacházet adekvátní ustrojení: vždy to jde ruku v ruce (jiným vnímáním bychom se dostali ke školometskému štípání obsah vers. forma).
Psaní musí bavit především autora, být pro něj podstatné. Že jej pak čtenář následuje či nenásleduje? Jak řekl Diviš: já na čtenáře (dodávám: do jistého okamžiku tvůrčího procesu) seru!
vk, chtěl jsem napsat něco podobného; z tvůrčího hlediska musí být příliš vědomá racionalizace rostoucí struktury pro autora strašně svazující (pro mě by byla nudná). Autor básní především hledá, nenaplňuje šablony - ani ty svoje vlastní. Vznik básní (a výsledný tvar) vidím spíš jako organický růst - a výsledek jako "tělo" (anebo "dušetělo", abych se držel Mathauserovy obsahoformy), než jako architektonický artefakt (především v tomhle se Tvoje vidění a vidění M1 v základech liší, tam ta odlišnost začíná - ostatně: sám architektonickou analogii použil).
u mňa prebieha literárna iracionalizácia, takže vedomé využívanie štruktúr/schém mi veľmi nevonia, aj keď pravdepodobne vedie k pôsobivejšiemu poetickému efektu, jednoducho na čitateľa funguje
na druhej strane, nie je ľahké vykašľať sa na pointu, ale pointa je (obrat), že buď do básne naskočí sama, alebo nenaskočí (ani vedomé obchádzanie pointy nie je ono)
racionálny autor dosť modeluje, a preto je nedôveryhodný - keď si poviem, že teraz idem vyrobiť obrat, aby báseň čitateľovi ľahšie skĺzla dole kognitívnym gágorom, hovorí zo mňa rozum, k básni pristupujem ako konštruktér, a teda v podstate obmedzene, viac sa mi pozdáva surfovanie medzi intuíciou a raciom (paradoxne, lebo som skôr racionálny typ)
(asi je to aj tým, že včera som čítal článok o Nietzschem)
As a “rational” being, he now places his behavior under the control of abstractions. He will no longer tolerate being carried away by sudden impressions, by intuitions. First he universalizes all these impressions into less colorful, cooler concepts, so that he can entrust the guidance of his life and conduct to them. Everything which distinguishes man from the animals depends upon this ability to volatilize perceptual metaphors in a schema, and thus to dissolve an image into a concept.
+
The drive toward the formation of metaphors is the fundamental human drive, which one cannot for a single instant dispense with in thought, for one would thereby dispense with man himself.
rozumiem, v podstate sú dômyselné básnické strojčeky aj moja preferencia, ale rád si povrtkám... mám (veľmi teoreticky) problém s obratom ako s "umelým" prvkom, vlastne tradičnou schémou s epifániou na konci
okrem toho je podozrivé, keď čitateľ tvrdí, že báseň by mala napr. končiť inak
čo ja viem, čitateľov pocit, že by to malo byť dlhšie, nie je dôležitejší ako autorov pocit, že je to akurát
koniec koncov, báseň ani nemusí mať nejaký obrat
(A samozřejmě - i u estetických kritérií je důležitá míra ztotožnění; "ztotožnění" je šíleně vágní pojem...)
M1:
Jako barthovsky mrtvý, do textu rozpuštěný autor do toho už nemám co mluvit - tak jen na okraj k té propasti:
to je velmi ošemetný pojem. Úplně obecně, jak to vidím: někdy ji autor v rámci obsahoformy zahloubí (dle svého vnímání) několika verši, protože má strach, aby mnohamluvností nezatopil propast jezerem slov. Jindy je tomu jinak. V rámci recepce je pak na čtenáři, do jaké míry se s textem identifikuje. Báseň, ambice...: jaké větší ambice by měla báseň mít, než učinit nějaké poznání, které by nebylo, pokud by nenastala báseň? (Ano, citace za citaci - tohle je v podstatě J. A. Valente.)
A ještě dodám (už méně rozpuštěný, ale v rámci interakce ve virtuálním prostoru, má-li se člověk něčeho dobrat, někdy nelze jinak):
Čtená báseň je proces, událost v časoprostoru - čtenář (ná)sleduje průběh autorského gesta. V případě "depersonalizace" je mimo estetických kritérií obecně podstatná i jistá míra ztotožnění. Za sebe nemám, co bych v textu dodal, aniž bych jej mělnil, peneplenizoval či zavodňoval onu "propast". Navíc je jedním dílem rozsáhlejšího celku (s pracovním názvem Podvržené město) - a bez kontextu samozřejmě ztrácí. Ale pro mě je podstatné, aby právě tento text dokázal "fungovat" i samostatně.
Každopadně díky za podnětnou reakci. Dává mi prostor k zamyšlení. I proto, že jsem v minulosti sám použil - v rámci kritických poznámek na konto různých básní - formulaci "líbilo by se mi, kdyby báseň začínala tam, kde končí" - ale to bylo v případech, kdy verše kupř. pouze načrtly několik lyrických kulis - a vystačily si s tím.
Za to já tip dát nemůžu. Čtvrtý, pátý a šestý verš mi připadají zbytečně kruté, jako by se autor v té krutosti vyžíval. Takže můj tip zas někdy příště.
Nadviažem na intuíciu, ktorú vyjadrila Mandragora1.
To, že básnik ukončuje svoju báseň "nedostatočne", umožňuje čitateľovi ešte chvíľu bežať nad priepasťou ako v kreslenej rozprávke.
"Pravé a skvelé" uzavretie básne je ošemetná vec - podľa a2a2a končí báseň príliš neskoro, podľa mandragory skoro :-)
Mi se text líbí, popisuje zajímavou formou tuto nemoc...mimotělní zážitky...
Samozřejmě nepochybuji o tvém umu, navíc jsi z těch, který se nenuceností vyjádření přiblížil čtenářům a přitom s neotřelou metaforou. Také na mne z textu dýchá nezvykle přímá emoce, že si s ní, zejména počínaje veršem ...Mějte se až do konce... nevím úplně rady. Za sebe bych tam ty verše raději neviděl, ale zřejmě obsah otáčí jinam, než by se nabízelo.
tohle je běsný útvar - už od včerejška se pokouším ten stav navodit ... :D