Dekáda

Čistím duši. 

Čistím mysl. 

Držím hlavu ve vzduchu a vzduch uvnitř plic. 

Přicházím o nejkrásnější součást mládí a dávám sbohem celé dekádě a lidem, kteří ji naplnili. 

Polykám tabletky melancholie. 

Budu předstírat, že to jsou bonbóny. 

A ty že jsi jen ohřívací láhev, kterou můžu vylít do odtoku. 

Líbám lež na tvář. 

To je nejlepší způsob, jak přežít. 

Nevím, co s novou dekádou. 

Ale stejně je to klamavá reklama. 

Všechno je pořád stejný. 

Nic nekončí. 

Jediný, co končí je moje příčetnost. 

Jdu si oběhnout okruh. 

Kolikrát? 

Asi tolikrát, kolikrát udržím v plicích vzduch. 

Koukám na sebe do zrcadla. 

Mluvím se svým odrazem a stejně se sám sobě ztrácím. 

Tři hodiny jsem věnoval očistě duše, jen abych ji mohl znovu umazat. 

Ostatně jako vždy. 

Položil bych si hlavu na tvoje rámě, ale jsi moc daleko a mě nebaví překonávat vzdálenost. 

Jsem jako prachová částečka ve vzduchu. 

Nemám moc nad svým životem.

Aaa řekni to znova. 

„Nemám moc nad svým životem.“

Konečně to chápeš. 

Bezpečí cítím jenom doma. 

Těch pár hodin klidu, než znovu naskočím do rozjetýho vlaku. 

Mám po krk násilí v televizi. 

Chci se ho radši účastnit na vlastní pěst. 

Dát do huby, každý připitomělý duši a popustit vztek. 

Opíjet se do rána a pod tíhou opice zůstat o jeden den víc v posteli, než je společensky přípustný. 

Pojedu na ostrov, na kterým na mapě spočine můj prst jako první. 

Nezajímá mě, o čem mluvíš. 

Končím s tvými problémy

Budu se radši věnovat těm svým. 

Stejně potřebuješ být oběť. 

I mně ta hra trochu chybí. 

Tak kde mám začít?

Všechno mě štve o kus víc. 

Nedokážu se pohnout z místa a čelit strachu. 

Takže asi půjdu hledat poklidný život osekaný o psychologická tajemství lidské mysli. 

Protože ve skutečnosti se nic nemění ani nekončí, protože my nejsme schopni se změnit a skončit s těmi sračkami.