Kapitola 3: Matka

Sedám si k jídelnímu stolu. Přede mnou stojí hrnek s už studeným čajem. Všechno už mám sbaleno, jenže matka si se mnou chce ještě promluvit. 

„Jak se vede?“ zeptá se.

„Fajn, bydlím u Mariky.“

„Marika je super holka. Vždycky jsem ji měla ráda.“

„Pleteš si ji s Annou. Mariku jsi nikdy neviděla.“

„To je dobře. Anna byla strašná flundra. Ona má teď to děcko, ne?“

„Teď už má dvě. Neříkala jsi, že je to super holka. “

„Ta holka skončí neblaze.“ řekne potichu s nepřítomným výrazem, ignorujíc mou otázku. 

„Hele já už bych asi šel.“ Ukážu letmo na dveře.“

„Jsi tady takovou chvilku.“

„Tak vyklop, o čem bys se mnou chtěla mluvit.“

„Chci, jen vědět, jak se má můj syn.“

„Nejsem náhodou velké zklamání?“

„Proboha, Nikolasi, musíš v sobě neustále živit tu zášť? S takovou se na tebe nepřestanou lepit ty divný existence. “ Natáhne ke mně ruku. „Cítím, jak vyzařuješ negativní energii.“

„Mami!“ Odstrčím její ruku. „Mohla bys toho nechat?“ 

„Já to s tebou myslím dobře… jako jediná.“ Ukáže na sebe. 

„Když myslíš.“ 

„Nikolasi, jsi moje dítě. Máme mezi sebou zvláštní pouto.“ 

„Nevysával jsem tě náhodou v děloze?“ 

„To jsem nikdy neřekla.“ Zadívá se jinam. 

Měl bych si tě začít nahrávat. Copak si nevidíš do huby. Proč se musíš chovat jako taková kráva?!

„Nikolasi!!“ 

„Co je?“ 

„Takhle o mně nepřemýšlej.“ 

„A co si o tobě myslím?“ 

„To nebudeme rozebírat.“ 

„Mami ty nejsi vědma. To že máš karty a chvíli jsi věštila, z tebe nedělá senzibila.“ 

„Na tohle schopnosti nepotřebuju. Stačí, jak se na mě díváš bez špetky respektu.“ 

„Respekt si člověk musí zasloužit.“ 

„Já jsem tvoje matka!“ 

Vykulím na ni oči a rukama bouchnu do stolu. 

„A co?!“ 

Zarazí se. Znovu ode mě pohled odvrátí pohled. V ruce začne žmoulat přívěsek ve tvaru S na řetízku. Po chvíli prolomím mlčení oznámením:

„Jdu kouřit.“ 

„Dej mi taky jednu.“ 

„Už zase kouříš?“ 

„Ano.“ odpoví stroze. 

Z krabičky vytáhnu dvě cigarety. Jednu ji podám a oba se pak přesuneme na dvůr. Posadíme se vedle sebe na lavičku. V tichosti si každý vychutnáváme svou cigaretu. 

„Je mi to líto, Nikolasi.“ Přeruší ticho. 

„Mně taky.“ odvětím s úsměvem.“ 

„Mohla jsem být lepší matka. Začala jsem chodit k psychiatrovi. Zjistil, že mám úzkostnou poruchu.“ 

„To je dobrý krok.“ 

„Začnu chodit na terapii. Teď když se můžu starat jenom o sebe, je načase vyřešit svoje problémy.“ 

„Mami, ty mě nepřestaneš udivovat.“ 

„Ty mě taky ne. Nikolasi, jsi… zkrátka jsi skvělý člověk, a ne mojí zásluhou. Náš vztah asi nikdy nebude takový, jaký by měl, ale…“ 

„Ve vztazích nejsou žádná jasně daná pravidla.“ Skočím ji do řeči. 

„Máš pravdu.“ 

Oba dokouříme, típneme cigaretu o hliněný popelník a vrátíme se do kuchyně, kde oba zaujmeme svá předešlá místa. 

„Vídáš se s někým?“ zeptá se matka. 

Mám jí říct pravdu. Stejně si nepamatuje jména. 

„Vídám se zase s Damiánem.“ 

„Aha, znám ho.“ 

„Ne, neviděli jste se.“ 

„Cítíš k němu něco?“ 

„Miluju ho.“ Bohužel. 

„Doufám, že budete šťastní.“ 

Kéž by. 

„Uvidíme. Co večere s otcem á… “ 

„Dopadla skvěle. Víš já vůči tvému otci necítím nenávist. Jsem opravdu ráda, že je šťastný. Tamara je skvělá holka. Myslím, že jim to opravdu klape.“ 

„V tom případě budu sdílet tvoji přejícnost, akorát…“ 

„Akorát co?“ 

„No, úplně to nekoresponduje s tím, co jsi mi říkala posledně“ 

„Tehdy jsem byla rozladěná.“ Prsty si zajede do vlasů a zády se opře o opěradlo židle. „Poslední dobou mě přemáhal strach z toho, co bude. Vždycky jsem se nejvíc bála, že zůstanu sama a tohle jsem brala jako takové v uvozovkách znamení. Ale na tom všem teď hodlám pracovat. Díky tomu večeru jsem si to uvědomila. Taky jsem si uvědomila, že jsem byla vždy ve vleku nějakýho chlapa a to teď už nemusím.“ 

 

---