Když padá déšť 3b

překlad knihy Arthura McCall Smithe "Th Right Attitude to Rain"

Nebyl už čas na další konverzaci. Rychle dopili kávu a vyrazili na St Stehen Street.

„Už jsme tu,“ řekla Isabel a ukázala na dveře nad krátkými kamennými venkovními  schody. „Tady je to číslo.“

Vedle dveří byla připevněná už trochu zašlá kovová cedulka se jmény nájemníků. Isabel našla jméno majitelky bytu, Macreadie, a zazvonila.

„Jděte nahoru,“ ozval se ženský hlas z domácího telefonu. „Je to poslední patro.“

Omšelé dvouramenné schodiště bylo cítit po kočkách. A na odpočívadle ve druhém poschodí našli možného původce tohoto zápachu, velkého zrzavého kocoura s potrhanýma ušima a poraněným okem.

„Pěknej rváč,“ kývla Isabel směrem ke kocourovi.

„Někdo ho určitě miluje,“ poznamenal Jamie, „ale to teď nebudeme rozebírat.“

Vyšli k poslednímu odpočívadlu a zjistili, že dveře jsou pro ně už otevřené. Ve dveřích stála žena asi šedesátiletá s vlasy sčesanými dozadu jako Grace a na sobě měla pletený shetlandský svetr se složitým vzorem. Isabel si ho všimla hned. Někdo musel celé hodiny dávat dohromady barvy a kombinovat oblohu a moře se skalnatými ostrovy do nádherného designu.

Isabel se představila. „Jsem Isabel Dalhousie. Mluvily jsme spolu po telefonu.“

Žena se na ni usmála a pak pohlédla na Jamieho.

To je můj kamarád Jamie,“ řekla Isabel. Všimla si, jak žena přejela očima na Jamieho a pak opět k ní. Něco jí proběhlo hlavou a Isabel se zdálo, že přemýšlí o tom, jaký je jejich skutečný vztah. Vnímala to i v restauracích a kavárnách, když lidé dali najevo, co si myslí nebo to skrývali jen pomalu.

Vešli do bytu a následovali ženu do předsíně. Byt v posledním poschodí měl ve střeše kupolovité stropní okno, které celou místnost provzdušňovalo.

„Klesající světlo,“ řekla Isabel. „Moc hezké, paní…“

„Macreadie,“ odpověděla žena. „Nebo Florence, jak chcete.“

Vešli z haly do kuchyně. Byla trochu staromódní a přeplněná věcmi. U jedné stěny však byl vestavěný příborník a kolem hlubokého dřezu ochozená kamenná podlaha. Jamie šel k oknu a vyhlédl dolů na usychající trávu na společném dvoře s trávníkem.

„Sedávala jsem tam v létě,“ řekla Florence. „Tedy v době, kdy jsme ještě měli léto.“

„To je globální ochlazování,“ poznamenala Isabel, „všude se otepluje, zatímco ve Skotku se ochlazuje.“

„To není pravda,“ opravil ji Jamie.

Z kuchyně přešli do obýváku. Ten také nebyl moc velký a Isabel si pomyslela, že je tam trochu nepořádek. Zkusila si pokoj představit bez proskleného sekretáře se všemi těmi cetkami, bez stolu pokrytého zarámovanými rodinnými fotografiemi, bez nepraktického stojanu na časopisy.

„Tohle okno vede na St Stepeh Street,“ řekla Florence.

„Naproti je hospoda, ne?“ zeptal se Jamie.

Florence přikývla. „Bývá tu trochu hluk v pátek a v sobotu,“ dodala. „Ale ložnice je na opačné straně, obrácená do zeleně. Je tam ticho jak v hrobě.“

Určitě,“ souhlasila Isabel. Byt se jí líbil. I jeho majitelka. Isabel usoudila, že je to učitelka v důchodu. Svědčila o tom řada knih na poličkách, určená inteligentnímu čtenáři, ale především velká kniha Dějiny skotského vzdělávání.

Zatímco procházely halou do ložnice, se Isabel Florence zeptala, zda se stěhuje z Edinburghu natrvalo. Při koupi bytu bylo důležité vědět,co mají majitelé v plánu: náhlý odjezd nebo boční úmysly se do bytu vrátit byly dost riskantním signálem.

„Podědila jsem dům v Trinity,“ vysvětlila Florence. „Mám štěstí, to bylo oblíbené místo mé tety.“

Tato informace vyloučila podle Isabel možnost, že by se vrátil nějaký nečekaný soused. Ale co ten kocour? Mohla být náruživá kočka důvodem k odstěhování?

„Viděli jsme kočku,“ řekla Isabel. „Na schodech…“

„To je Basil,“  odpověděla Florence. „Patří sousedům pode mnou. Mám ho ráda. Občas sem zajde na návštěvu.“

„A sousedi?“ chtěla vědět Isabel.

Florence se dotkla Isabeliny paže.

„Řekla bych vám to,“ řekla. „Opravdu bych vám řekla, kdyby s nimi byly problémy. Ale jsou to hotoví andělé. Všichni.“

Isabel se cítila trapně, že její otázky byly tak průhledné. Ale mírné odpovědi, kterých se jí dostalo, vedly k tomu, že jí byla Florence ještě sympatičtější. Cítila, že z ní vyzařuje něco přátelského. To bylo uklidňující a současně dojemné, že se až divila, co za tím může být.

Byly situace – a stávaly se docela běžně – kdy se potkali dva lidé a vycházeli spolu od první chvíle. Něco mezi nimi proběhlo na úrovni podvědomí, jakási chemie sympatií, která nakonec vedla ke vzájemnému souznění. Grace, která věřila na telepatii, by to tak chápala. „Vím, na co lidi myslí,“ říkala, „opravdu to vím.“

A Isabel jí říkala: „Ano, řekni mi tedy, na co teď myslím.“

A Grace na to odpovídala „Myslíš si, že nemůžu vědět, na co teď myslíš.“ A měla pravdu.

Jamie nešel za nimi do ložnice, ale vrátil se do kuchyně a znovu se podíval z okna. Florence ukázala za příborník, kde byl krb a v něm naaranžované sušené květiny. Mohlo by se v něm opět zatopit, pokud by někdo zatoužil po otevřeném ohni. „Tady mnoho bytů mělo krb zvenčí,“ informovala je. „Nádherné viktoriánské krby,a georgiánské taky. Taková škoda.“

Isabel se dívala na sušené květiny, zaprášené a vybledlé, se zašlými barvami.

„Taková hezky zastrčená ložnice,“ pomyslela si, „ta je útulná.“

Florence na ni vrhla spiklenecký pohled: „Ano, úplně tady vás dva vidím. Vás a vašeho přítele.“ Podívala se přitom otevřenými dveřmi do kuchyně.

Isabel chvíli neříkala nic. Byla trochu v rozpacích z tohoto nedorozumění, ale současně i polichocena tím, že si je Florence tady představovala spolu. Ano, přemýšlela, bylo by to krásné, kdyby tady spolu žili jako milenci. Ale nemohla nechat Florence, aby si myslela něco, co není pravda, proto začala vysvětlovat: „Jamie a já…“ začala. Ale nedořekla, protože se Jamie objevil ve dveřích.

„Tady je ložnice,“ řekla a nechala ho, aby se podíval přes ni. „Pěkná, že?“

Jamie přikývl na znamení souhlasu. Znovu šel k oknu a podíval se ven, přitom trochu dloubl do okenního rámu. Před návštěvou Isabel řekl, že byty na Novém městě mají ztrouchnivělé okenní parapety, aby věděla, jaké náklady na opravy je čekají. Tento parapet byl naopak pevný a Jamie se otočil k nim do pokoje. Florence se na něj dívala s úsměvem na rtech. Isabel teď o Jamiemym nemohla mluvit, nemohla dát Florence potřebné vysvětlení, proto se podívala na hodinky a pak na Jamieho: „Měli bychom už jít,“ podotkla, „musíme…“ Větu nechala nedokončenou. Nemuseli nic, ale domnívala se, že z bytu toho viděli už dost a přála si být venku na ulici. Ráda by byt koupila. Promluví se svým právníkem Simonem McIntoshem, aby paní udělal nabídku.

V hale se rozloučili s Florence. Když scházeli dolů, ještě na schodech jí Jamie řekl: „Ten byt je krásný jako všechny byty tady.“

„Opravdu?“

„Jasně. Je to nejvyšší patro, takže hluk z hospody bude tlumený, ložnice vzadu. A elektrický rozvod je nový, to jsem si ověřil.“

Isabel se usmála: „Věděla jsem, že bude dobrý vzít tě s sebou.“

Vyšli ven na ulici a zavřeli za sebou těžké modré komunální dveře. Kolem nich prošel mladý pár ve směru na Royal Circus, ženě byl vidět pupík a při chůzi se jí vlnily svaly na břiše, muž měl na sobě obnošené džíny podle poslední módy, kterými prosvítaly tmavě modré spodky. Vystavují na odiv svá těla, pomyslela si Isabel, představy o tom, co je intimní, se mění. Pro muže už nebylo společensky nepřípustné ukazovat své spodní prádlo a možná to nebylo tak přehnané. Bylo snad na jednom kusu oděvu něco více intimního než na jiném?

Jamie šel do Castle Street a Isabel, která šla domů, plánovala jít tímto směrem, takže šli společně po Gloucester Lane k Heriot Row. Gloucester Lane byla úzká dlážděná ulička, na obou stranách byly domy přestavěné z bývalých stájí. Jamie poukázal na to, že jsou dost drahé, i když někdy v nich byly byty menší než byt, který si právě prohlédli.

Je zvláštní, kolik lidí zaplatí za určitou adresu, "řekl." „Nemyslíš, že to je divný?“

„Vůbec ne,“ řekla Isabel. „Soupeřit o společenské postavení, to je to, co lidé dělají neustále. Instinktivně. Jsme zkrátka soutěživí tvorové.“

Podíval se nahoru na okno, na kterém seděla černobílá kočka a hleděla na ně pohrdavě. „Jsi trochu snob, Isabel.“

Neměl v úmyslu to říct, ale prostě mu to vyletělo z úst. Ale už to bylo vysloveno a on toho litoval, cítil, jak se Isabel naježila.

Zastavila se a otočila se k němu: „Tak to určitě nejsem,“ oponovala, „To není od tebe fér, opravdu ne.“

Chytl ji za paži: „Mrzí mě to, nemyslel jsem to vážně. Opravdu nejsi snob.“

Isabel mu ruku odtáhla: „To, co jsem se snažila říct, bylo, že lidi mají tendenci usilovat o to, co považují za prestižní. Je to vidět všude. Všimnout si toho je možné v každé společnosti. Bylo to jen věcné pozorování. Snob by řekl, že záleží na tom, odkud člověk pochází, na jaké adrese bydlí a tak dál. Tohle jsem neřekla. A ani nemyslela.“

Jamie uznal, že má pravdu a že jeho poznámka byla špatná a způsobila jí bolest. Chudák Isabel. Tak se snaží dělat vše dobře, hledat řešení, a on ji zraní něčím tak hnusným. To si nezaslouží.

Vzdálila se od něj a on hned přispěchal k ní. To byla hloupá poznámka,“ řekl, „fakt hloupá. Můžeš mi odpustit?“

„To říkáš jen tak,“ odpověděla chladně.

„Tak ještě jednou – můžeš mi doopravdy odpustit?

Zavřela oči. V tom, co řekla o odpuštění, měl pravdu. Zraňovala ji necitlivá slova, která používal - ne proto, že ta slova sama o sobě byla necitlivá, ale proto, že o tom, jak ji to zraňuje, s ním nemohla mluvit. Pro něj byla jen jakási mateřská kamarádka, v tom viděla svou osobní tragédii. Bude to trvat tak dlouho, uvědomovala si, dokud mu o své lásce, nebudu moci říct, přiznat mu své city, do té doby musím předstírat, že jsme jen kamarádi. Ale teď mu to říct nemůžu. Vedlo by to k tomu, že bychom přestali být i těmi kamarády. Šokovalo by ho to a určitě by utekl.

„Hádáme se kvůli prkotině,“ řekla. „Samozřejmě vím, žes to tak nemyslel. Promiň.“

Šli dál do kopce. Na komci Gloucester Street začaly široké elegantní ulice Herriot Row a Darnaway Street. Herriot Row vedla k jihu a byla to ulice s dlouhými obloukovými georgiánskými terasami s upravenými předzahrádkami. V této ulici se spojovala architektura se životním stylem. Obyvatelé si zařizovali byty georgiánským nábytkem. Za vysokými okny u obývacích pokojů v přízemí visely stylové záclony na krajích svázané a ozdobené střapci. Pokoje obrácené do ulice dovolovaly nahlédnout dovnitř na jídelnu s lustrem nad mahagonovým stolem, na klavírní křídlo a studovnu s velkou knihovnou. Byl to svět, kterému Isabel rozuměla a ve kterém se uměla pohybovat, ale ne svět, který si vybrala pro svůj život. V tomto světě bylo něco mrtvého, připadal jí jako život někde v muzeu, takový život postrádal barvy a spontánnost.

„Herriot Row mi vždycky tak trochu naháněla husí kůži,“ řekla.

Jamie se podíval nahoru do oken. „Nevím,“ poznamenal,“byl jsem tu jednou na párty a nenahánělo mi to husí kůži, docela příjemně jsem se tam bavil.“

„Je to tam příliš dokonalé,“ vysvětlovala. Myslím, že většina měst má podobně dokonalé čtvrti, třeba Mayfair v Londýně. Čisťounké a upravené. A stejně okázalé jsou i některé části New Yorku. Mají tam navíc takové nevlídné vrátné. Pro mě je to dost exkluzivní.“

Právě chtěla říct něco o Paříži, když si něčeho všimla.  Chtěli přejít ulici, když se v ulici Wennyss objevilo auto a zabočilo do Herriot Row.

„To je nádherná audina,“ upozornil ji. „Koukej.“

Isabel nezajímala auta, ale pasažéři. A teď v nich identifikovala opět onoho muže a ženu z galerie. On seděl za volantem zcela zaměstnán řízením, ale žena se otočila a podívala se na Isabel a na Jamieho, když je míjeli. Na Isabel pohlédla jen na chvíli a její pohled vůbec nesvědčil o tom, že by ji poznala. Potom se obrátila na Jamieho a chvíli na něj zírala, než auto zabočilo a vydalo se po Herriot Row.

„Ta žena se dívala na tebe,“ řekla Isabel. „Všiml sis?“

„Prostě úžasná,“ odtušil Jamie.

„Moc ji neznám,“ prohodila Isabel, „potkala jsem ji ve Scottish Gallery.“

„Já mluvím o audině,“ upozornil ji Jamie.

O několik minut později se jejich cesty rozdělily. Jamie šel do pojišťovny v Castle Street, a tak se na rohu Hill Street rozloučili. Isabel šla domů a jak to dělávala, přemýšlela o tom, jaká je to shoda okolností, že opět potkala americké návštěvníky už podruhé za tak krátkou dobu. Co tady dělají? Kdo ti lidé jsou? Nebyla teď na tom o nic líp než když je poprvé uviděla z okna Glass and Thompson. Ale neměla tušení, jak je to důležité. Ona pro ně nic neznamená a oni by pro ni taky neměli nic znamenat. A přesto to bylo jinak.

---