Zrzeček

V korunách stromů zlátlo listí, slunce postupně růžovělo, ale ještě trochu hřálo. Větřík zálibně pohazoval lístky, které se na stopce již neudržely, ve vzduchu. V hranici dříví chrápal ježek a opodál si hrál mladý kocourek se spadlým jablíčkem. Zrzeček, nádherný kocourek, kterého ale nikdo nechtěl.

 

Zrzeček bydlel v tiché zahradě, kde stála hranice dříví, ve které spolu s ježkem spal. Bylo to Zrzkovo jediné útočiště. Žrát chodil do jiné zahrady, tam, kde chovali slepice.

 

Jak už to tak bývalo a dosud ještě trochu bývá, podzim vystřídala zima. Možná ne taková, kterou si pamatujeme z dětství, ale delší část dne byla schovaná do tmy a zem vychládala. Sluníčko se více schovávalo za oponou těžkých mračen, než aby lechtalo čím dál slabšími paprsky své svěřence. Odebíralo se spát a věnovalo se plně přípravám k této bohulibé činnosti.

 

Zrzkovi zhoustla srst, ale přesto mu začala být čím dál větší zima. V té zahradě se slepicemi objevil kukaně, kam slepice snáší vajíčka, které byly vycpané slámou a senem. Vyměnil tedy hranici dříví za jednu takovou kukaň, stočil se tam do klubíčka a dokud to šlo spal.

 

Ráno jej vyhnalo kokrhání kohouta z vyhřátého pelíšku a tak se toulal po zahradách, tu a tam si pohrál se spadlým lístkem, šiškou či jablíčkem, ale jelikož vítr sílil a byl čím dál ledovější, Zrzek se choulil, kde se dalo.

 

S přibývající tmou, chladem a nedostatkem jídla, Zrzek začal chřadnout. Z nosu mu tekla rýma, prskal, pšíkal, naříkal a chtěl domů. Sice netušil, co to je mít domov, přesto vnitru své duše toužil po tom místě, kam viděl chodit majitele zahrad, po nichž se toulával. Jenže lidí se bál. Nejednou po něm některý velký člověk něčím hodil, aby ho vyhnal ze své zahrady, nejednou jej doprovázel nepříjemný zvuk "KŠÁ, táhni, prašivino!"

 

Zrzek ale nebyl prašivý. Ačkoli jeho srst už nebyla tak pěkná, přestala se lesknout a, pravda, tu a tam prořídla. Zrzek byl špinavý, jak se při hledání útulného pelíšku, toulal kůlnami a sklepy.

 

Netušil, že si ho všimla stará paní. Stále se toulal zahradami a náhle na jedné objevil misku s něčím, co krásně vonělo. Opatrně se k té misce přibližoval, pozorován za záclonou dvěma modrýma očima, až konečně namočil jazýček do něčeho tak lahodného, že blaženě přivřel očka a dal se do jídla. Zapomněl být ostražitý.

 

Plnou misku na tom samém místě objevil několikrát během dne. Jakmile se začalo smrákat, utíkal do slepičí kukaně v nedaleké zahradě. A když se ráno probudil, vyhnán kohoutím kokrháním z nejkrásnějších snů, utíkal se podívat, zda na něj náhodou nečeká mistička s dobrotami. Byla tam.

 

I zvykl si Zrzek na plnou misku, začal se maličko opravovat a kožíšek vypadal hustší a lesklejší. Zrzek se stále toulal špinavými kouty během dne, byl pořád ušmudlaný, ale přestával vypadat tak zbědovaně. Vždyť i to nejmilovanější dítě je kolikrát ukoptěné a neznamená to, že je marné se o ně zajímat.

 

Modrá očka za záclonou se snažila ke kocourkovi přiblížit a tak jednou blízko plné misky stála stará babička. Zrzek se bál, že jde o past a tak se opatrně přibližoval, ale k misce se nakonec neodvážil dojít a utekl se schovat do hranice dříví, kde tiše chrupal zazimovaný ježek. Zrzek ježkovi záviděl, nacpaný na zimu, zachumlaný v listí, spí tvrdým zimním spánkem a má jistě ty nejkrásnější sny o tučných plžích a nejžlutavějších žloutcích ze slepičích vajec, které tak rád mlsal.

 

Když se zase odvážil jít k misce, stará babička u misky seděla a čekala. Zrzek měl ukrutný hlad a tak se rozhodl to risknout. Přiblížil se k misce, stále sleduje člověka. Jejich oči se střetly, ty babiččiny vysílaly signál bodrosti a lásky. I osmělil se Zrzek, natáhl hlavičku, vystrčil jazýček, ještě se po očku podíval na usměvavé oči staré babičky, a namočil jazýček do té dobroty. Jakmile se dotkl žrádla, nemohl přestat. Měl takový hlad. Náhle přestal být obezřetný, žral a žral a žral, dokud mističku nevylíznul. Babička ho pochválila, on se lekl a utekl k jabloni opodál. Posadil se, díval se na stále sedící babičku, která se zase dívala na něj, a začal si olizovat packu, kterou si setřel zbytky dobroty z fousků. Celý se opláchl, olízal, umyl, podíval se na babičku, která již odnášela prázdnou misku, mávl jí ocáskem na pozdrav i jako díky a běžel do hranice dříví, kde chtěl v klidu trávit a spát, než padne tma a ochladí se natolik, že bude muset běžet do slepičí kukaně.

 

Babička byla trpělivá, nespěchala na kocourka, a on si pomaličku zvykal na její přítomnost, a dokonce se přestal bát jejích pohybů a jednou… Zrovna si tolik pochutnával, ucítil dotek. Vytřeštil oči, zvedl hlavu, zíral na nataženou revmatickou ruku. V misce ještě tolik lahodného pokrmu, zvažoval, zda to risknout či utéct. Babička stáhla ruku k sobě, usmála se dobrácky na Zrzečka a on, nespouštěje očka z babičky, misku vylízal. Pak odešel, ale ne až k jabloni. Odešel jen pár kroků, posadil se, olizoval si packy, myl si fousky, podrbal se za uchem a lehl si na studenou zem a začal si hrát se spadlým lístkem. Babička nehnutě seděla, pozorovala Zrzka, jen tak tiše mu něco povídala.

 

Čas plynul a sbližování těch dvou opuštěných duší bylo pomalé, ale o to jistější.

 

Jednou, když dovylízal mističku, Zrzek nenápadně drcnul hlavičkou do nohy babičky, která seděla zase na štokrlátku u něj. Pomalu se přiblížila rukou k zrzavému kožíšku a Zrzek držel. Právě zažíval novou rozkoš - pohlazení. Zapomněl na strach úplně. Hrbil hřbet a šel dotekům naproti. Začal spokojeně vrnět. Babička byla též šťastná. Hladila kocourka prací zhrublými dlaněmi s takovou chutí, až se jí vlily slzy do očí. Slzy dojetí a štěstí. Kocourek souznil s babičkou.

 

Babička jednou, když šla pro dříví do kůlničky, nechala dveře do domku pootevřené. Kocourek ji běžel do kůlny doprovodit, pletl se jí pod nohy, babička se smála, a náhle kocourek při cestě zpátky vběhl do světničky, kde bylo takové teploučko. Jakmile babička zavřela dveře, začal se bojácně rozhlížet. Dělala, že si ho nevšímá a ládovala dříví do kamen, ve kterých to tak krásně hučelo. Zrzek se posadil ke dveřím, že chce ven. Babička zatím naplnila jeho misku žrádlem, opodál postavila další misku s vodou, a dala se do vaření. Kocourek byl stále u dveří, již si lehl. A když viděl, že mu ve světnici nic nehrozí, došel se najíst, taky se napil, prošel se po místnosti a pak si zalezl pod kamna, kde to krásně hřálo.

 

Začali spolu žít, Zrzek si zvykl na komfort vytopené světničky, plnou mističku, a laskavou náruč babičky. Byli si společníky, usínali spolu, povídali si, milovali se.

 

Za okny padal sníh a kocourek si vylezl na vnitřní parapet a sledoval dění z tepla domova. Babička měla blízko okna krmítko pro ptáky, a tak měl Zrzek o program postaráno. Sledoval ptáčky, kteří se snášeli na krmítko, cvakal zuby, poštěkával, sekal ocáskem. Když ho sledování ptáčků omrzelo, seskočil z okna a vyskočil si na babiččin klín. Právě seděla u stolu a padala jí unavená hlava nad křížovkou. V kamnech praskalo dřevo, hučel oheň a mistička byla zase plná dobrot.

 

Jednou se u domku objevilo auto. Vyvalili se z něj nějací lidé. Nesálalo z nich teplo, ani láska, jen jakási nespokojenost. Vešli do světničky, babička je radostně vítala, jejich vítání nebylo přívětivé, spíše jako by si pro něco šli. Zrzek využil otevřených dveří a utekl ven. Babička přiložila do kamen a hostila svého syna a snachu. Odtažitá žena nechtěla kávu, ani nabízené vdolky, štítila se, rozhlížela se opovržlivě po Zrzkově milovaném teplém domově. Muž něco babičce domlouval, podstrčil jí nějaké papíry a babička plakala, ale podepsala. Žena podepsaná lejstra zkontrolovala, vsunula do kabelky a odešla před domek, kde si zapálila dlouhou cigaretu. Podupávala netrpělivě nohou, muž během okamžiku vyšel za ní, zapálil si cigaretu, kouřili, živě debatovali, prohlíželi si domek. Babička seděla za stolem, tekly jí slzy, a v ruce měla mokrý kapesník.

 

Když auto zmizelo za zatáčkou, mňoukl Zrzek nesměle za dveřmi. Babička až nečekaně vyskočila ze židle a spěchala kocourkovi otevřít: "Tak to vidíš, Zrzku…"

 

Život běžel dál, týdny plynuly, babička hýčkala svého kočičího miláčka, kocourek sálal teplo do babiččiných upracovaných rukou.

 

Zrovna se na skromné zahrádce začaly klubat nesmělé petrklíče - otevíraly jaro a babička otevírala dvěma cizím lidem. Vzala do ruky tašku s několika věcmi, pohladila kocourka a odevzdaně opouštěla svoji milovanou světničku. Zrzek nechápal, co se děje, babička mu mizela z očí. Čekal, že se vrátí, seděl na okenním parapetu, zíral z okna, přivolával si svoji babičku, svoji bytost, své teplo… V kamnech dohořívaly poslední uhlíky, světnička vychládala, miska byla prázdná.

 

Za několik dnů se objevilo za oknem známé auto. Vyšla ona a vyšel on. Samozřejmě vešli do světnice a ona začala ječet a nadávat. Zrzek vyděšeně utekl ven, ona za ním křičela nadávky, on se ji snažil uchlácholit.

 

Od té doby se Zrzek zase toulal zahradami, ale bylo to o to horší, že už poznal lásku, teplo domova, teplo lásky, pohlazení. Poznal smysl svého bytí, o které tak snadno přišel, když babička zmizela ve voze s cizími lidmi.

 

Dny se prodlužovaly, sluníčko zase sílilo a natahovalo paprsky, aby pohladilo kocourkovu srst, nic platné. Kocourek cítil bolest, stesk, žil ztrátu. Občas se došel nažrat ke slepicím, ale vůbec neměl hlad. Jeho vymazlený kožíšek zase ztrácel na lesku, jeho kulaté bříško se scvrklo.

 

Jednou se zase toulal kolem domečku, kde bydlely ty nejhodnější modré oči. Domek byl v rekonstrukci a byla tam ona. Zahlédla jej: "Kšššccc!" vyháněla jej ode dveří. I krmítko pro ptáky bylo pryč. Vše, čím byl tento skromný domeček bohatý, zmizelo. Zmizela láska, dobrota…

 

Pomalu si zvykal na život, který vedl, než poznal blaženost. Zvykal si a vzdával se, když se objevili dva cizí lidé. Neměl sílu utíkat, čekal, co bude. Oni ho chytili do jakési krabice a naložili do auta. Ze začátku si Zrzek myslel, že jede za svojí milovanou babičkou, za pohlazením, teplem, láskou.

 

Dorazili kamsi, vynesli krabici se Zrzkem do domu a tam jej vypustili. Zrzek se schovával v přepravce, krčil se až vzadu. Laskavý hlas ho lákal ven, krabici rozebraly něčí ruce a on se ocitl tváří v tvář dobrotivé ženské tváři: "Tak pojď, fešáku, podívám se na tebe, dáme tě zase do pořádku. Ty jsi ale krasavec…" Zrzek se oddal milému hlasu a jemným dotekům. Pak, pravda to trochu zaštípalo, ale bylo mu teplo a bylo mu tak nějak dobře.

 

Jakmile se trochu dostal do kondice a zvykl si na nový domov v kočičím depozitu, čekala ho další cesta. Přijeli si pro něj prý milí lidé. On jim uvěřil. Vzali ho do náruče, laskali ho, prý je to nádherný kocourek a že si ho vezmou. Zrzek byl vstrčen zase do přepravky a zase ho někam vezli.

 

Již se přestal starat o to, kam vlastně jede. Vzpomínal na svoji babičku. Nevěděl, že ta steskem po své světničce a kocourkovi v domě seniorů před pár dny umřela. Pořád ji v duchu volal, pořád se mu stýskalo a věděl, že už nikdy to nebude takové, jako u milované trpělivé babičky, kde v kamnech hučel oheň, v mističce vonělo žrádlo, a babiččině hrudi bušilo srdce už jenom pro něj.

 

Dovezli ho do bytu, krásného. Byli připraveni na nového člena rodiny. Měl svůj pelíšek, škrabadlo, měl své misky. Ale měl vyhrazené místo, kde mohl být, dál ani krok. Měl svůj záchůdek, na který se naučil v depozitu chodit čůrat i kakat. Měl všechno, kromě opravdové lásky.

 

Rozkoukal se, toulal se studeným luxusním bytem. Najednou poznal samotu, jinou než tu, kterou zažíval venku, na svobodě. Samotu chladnou, neživou, studenou, luxusní. Nudil se, na studených dlaždicích nastydl a čůrání ho začalo bolet. Nedovedl si to vysvětlit, že na záchůdku zažívá taková muka a tak se zkusil vyčůrat na gauči, ale bolelo to stejně. Plakal, učurával po troškách po celém bytě, i tam, kam měl přísný zákaz.

 

Když se noví majitelé, jak jinak je nazvat, byl pro ně majetek, kus věci, vrátili z práce do svého moderního bytu, a nalezli tu spoušť, nemilosrdně kocourka, nemocného z prochladnutí z nelásky, vystrčili na balkon. Blížil se podzim, krutý a krutější o to, že nikde poblíž nebyla hranice dříví, ve které se k zimnímu spánku chystá ježek, ani slepičí kukaň plná měkkého sena a slámy. Jen kartonová krabice a opodál kočičí záchod. Kocourek se schoval do krabice a čekal, třeba že mu odpustí, že ho pustí domů, že mu pomohou, protože ho všechno tak bolí.

 

Naříkal pár dnů, doufal, jenže pak už přestal doufat, přestal naříkat, přestal žít, jen dýchal, jelikož tak nějak nedokázal zastavit své zraněné srdce. Dýchalo se mu čím dál hůř a bylo těžké rozeznat, zda slzy jsou ze stesku a bolesti, či z rýmy, kterou docela prostydlý kocourek dostal.

 

Ten den se v bytě něco dělo, nějaké napětí a nějaká nepříjemnost. Otevřely se dveře na balkon, někdo nervózně vzal bezvládné Zrzečkovo tělíčko do rukou a nesl jej dovnitř. Ještě mu maličko bušilo srdíčko. Oči měl zanesené hnisem a přesto se pokusil podívat do očí těm, kteří ho trestali za to, že byl nemocný.

 

"Pane bože, co jste mu to udělali?" zděsila se paní z kočičího depozita? "Jak jste ho mohli takhle zničit?" Vzala Zrzečka do rukou a zabalila ho do deky. Zrzek už necítil žádné teplo, jen v těch rukách takovou lásku podobnou té babiččině. A cítil horké slzy, které mu padaly na hlavičku. Na bezvládnou, unavenou, odevzdanou hlavičku.

 

Paní doktorka prohlížela dehydrované tělíčko zbědovaného kocourka. Snažila se mu pomoct, tušila, že je konec a přesto mu nasadila léčbu zápalu plic a všech ostatních komplikací, které kocourkovi vznikly neláskou od lidí.

 

Zrzeček pevně zavřel oči, maličko pohnul špičkou ocásku: "Děkuju," řekl tím gestem…

 

"Tak pojď, ty můj miláčku," zaslechl známý a tolik milovaný hlas, zvedl hlavu, otevřel oči dokořán, radostně mňoukl a skočil babičce na klín: "Však už tu na tebe čekám, chlapečku můj."

 

Umřeli v chladu lidské bezcitnosti, umřeli opuštění, bez sebe, umřeli pro sebe…