Nepřítel bohů

 

Prolog

Jsem věčnost... Jsem odvěký obraz vzdoru a stále narušení zákonů světa a vesmíru. Kráčím od úsvitu po soumrak a od setmění do svítání. Odnikud nikam. Bezejmenný a stálý. Jsem symbol výsměchu odsouzený k životu-neživotu vláčen a trmácen. Posel stínů. Uprchlík a psanec osudu. Jako hora tyčící se nad světem, vzdoruji všem silám a mocný sedím na svém trůnu vítězství s bradou opřenou do dlaní a jsem sám... Sám kráčím světem. Sám... navěky. Procházím světlem i temnotou.

Sedím a přemýšlím, jestli lituji, že konec věčnosti se blíží...

Ne... Vzýval jsem ho...

Ztracený ráj

Bylo jaro. Na vrcholcích horských masívů obklopujících kotlinu se stále ještě držel sníh, ale slunce už přes den příjemně hřálo. Potůček divoce šuměl přiživován vodou z tajícího sněhu, vzduch byl rozehřán slunečními paprsky a oživen zpěvem drobných ptáčků vracejících se z jihu. I malé kvítky v čerstvé trávě byly neklamným znamením, že zima už se nevrátí.

Krajina kolem byla divoká a nespoutaná, zato však překrásná. Přes husté lesy nevedlo příliš cest a snad i proto byly plné zvěře. Město nebylo na několik dní cesty žádné. Jen pár osad lovců, dřevorubců a blíže k horám i pastevců.

Vysoké hory tu v tomto koutě země vytvořily několik mil rozsáhlou kotlinu povětšinou zalesněnou a vedlo do ní jen několik cest, z nichž většina byla po celou zimu jen stěží průchodná a právě v této kotlině žila v malé osadě jménem Ass hrstka horalů svým uzavřeným a prazvláštním způsobem života. Právě touhle dobou se povětšinou chystali na letos první výpravu do města, aby tu na dřevěných povozech vyměnili poklady hor a lesů za peníze, za které nakoupí to, co si sami vyrobit neuměli, či co jim hory dát nemohly. Život tu byl tvrdý a přesto poklidný. Tváře místních byly chladné a strohé, ošlehané větrem a poznamenané těžkou prací, přesto však z nich vyzařoval vnitřní klid a snad i pocity štěstí. Byli odtrženi většinu času od okolního světa. Sami sobě vždy pomáhali, znali jeden druhého stejně jako skalní stezky, jeskyně a vůbec každý kámen v jejich kotlině a jejich horách. Byli pyšní, málomluvní, ale dobrotiví a ochotní snad i laskaví svým hrubým a syrovým způsobem.

"Zdravíčko..." pozdravil Derkann, mladý dřevorubec bělovlasého starce, který se právě s vědrem nakláněl na hrázce potůčku, aby nabral svěží a křišťálově čistou vodu.

"I já tě zdravím..." odvětil muž s dlouhými bílými vlasy svázanými vzadu v ohonu.

Derkann na okamžik zaváhal, zda má nabídnout starci pomoc, avšak nechtěl starce urazit tím, že by se vlastní pomocí vysmíval jeho stařecké slabosti.Stařec jako by četl jeho myšlenky se usmál, což bylo právě u něj věc poslední dobou velice vzácná, a snad aby dokázal, že sil má stále ještě dost, vytáhl přeplněné vědro jednou rukou bez jediné známky námahy a ohromné těžké vědro ztěžka dosedlo na kameny hrazení.

"Starý Medvěd se vrátil včera z města. Povídal, že na západě vypukla nová vzpoura. Chtějí hlavu severského krále a vyhnat seveřany ze země."

"Já tu byl, když seveřani zem dobyli a věru, že jim to moc práce nedalo. Vzpouru hravě potlačí."

"No, zatím je nemohou ani najít. Zaútočí a stáhnou se do hor. Nebojují na poli, ale jen podle vlastních pravidel a na vlastní půdě. Kdyby na nás chtěli útočit královští, tak jak nás je tu poskrovnu, kotlinu bychom udržely hezky dlouho, když tu známe každý kámen."

"Kdo je vede?"

"Muž, kterému říkají jen Dračí krev."

"Nic mi to neříká," vrtěl hlavou stařec a sklopil oči.

"Ani mě ne, ale třeba se dozvíme víc, za týden odjíždíme do města. Jedeme s otcem a snad se přidají i Callwell a Frigo. Mohl bys jet s námi i ty. Místo na povoze se pro tebe najde. Vlastně mě otec poslal, abych ti to jeho jménem nabídl."

"Já musím být tady. Reewen se přitížilo."

"To je mi líto... A co říkala bylinkářka?"

"Prý nic nenadělá. Blíží se její čas. Mohla jí dát odvar z bylin na bolesti, ale Reewen nechce. Prý musí mít až do svého konce mysl čistou."

"Byla to vždy silná a statečná žena."

"A stále je."

Stařec naplnil i druhé vědro a jeho hrubý hluboký hlas zaduněl: "Musím jít, uvidíme se později. Půjdu k ní..."

Derkann sledoval starce rychlým krokem mířícího ke své chýši. Snad ani jakoby váhu věder ani necítil. Stařec otevřel dřevěná dvířka chýše, kterou kdysi vlastníma rukama postavil... Pro sebe a pro Reewen. Pamatoval si každičký strom i místo, kde jej porazil. Každičký kmen, který pak na stavbu použil. Každý suk, který osekal. Byl to dobrý dům. Jen střecha po zimě utrpěla a chtěla by trochu vyspravit. Stařec pokyvoval hlavou. To přesně bude muset udělat. Vyspravit střechu.

Vstoupil dovnitř, položil vědra na prkennou podlahu, potichu a opatrně zavřel dveře tak, aby způsobil co nejméně hluku, pak sebral dřevěnou misku a nabral trochu vody z vědra. S miskou přešel k loži vystlané kožešinami. Stařenka ležící v loži otevřela své blankytně modré oči.

"Donesl jsem čerstvou vodu, Reewen. Máš žízeň?"

Stařenka zavrtěla hlavou a její horečkou popraskané rty se zlehka pohnuly.

"Foibe..." zašeptala.

Starce zamrazilo v zádech, když slyšel své jméno.

Položil misku na zem vedle místa, kde u lože klečel a zlehka láskyplně pohladil prošedivělé vlasy a vrásčitou tvář kdys překrásné dívky. Ano... On si ji pamatoval. Byla neskutečně krásná. Anděl na zemi... Byla taková pro něj i teď, po více než třiceti letech společného života.

"Brzy odejdu," pravila zastřeným hlasem, "Cítím to."

Stařec spíš sledoval ty popraskané sotva se pohybující rty. Hlas měla slabý a zastřený smutkem. Sotva by rozuměl každému slovu.

"Miluju tě..." zašeptal a políbil ji na čelo.

Z pod kožešin se pomalu vysunula ruka a tenké slabé prsty sevřely starcovu mozolnatou dlaň.

"Je mi líto, že já ti syna dát nemohla."

"Dala jsi mi krásný život plný štěstí. Byla jsi dobrou ženou, Reewen. Stále jsi..."

"Půjdeš ho hledat, až..."

"Psst..." unavuje tě to, má milá.

"Miluju tě, Foibe," řekla mu.

"A já tebe, Reewen. Vždycky budu. Až do konce věčnosti."

"Jsem tolik unavená, drahý."

Stařec pokývl hlavou, znovu jí políbil na čelo a láskyplně pohladil po tváři.

"Odpočívej, lásko."

Zavřela oči a on vstal. Rozhodl se udělat trochu ovesné kaše. Až se Reewen probudí, bude mít určitě hlad.

V polovině práce se zarazil. Doslova zkameněl. Do naprostého ticha mu z chvějících se rukou vypadla miska s ovesnou kaší a převrhla se. Do naprostého a úplného ticha... Uvědomil si, že už neslyší její dech. Neslyšel tep jejího srdce. Došlo mu, že jeho milovaná se nikdy neprobudí. Že už nikdy neuslyší její hlas. Šel k ní. Ruce měla studené, oči zavřené a usmívala se. Byla však mrtvá. Stál tam a díval se na ní a hlavou mu probíhala jedna vzpomínka za druhou. Jak ji prvně spatřil, když prala prádlo v řece, ze které on se přišel napít. Jak se usmála a jemu to rozehřálo srdce. Jak se scházeli pod starým dubem a radovali se společně ze života. Milovali se v rozkvetlé louce a on ji hladil kvítkem kopretiny po nahém těle. Jak jí nosíval v náručí. Jak ho běžela obejmout pokaždé, když se vrátil z lovu... Byl na její smrt připraven už dlouho, ale teď ho přeci sevřela úzkost a do očí se mu vedraly slzy. Foibos padl na kolena, svíral její ledově chladné ruce a plakal.

"Reewen! Ach Reewen, prosím!"

Skrze slzy neviděl. Hladil ji po tváři chvějící se rukou.

"Prosím, Reewen! Potřebuju tě!"

A ona neodpověděla...

Téhož dne vykopal hrob a se svou ženou se se naposledy rozloučil. Nad hrobem navršil mohylu a tři dny a tři noci klečel u hrobu takřka bez hnutí. Nejedl, nespal, neodpočíval. Prostě tam jen tak klečel a myslel na ní a vzpomínal na každý den těch třech desítek let, které strávil s ní. Až po těch třech dnech se odebral do své chýše a další tři dny ven nevyšel.

Až nyní klepal na dveře Derkann a snad věřil, že mu nikdo neotevře a že nakonec najde v domku mrtvého i starce. Že zemřel smutkem po své životní družce. Dřevěná dvířka se však se skřípotem otevřela a Derkann překvapením vydechl. Stařec nebyl ani v tunice, ani zabalen v kožešinách, jak chodíval v chladnějších obdobích. Stál před mladíkem v černé kožené zbroji se stříbrnými nýty a opásaný pečlivě vybroušeným mečem.

"Já..." přemýšlel Derkann, co by řekl a užasle hleděl na černou zbroj, ve které vypadal bělovlasý můž, kterého znal od svého dětství, jako bájný Geldaron, svatý bojovník.

"Zdravím tě, příteli," pravil stařec.

"Já... Jen jsem se přišel pozeptat, jak se daří a jestli něco nepotřebuješ, než pojedem do města."

"Vlastně jsem chtěl právě dojít za vámi a doprovodit vás na cestě k městu. Odcházím a už se nevrátím. Tvoje rodina se ke mně a k Reewen chovala vždy dobře. Proto jak dům, tak i vše, co je v něm, chtěl bych vám darovat jako důkaz mého vděku. Ani já, ani Reewen už nebudeme nic potřebovat."

"Caldwell a Frigo pojedou až o pár dní později, takže jedeme s otcem sami. Myslím, že tvá společnost jistojistě přijde vhod. Ty odcházíš nastálo? Kam?"

"Musím ještě něco vykonat. Musím najít svého syna."

Derkann nevycházel z údivu.

"Syna? Máš syna? Nevěděl jsem, že jste měli..."

"Neměli... Zrozen byl dřív, než jsem potkal Reewen. Nikdy jsem ho neviděl, ale teď ho musím najít."

***

Do ticha hlubokých hvozdů se ozývalo skřípění dřevěných kol povozu na kamenité a málokdy používané cestě. Impell, Derkannův otec, pospával vzadu na voze v haldě kožešin, zatímco jeho syn seděl na kozlíku a mechanicky udržoval tažné koně v pohybu, přičemž sledoval Foiba, který neúnavně kráčel před nimi. Přemýšlel nad tím starcem. Znal ho od svého dětství. Foibos toho nikdy moc nenamluvil. Nikdo nevěděl, odkud přišel, ale časem ho horalé přijali mezi sebe, zvláště po tom, co pojal za ženu Reewen, dívku hor. Byl dobrým lovcem. Silou oplýval ještě i teď ve svém pokročilém věku. Lid hor si ho vážil a vzdával mu čest už tím, že ho nechal žít ve své blízkosti. Derkann si však až teprve teď uvědomoval, že starce vlastně doopravdy nezná. Že ho nezná nikdo, i když Impell, spatřiv Foiba v bojové zbroji, nepronesl jediného slova a jen chápavě pokývl hlavou. Ale i tohle malé nenápadné gesto Derkanna vyvádělo z míry. Foibos neodpočíval. Neviděl ho spát, neviděl ho jíst. Od smrti Reewen mluvil jen střídmě. Ještě míň, než dříve. Už druhý den odmítal, byť nepříliš pohodlný, leč přeci jen odpočinek na povoze. Vytrvale kráčel několik desítek kroků před koňským potahem. U pasu se mu rytmicky kýval zavěšený meč. Muž kterého znal i neznal... Člověk, který byl odvěkým přítelem jeho rodiny, ho začínal děsit. Sledoval ho a přemýšlel. Foibos v průběhu cesty čas od času zmizel. Odpojil se od skupiny a zmizel v lese, aby se k nim zase o pár hodin později znovu připojil. Avšak jako pokaždé, i tentokrát Derkanna zarazilo, když teď pár yardů před nimi Foibos trhnutím zastavil, na okamžik zkameněl, jako by byl vytesán z mramoru, ale než ho povoz dostihl, vyrazil znovu svižným krokem, nikoliv však dále po cestě, nýbrž rovnou do hloubi lesa.

Už se skoro stmívalo, když Derkann počal přemýšlet o tábořišti a už už se chystal rozhlížet po vhodném místě, když mezi stromy za ohbím cesty povšiml si problikávajícího světýlka, aby se záhy přesvědčil, že Foibos už tábořiště vybral a rozdělal ohniště na malé mýtince blízko cesty. Seděl tu na kousku kmenu a nepřítomně hleděl do plamenů. Snad jako by si ani Derkanna a jeho povozu ani nevšiml. Derkann zastavil, odpřáhl koně a postaral se o ně. Roztáhl kožešiny blízko ohniště a z vaku vytáhl kousek sušeného jeleního masa, který rozdělil na tři díly. Jeden podávajíc svému otci, druhý starci u ohništi. Foibos, aniž by vzhlédl od plamenů jen zavrtěl hlavou odmítajíc tak povečeřet. Dál zarytě mlčel.

Derkann nevěděl o čem mluvit. Napadaly ho jen otázky, na které by stařec beztak neodpověděl a nebo odpověděl v hádankách neřešitelných a stejně záhadných, jako Foibos sám.

Prudce se ochladilo. Na zem se pozvolna začaly snášet sněhové vločky, se kterýma letos už nikdo nepočítal. Snad to byl poslední záchvěv končící zimy, či jen jeden z mnoha rozmarů matičky přírody. Ti tři teď seděli namáčknutí co nejblíže k ohništi a ohřívali své prokřehlé kosti.

"Cestujeme pomalu," pronesl Impell pojednou.

"Cesty jsou špatné. Na výmolech si co chvíli můžeme rozlámat kola u povozu. Musíme odklízet padlé stromy přes neudržované cesty!" přidal k tomu Derkann.

"Měli jsme vzít víc jídla. Takhle zásoby až do města nevydrží!" pravil Impell

"Zítra něco ulovím," odvětil Foibos.

"Už jsme v královských hvozdech. Za to bys mohl viset!"

"Nu. Když mě chytí, řeknu, že si zvěřinu vezeme z hor a cestou ukusujeme!" šklebil se Foibos. Pak jako mávnutím čarovného proutku zase zvážněl a odmlčel se. Do vrásčité tváře se vrátil smutek.

Derkann i jeho otec se zachumlali do kožešin a znaveni cestou vbrzku spali spánkem spravedlivých. Foibos seděl u ohniště a střežil je. Kdesi nad tábořištěm krátce zašuměla černá křídla. Ozvalo se krátké zakrákání a černý opeřenec zamířil na sever.

Foibos se usmál.

Druhý den brzy ráno společně poklidili tábor, zapřáhli koně do povozu a vydali se znovu na cestu. K poledni svorně vyprošťovali kola zabředlá v bahně blízkého brodu, krátce na to se pak Foibos vzdálil, aby se pak vrátil o několik hodin později, ovšem tentokráte nesl přes ramena přehozenou mladou srnku.

"Jak jsi ulovil srnku bez oka či šípů?" neodpustil si Derkann otázku.

"Vyzval jsem ji na souboj!" usmál se Foibos na uvítanou a pohodil zvěřinu na zem do trávy naznačujíc tak, aby ji nejmladší člen výpravy vyvrhnul, zatímco on sám připraví ohniště.

Dnes tedy povečeřeli vskutku královsky. Neměli s sebou žádnou sůl, aby se dalo maso naložit, takže nebylo třeba šetřit. Co se nesní dnes večer, či zítra ráno, ponechá se vlkům. Pro dva bylo pečínky přespříliš. Foibos svou kořist ani neochutnal. Derkann si už na Foibovu netečnost zvykl, takže už ho toliko z míry nevyváděla.

Uprostřed hodování se Foibos dlouze zadíval k lesu někam za Derkannova záda...

"Chopte se zbraní a mějte se na pozoru..." zašeptal, aniž se však sám pohnul.

Derkannovi význam slov došel až chvilku po tom, co se mu podařilo polknout ještě nedožvýkané sousto. Cestou k povozu se dávil a prskal, když se však jeho prsty obtočily kol toporu jeho dřevorubecké sekery, stál už neohroženě doširoka rozkročený. Impell z opasku vytáhl dýku a se svým synem svorně pokukovali střídavě po Foibovi a pak zase zpět k lesu.

Chvíli se nedělo nic...

Pak praskla větvička.

Z lesa se vynořil muž vysoké postavy v plášti dnes zaprášeném, kdys však patřící nejspíš důstojníku z královské armády. Měl jak jeho barvy, tak i znak. Muž byl v lehké zbroji, avšak její díly k sobě očividně původně nepatřily.

"Buďte pozdraveni," pravil a za ním se vynořili další dva muži podobného vzezření a třímali v rukách nikterak dobře udržované zbraně.

"Co chcete?" ozval se Darkenn nikterak se nenamáhající skrýt sekeru.

"Jen se ohřát u vašeho ohně, nebude-li to příliš vadit."

"Založte si vlastní oheň. Dřeva je v okolních hvozdech dost a místa taky. Založte si vlastní a co nejdál od nás!" obořil se mladík naň.

"Nejste příliš pohostinní a přátelští, ale budiž. Uposlechneme, jen co vybereme mýtné z královských cest."

"Nevypadáš jako královský..., prokaž se pověřující listinou, či prstenem výběrčího!" pravil Impell.

"To nebude třeba. Odevzdejte mýtné a my zase půjdeme. Nevidíš znak na mém plášti?"

"Spíš vidím čilého krkavce obírajícího padlé na bitevních polích a okrádající pocestné..." usoudil Foibos a povstal.

"Chceš se bít, starče?" tázal se pobuda a prohlížel si starce ve zbroji.

"Odejděte v míru!" pravil stařec polohlasně, avšak přesto důrazně.

"Příliš dobrá zbroj pro starce, příliš dobrý meč pro někoho, kdo jej nebude potřebovat."

"Tedy mi jej vezmi!" pravil Foibos chladně.

"Zabijte ty dva. Stařec je můj!" procedil skrz zuby.

Dva jeho kumpáni obloukem, každý z jedné strany, obešli a vrhli se po Derkannovi a jeho otci. O chvíli později se z lesa vyrojilo dalších pět mužů a rychlé pohyby v lese a další praskání větví prozradily, že ani tito nejsou poslední. Foibos se vymrštil vpřed a než se vůdce loupeživé tlupy napřáhl k seku, prosvištěl kolem něj neskutečnou rychlostí a proťal mu hrdlo a dřív, než umírající spustil paži s mečem a dopadl na kolena držíc se za krk v zoufalé snaze zastavit proudy krve a s nimi i prchající život, otevřel Foibos hruď dalšímu z těch lotrů a hnal se dál.

Impell vrhl svoji dýku a ta se zaryla do srdce jednoho z nepřátel, zatímco Derkann zarazil svou dvoubřitou sekeru skrz rameno a klíční kost hluboko do hrudního koše svého soka. Sevřel se mu žaludek, neb právě prvně zabil člověka. Hrůzou se mu ježily vlasy a mrazilo v zádech. Umírající s sebou stahoval Derkanna k zemi, ten se však snažil zčásti bránit, z části osvobodit sekeru zaklíněnou v polámaných kostech. Derkann cloumal sekerou a vypadal směšně, jak prudce a trhaně hýbal toporem a mrtvolou zároveň. Jeho otec zbaven dýky mezitím popadl hořící poleno z ohniště a řádně s ním přetáhl dalšího přes záda, když se kolem něj snažil dostat k Derkannovi stále zápolícímu s mrtvým tělem. Muž, jemuž se vzňalo oblečení plamenem se ohnal po Impellovi, ten se však ladným úkrokem seku vyhnul, protiskem vyrazil meč ochromenému a zděšenému nepříteli z ruky a po dalším ohnivém oblouku ho poslal k zemi úderem do hlavy. Popadl ze země meč a své dílo dokonal. S mečem si pak vedl Impell ještě mistrněji. Teď už Impell bojoval se třemi muži naráz. Derkann cosi zaklel, oběma rukama pevně sevřel topor, přišlápl mrtvolu a vší silou trhl, aby se pak zvrátil vzad. Měl co dělat, aby udržel rovnováhu, když se hrudní koš, v němž byla sekera zaklíněna rozlétl na kousky. Derkann si znetvořeného těla dál nevšímal a zoufale se snažil dostat co nejdříve k otci. Ten už zabil mečem další dva, ale ti ho zaměstnali bojem natolik, že se mu stačil třetí dostat za záda. Derkann vykřikl a vrhl se vpřed, ale to už ostří cizího meče prošlo skrz tělo muže, jež Derkanna zplodil a vychoval. Impell sklouzl pohledem dolu, aby spatřil hrot meče, který mu trčel z břicha. Pak se pomalu zhroutil k zemi, aby se těsně nad ním prohnala dvojbřitá sekera a ztrestala zákeřného vraha a zkrvavené ostří se zahryzlo do lebky.

O zbytek hrdlořezů se mezitím už postaral Foibos. Derkann byl jako smyslů zbavený. Stál nad tělem svého otce, cosi nesrozumitelně mumlal a snažil se přitom krví slepenýma třesoucíma se rukama setřít šedou kaši, jež mu potřísnila tvář po tom, co rozrazil lebku vraha svého otce. Foibos ho nechal být, Teď bylo uklidňování zbytečné... Beztak by jej ani nevnímal. Těla lapků nechali ležet tak, jak padli... Napospas vlkům.

Zatímco Derkann byl duchem mimo tento svět, Foibos za něj Impellovi prokázal poslední službu. Očistil tělo, vyhloubil mělký hrob a nosil kameny na mohylu.

"Možná měl být pohřben ve své domovině," promluvil konečně Derkann, ale přesto začal pomáhat Foibovi nosit kameny.

"I když je zima, tělo dlouho nevydrží. A pokud vím, tvůj otec tvrdil, že slunce svítí všude stejně nádherně, že obloha je všude krásná a zem pro hrob dobrá kdekoliv."

Derkann mlčel. Byla to pravda.

"Nechť navěky odpočívá v místě, kde se hrdinně bil jako lev a kde nakonec přesile podlehl bez jediného výkřiku!" zašeptal Derkann.

Když dovršili mohylu, Foibos na Derkanna pohlédl a po chvíli pravil:

"Pomohu ti připravit se na další cestu. Buď domů do hor, nebo do města, jak budeš chtít." řekl Foibos

"Kdo vlastně jsi?" zeptal se Derkann náhle.

"A kdo jsi ty? Víš to?"

"Co je to za otázku?

"Stejná, jako ta tvoje.

"Neviděl jsem nikdy nikoho takhle bojovat."

"A už jsi někdy někoho bojovat viděl?"

"Ve skalách tomu není třeba."

"Kde se tomu naučil tvůj otec? Kde se učil vrhat nože?"

"Netuším. Ale určitě ne v kotlině."

"Ani já ne. Nepatřím tam a přec to byl můj domov."

"Nechci se tam vrátit."

"Proč?"

"Vše by mi připomnělo otce. A nikoho jiného tam nemám. A nechci strávit život na malém kousku země."

"Na malém, ale svobodném kousku. V místech, kam ruka krále nedosáhne. V místě, kterému se každá válka vyhne... Vrať se domů, Derkanne. Svět je místo nespravedlnosti a křivd. Bolesti, bídy a utrpení. Vrať se zpátky. Domů. Tam kam patříš. A nebo si jdi svou cestou, kamkoliv chceš. Nejspíš ta cesta nebude dlouhá..."

"Půjdu s tebou."

"Ne!" zahřměl Foibos.

"Můžu být užitečný."

"K čemu? Tím, že v mé blízkosti umřeš? A po cestách, kterými kráčím se vždycky umírá!"

"Já s tebou půjdu a ty mi v tom nezabráníš."

Derkann se postavil rozhodně s rukama v bok.

Foibos se postavil před něj. Zahleděl se do té odhodlané, naivní tváře, povzdechl si a pak ho do té tváře udeřil pěstí. Derkann se sesunul k zemi. Foibos se nad ním sklonil, aby zjistil, zda dýchá. Mladý horal byl v bezvědomí. Stařec si znovu povzdychl. Popadl opodál ležící meč, zasunul jej za opasek a vydal se rychlým krokem na cestu.

Znamení

Kráčel od úsvitu po soumrak a od soumraku k rozednění. Odnikud nikam, nepamatujíc svého počátku a nevěříc v konec. Ponořen ve vlastním oceánu vědomí, stále se trmácející s nezlomnou vůlí vláčejíc břímě života - či bytí (jak libo zvát) obtěžkán touhami nesplnitelnými, sny odvěkými a vědomím nemilosrdně se jevícím pravdivým.

Tak, jako před celými věky, teď i v budoucnu, prve lhostejně, nyní odhodlaně, plahočil se dál.

Dál.

Teď však s novým smyslem bytí - či žití. Už ne ve věčné touze po životě a jeho smyslu. Už ne pro samotné prožívání. Teď už bez otázek "Proč?" a "Proč ne?" Hledal něco jiného. Cos zapovězeného osudem. Kousek sebe znovuzrozeného v nové podobě.

Jinak a přec stejně.

Jinak? Urputněji, zatvrzeleji. Bez lhostejného přijímání ran osudu, nýbrž s vůlí je opětovat, ba zasadit i vlastní dřív, než dopadnou jemu určené, tentokráte s vůlí!

A stejně?

Přec se stejnou touhou vzdorovat světu, všem jeho zákonným silám. Proti vůlí bohům, jsou-li nějací. Touhou vzepřít se všemu pro své vlastní právo!

Kráčel nezadržitelně vpřed.

Odnikud nikam? Od někudy někam? Není to stejné? Vždyť nepodstatné něco je ničím. Minulost je vždy nepodstatná. A budoucnost? Vždy a pokaždé se zákonitě stane minulostí. Tedy opět a zase jen pouhým ničím. Má to tedy smysl?

"Nemáš kousek chleba?" optal se Foiba žebrák povalující se na zemi zády opřený o strom rostoucí hned vedle cesty.

"A má to smysl?" opakoval si Foibos konec své poslední myšlenky, jež mu bloumala hlavou při jeho jednotvárné pouti.

"Co má smysl? Chleba?"

"Nic. Zapomeň na to. Nemám chleba. Vidíš krom zbroje na mě a meče u boku snad něco jiného, co bych s sebou vláčel? Kde bych ten chleba měl schovaný?" odvětil Foibos a na chvíli se zastavil.

"A co měďák pro chudáka? Hlady už šilhám."

"Tak si něco ulov. Lesy se tady zvěří jen hemží."

"To jsou královské hvozdy. Za to bych mohl viset."

"Zdá se, že ti zbývají dvě cesty."

"Jaké?"

"Buď umřít hlady, nebo na šibenici."

"Ani jedna se mi nelíbí."

"Tak jez kořínky, nebo bobule," navrhl Foibos a zahleděl se znovu kupředu po cestě.

"Kráčíš k městu?"

"Doufám."

"Připojím se k tobě a alespoň ti ukážu cestu. Ve městě se určitě najde někdo šlechetnější a štědřejší, než ty. Alespoň budu mít chvíli společnost. Přeci nenechám bližního bloudit!" šklebil se žebrák, vstal a marně se snažil oprášit své roztrhané šaty.

"Páchneš," oznámil mu Foibos.

"Já vím."

"Tak kudy k městu?" vzdal se stařec po chvíli.

"Po cestě rovnou za nosem až k městské bráně. Není to daleko," culil se trhan.

"Aha. Tak to bych určitě bez tebe zabloudil."

Ve městě bylo rušno. Počátek jara byl nejen dobou pravidelných trhů, ale i slavností- Maškarní průvody křižovaly město a za obecného veselí vítali příchod jarního slunce. Všudypřítomní obchodníci vykřikovali jeden přes druhého své nabídky, opěvovali své zboží a slibovali nízké ceny.

Foibos už byl ve městě třetí den. Už se dozvěděl vše, co potřeboval vědět a mířil si to přes náměstí k severní uličce a pryč horní brankou. Alespoň to měl v úmyslu, než spatřil na návsi nečekaný výjev.

Díval se na osobu uvězněnou v kládě a i přes vrstvu špíny, zaschlých zkažených vajíček a zbytky prohnilého ovoce ve tváři, do které tu a tam pro obecné pobavení kolemjdoucí házeli, poznal.

Nedbajíc dvou ozbrojených stráží. Jednoho s kopím a druhého s dlouhou dýkou u pasu, vydal se rovnou k vězni.

"Jakpak se daří, Derkanne?" usmíval se Foibos.

Derkann pozvedl oči a vyplivl kus zkaženého jablka.

"Zažil jsem i lepší časy," odvětil Derkann.

"Co provedl?" obrátil se stařec na jednoho ze strážných. Na toho s dýkou u pasu.

"Napadl hlídku.... Pane!" odpověděl strážce, přičemž oslovení "pane" řekl poněkud nejistě a zkoumavě si prohlížel starce v černé zbroji s mečem u pasu.

"Co s ním bude?" tázal se dál Foibos.

"Mohu se optat na tvé jméno?" zkusil strážce.

"Kdysi mi říkali Havran."

Strážce se napřímil a pevněji sevřel své kopí.

"Do zítřejšího poledne zůstane tak,jak je. Pak mu ruka spravedlnosti setne hlavu."

"Oj... To by nemusel přežít, že?"

"Asi ne..." potvrdí mu strážný poněkud přehloupě.

"Pak to tedy nesmím připustit."

Velice pomalu Foibos tasil meč.

Několik čumilů si teď raději razilo cestu davem pryč. Většina jich ale se zájmem přihlížela.

Druhý strážný, o něco bystřejší, otočil kopí a jejím hrotem vyrazil proti Foibovi. Ten se však ladným úkrokem vyhnul stranou a švihl mečem v protisměru pohybu svého těla. Vzduchem se rozlétly třísky a hrot kopí i s půlkou kopí, zadrnčel na dlažbě náměstí. Strážce strnul s kusem dřeva v ruce, pak jej odhodil a prchal. Druhý strážný se vzpamatoval o něco déle. Zapomněl na dýku u pasu a vrhl se ke katovské sekeře, se kterou by mohl mít proti meči větší šanci, než s krátkou dýkou. Sekera zdála se však zaklíněná v popravčím špalku. Cloumal s ní, ale ne a ne s ní pohnout.

"Poslyš," začal Foibos mírně a přehodil si při tom ladně meč přes rameno čekajíc na druhého soupeře, "myslíš, že když se ti podaří tu těžkou, neohrabanou a tedy pomalou sekeru podaří vyprostit, že s ní budeš rychlejší, než tvůj kumpán s krátkým, lehkým a rychlým kopím?"

Foibos mluvil klidně. Jako by jen radil. Postoj těla už nebyl bojový, ale toliko ledabyle očekávající.

Druhý strážce se krátce zamyslel, pak pustil topor sekery a prchl pryč. Foibos zase zasunul meč za opasek a přistoupil k sekeře, aby jí s úplnou samozřejmostí a lehkostí ze dřeva vytrhl. Hned na to opsala sekera oblouk a s lomozem urazila kovový pant na kládě.

Derkann pomalu vstal a třel si pohmožděný krk.

"Nemusel jsi do toho tak praštit, na druhé straně má ta proklatá věc jen zástrčku, stačilo ji odstrčit a byl bych volný."

"Já vím," usmíval se Foibos a podával katovskou sekeru a potom dodal: "Budeš tu postávat a čekat na posily, které ti dva přivolají, nebo jdeš se mnou?"

Derkann sekeru přijal a dal se do běhu, aby se o kousek dál zastavil, zjišťujíc, že Foibos za ním nepeláší, nýbrž si vykračuje klidnou chůzí. Počkal tedy na něj.

"Neměli bychom utíkat?" nadhodil po chvíli Derkann kráčející vedle Foiba.

"To už bys po starci chtěl vážně příliš moc."

Prošli severní uličkou a ven z města se dostali včas zadní branou. Ušli však sotva sto kroků za ní, když z města klusem vyjel jezdec a za ním se ve dvojstupu drželo půl druhého tuctu mužů ozbrojených krátkými kopími, nebo sekerami a štíty.

Stařec v černé zbroji se otočil a v tom jednom pohybu naráz tasil. Postavil se do střehu a čekal. Otrhaný mladík obtěžkal katovskou sekeru, s naprosto odlišnou váhou i vyvážením, než jakou měla jeho dřevorubecká sekera a pak se zeširoka rozkročil s nebezpečně vyhlížející zbraní v rozmachu vedle starce.

Jezdcův kůň zneklidněl. Pokyvoval hlavou ze strany na stranu. Podupával kopytem, natáčel se bokem a znovu rozhazoval hlavou. Snažil se zahryznout do udidla, ale to se mu nedařilo, jezdec mu to nedovolil. Když koně přeci jen trochu uklidnil a ke starci se zatím přiblížil jen na určitou vzdálenost? Pěší vojáci se zatím rozestoupili do stran.

"Kampak máte namířeno?" otázal se Jezdec s úsměvem.

"Na procházku, k večeři jsme zpátky," odvětil mu suše stařec. Jezdec zalapal po dechu, ihned však nabyl zpět rovnováhy.

"Napadl jsi mé muže, starče? Uprostřed náměstí a za bílého dne?"

"Když pominu to, že věznili bezdůvodně mého společníka... Slyšíš, jak podivně zní spojení: Napadl jsi mé mužeseslůvkem starče?"

"Tvůj společník je napadl první!"

"I to mě zní poněkud hloupě..."

"Okradli mě!" bránil se Derkann.

"Je to sprostý lhář!" křičel jeden z vojáků.

"Složte zbraně a vzdejte se. Nemáte naději vyváznout se zdravou kůží!" dohadoval se jezdec.

"Když stejně nevyváznem se zdravou kůží, má cenu se vzdávat? Nu a jestli je tvá banda hrdlořezů stejně bystrá a schopná, jako ti dva, které já prý napadl, pak máme dost velkou naději vyváznout. Větší, než když se vzdáme. Nebo máme propadnout hrdlem a ani se nepokusit?" usoudil Foibos jako by vskutku přemýšlel a váhal..

"A dobýt celé město nechceš?"

"Lákavá nabídka..." pokývl hlavou stařec.

"Je to jen blázen! Naposledy žádám, vzdejte se!"

"Poslyš," začal Foibos otráveně, "nač ty hrátky? Můj společník nikomu neublížil. Ani já ne. I když jsem mohl a nebylo by to nic složitého. Zabít je vždycky jednoduché. Jestli zaútočíš se svými muži. Poteče krev a když poteče naše, poteče i vaše, to zaručuji. Považ, že zbytečně. Hodláme odejít v míru a už se sem nevrátit. Nezískáš nic, i kdyby se ti podařilo nás zabít. Ukončeme ten hloupý a malicherný spor v dobrém, nebo ve zlém. Ale hned! Nemám času nazbyt!"

"Jak si troufáš..." chtěl promluvit jeden z vojáků, ale zvednutá pravice jeho kapitána dala znamení, aby mlčel.

"Prolil jsem dost krve za svůj dlouhý život. Každá další krev je zbytečná. Každý další život se zapíše i na mne svým rudým písmem. Ale budu se bránit!" pokračoval stařec.

"Mluvíš moudře i odvážně, starče. Většinou se ty dvě vlastnosti jedna druhé vyhýbají. Pověz mi své jméno. Zapamatuji si jej!"

Jmenuji se Foibos. Kdysi dávno mě zvali Havranem."

Jezdec kývl na pozdrav a otočil koně, aby klusem vyrazil zpátky k městu.

"Pane!" volal voják.

"Zpátky do města!" velel jezdec a pobídl koně.

Muži běželi v řadě za ním.

"Jak jsi to dokázal?" divil se Derkann.

"Ne každý seveřan je hlupák. Ne každý voják rád plní příkazy. Ale seveřané takřka vždy uctívají odvahu a čest válečníka. Je pro ně svatým zákonem."

"Zabil by nás, kdybychom se dali na útěk?"

"Ano."

"Zastavila ho tedy naše troufalost?"

"Pravděpodobně."

"Tedy zmizme, než si to rozmyslí."

"Nerozmyslí."

"Ani mi nevzali sekeru."

"A nevrátili tu dřevorubeckou."

"Tahle je lepší."

"Vážně?"

"Vypadá víc bojovně."

"Hm... A kdepak jsi nechal koně a povoz?"

"Prodal."

"Hm... A peníze za ně utržené máš?"

"Ukradli mi je."

"Hm."

"Nesnáším, když říkáš: Hm!"

"Hm."

"Kam máme namířeno?"

"Zatím co sis hrál s tím dřevěným nesmyslem na krku, já zjisti pár zajímavých věcí."

"A víš, kde najdeš svého syna?"

"Ano i ne."

"Proč jsi ho vlastně nehledal už dřív?

"Hledal. Ale nebyla naděje. Neviděl jsem ho. Nikdy. Jeho matku unesli dříve, než se narodil. Ale porodila mého syna. Prý u toho zemřela. Řekněme, že jisté rysy, které mohl zdědit, jsou viditelné až v určitém věku... V dospělosti."

"Třeba?"

"Jestli bude bojovníkem, bude silný a rychlý."

"Tak to ho určitě poznáš!" šklebil se Derkann.

"Také ponese znamení vody."

"Jaké znamení?"

"Nu. Přesně nevím. Liší se to."

"A jak víš, že to znamení bude mít."

"Je tak určeno a předurčeno."

"To bude mít ploutve? Nebo žábry?"

"Pochybuji."

"Co jsi tedy ve městě zjistil?"

"Že pár mil od města je určitá skupina severských válečníků."

"A?"

"Jdeme k nim."

"Napadlo mě to, když už ses zmínil, ale proč? Pobijeme je?"

"Přidáme se k nim."

"K SEVEŘANŮM?"

"K těm."

"Ale jsou to uchvatitelé."

"Ano. Uchvátili zemi, tvému národu. Národu, který si ji sám vydobyl násilím."

"Ale to už jsou stovky let!"

"No a? A co je na tom důležité?"

"Proč se k nim chceme přidat?"

"Jdou proti povstalcům."

"Aha. To zní moudře. A proč jdeme proti povstalcům my?"

"Vede je přeci Drak. Dračí krev, nebo jak si říká."

"No a?"

"Nejspíš vím, kdo se za tím jménem skrývá."

"Kdo?"

"Robert Draconarius, řečený Draco."

"Stále nechápu."

"Nevím, proč ti to vysvětluju."

"Protože jdu s tebou?"

"Nežádal jsem tě."

"Já tebe také nežádal, abys mi zachraňoval život. To přátelé dělají."

"Přátelé..."

"Ano, přátelé."

Foibos se odmlčel.

"Dobrá, povím ti vše od začátku. Podle starých legend nejvyšší mocnost spojí čtyři základní síly, aby pohltily svět. Ne... Jinak... Nejvyšší měl dva sluhy, které stvořil. Dva bratry. První byl stínem. Tvor bez jakýchkoli pocitů. Bez srdce. Necítil radost ani smutek. Ani zlobu... Nic. Neměl touhy a proto byl dobrým sluhou. Foibos - ten druhý - byl stvořen z poloviny jako člověk a z poloviny jako stín. Napůl žil i nežil. Nepatřil ani k živým, ani k neživým. Toužil po životě a život neměl. Měl sílu stínů, necítil chlad ani žár a i proto rád toužebně hleděl do plamenů. Jednou se vzbouřil proti vlastnímu stvořiteli a utekl. Bloudil po světě celé věky a hledal život a nacházel smrt ve všech jejích podobách. Deimos Vykonavač byl povolán, aby Foiba pronásledoval a přivedl zpět. Aby se naplnila starobylá věštba, povolil Foibovi zplodit syna. Nebo spíše nezastavil ho, i když mohl. Neživý život nestvoří, ale napůlživý napůlživot ano. I ve Foibově znovuzrozené krvi putuje síla stínů. Foibovi byla udělena milost. Byl mu darován jeden lidský život a souzena smrt, po které se měl vrátit do stínů k nikdy nekončící službě. Povolal k sobě Roberta Draconaria, potomka z přímé rodové linie Dragona - démona i člověka a krále starých dob. Draconarius byl synem dračí krve, byl povolán do stínů, zbaven lidskosti a stal se třetí silou. Ohněm. Deimos je spojen se zemí, po níž občas kráčel následován svým černým vlkem. Jeho bratr měl sílu větru. Havranem byl zván a Havran byl jeho strážce. Moudrost mu však nepřinášel, smutek ano. Foibos byl znovu zrazen, neb byl odsouzen k tomu, aby svého syna za života nepoznal. Až po ní měl být povoláno dítě Havranovo, dítě dvou světů. Spojení živých a neživých a to ve znamení vody, vody, jež spojuje vše. Nevím, jaké nosí jméno syn Foibův a čarodějky Mariany. Hledal jsem ho. Já jsem ten Foibos. Odvěký psanec a symbol vzdoru. Znovu jsem byl zrazen životem bez naděje. Věčným hledáním... Ale já ho najdu. I proti vůli bohů a budu-li muset na té cestě zabít Draconaria i Deima, udělám to."

"Proč tedy hledáš Draconaria?"

"Jestli je tu Draconarius, je tu poblíž i Deimos. Draco se nepřišel jen mstít. On po pomstě netouží, i když mu byla slíbena. Seveřani byli jeho jedinou prohrou, ale i když mu v paměti zůstala, nemá touhy... Netouží.... Jen slouží.... I to je snad jen krutým žertem nejvyššího. Ale pokud jsou ti dva tady, je v tom víc."

"Třeba tvůj syn?"

"Návrat čtvrtého..."

"A snad jsou ty dvě cesty spojeny. Mého syna unesli seveřani za války. Musel přežít i když bylo souzeno, že v den jeho zrodu s prvním nádechem naposledy vydechne jeho matka. Jestli ho vychovali severští, udělali z něj válečníka. Pak přijde bojovat.... Proti vzbouřencům... Přímo do chřtánu draka."

"Proto se chceš přidat k seveřanům."

"Jak jinak? Musím stát při své krvi i v boji a Draco a Deimos jsou i mými nepřáteli. I když jsou jen nástrojem nejvyššího."

"A přijmou tě divoši severu mezi sebe?"

"Budou muset. Přesvědčím je."

"Jak?"

"To ještě nevím."

Znamení vody

Jarní slunce příjemně rozehřálo rozsáhlý kraj luk a lesů. Tady, daleko od hor, se začal s jarem život probouzet daleko rychleji. Tráva už byla posázena stovkami kvítků a tento pestrobarevný koberec se rozléhal kam až oko dosáhlo. Jeho celistvost narušil jen houf mladých stromků nedalekého háječku a šedozelená linie lesů daleko na jižním obzoru. Kdesi uprostřed toho barevného koberce k nebesům vyčníval šedavý, sluncem ožehlý kámen. Snad jediný široko daleko. Tvrdošíjně svým zaobleným vrškem trčel k nebesům a o to spíše by si jej teď člověk všimnul, že na něm právě přistál černý havran. Snad si chtěl jen ulevit křídlům a dvakrát přešel sem a tam, zobákem načechral peří, protáhl křídla a sklonil hlavu na stranu, aby své černé oko upřel na dvojici mužů procházející opodál. Pak zakrákal a vzlétl znovu k výšinám. Foibos jej sledoval. Nebyl od něj daleko.

"Najdi ho!" zašeptal.

Derkann ho nevnímal. Díval se severněji. Na tábor seveřanů rozložený o pět mil dál.

"Není to daleko," ohlásil Derkann zřejmé.

"Vědí o nás..." sdělil mu Foibos.

"Aby ne, široko daleko se není kam skrýt."

"Proto tu táboří."

"To k nim prostě jen tak přijdeme se slovy: Jak se daří? Můžeme se přidat?"

"Tak nějak," usmál se Foibos. Oči však neodvracel od malé černé tečky ztrácející se na obzoru.

Šli mlčky.

Kráčeli beze slova a bez zaváhání i po tom, co jim vyšla vstříc hlídka seveřanů.

"Co chce zajíc od tlupy vlků?" křikl ten , jenž byl v čele.

"Chci mluvit s náčelníkem..."

"A proč by vlk naslouchal kdákajícímu kuřeti?"

"Protože jinak budu vytloukat z jeho smečky jednoho po druhém, dokud poslouchat nezačne!"

Mezi muži to zašumělo.

"Jak jsi troufáš! Nechám své psi sežrat tvá játra."

"Můžeš mě zabít po tom, co domluvím s náčelníkem."

"Můžu tě zabít hned!"

"Ale to bys přišel o veškerou zábavu."

"Hm... Pojď... Ty i to tvé štěně." usmál se muž.

V táboře panovalo všeobecné veselí. Někteří ukazovali na vetřelce a nahlas přitom pokřikovali, ale většina si příchozích nevšímala. O kousek dál se po zemi váleli dva muži ve vyrovnaném zápase. Jeden druhého se snažil položit na lopatky a oba své vystoupení doprovázeli hlasitým hekáním, nadávkami a údery pěstí. Skupinka pak dále míjela postávajícího hromotluka do půl těla vysvlečeného s tváří zjizvenou. Na dva vetřelce se zašklebil širokým bezzubým úsměvem a zhluboka se napil medoviny z rohu, jež třímal v ruce. Pak si hlasitě a téměř obřadně říhnul, podrbal se na obnaženém boku, otočil se a potácel se pryč kroutíce při tom hlavou, jakoby právě viděl tu nejneuvěřitelnější věc na světě. Dekann pohlédl na seveřana sedícího na zemi. Brusným kamenem přejížděl podél ostří. Lhostejně pozvedl hlavu ale pak se raději zase věnoval své práci. Zdála se mu zajímavější.

Uprostřed tábora, zřejmě u stanu, jež měl být patrně hlavním, seděl na stoličce bez opěradel, přes níž byl přehozen kus kožešiny, plavovlasý muž s vousy spletenými v jednom copu. Právě před něj byli Foibos s Derkannem předvedeni.

Jeden z vojáků ozbrojeného doprovodu jedinou ranou srazil Derkanna do kolen. Druhý se přiblížil k Foibovi a snad chtěl učinit to samé s ním, ale jak se ke starci napřáhl, ten ho popadl za zápěstí, protočil se kolem něj, druhou rukou ho popadl za rameno a kopem mu podlomil obě nohy naráz.

Pak se znovu poklidně obrátil zpět k sedícímu muži nevšímajíc se tasených mečů.

"Odmítáš projevit úctu náčelníkovi?"

"Úctu si člověk musí zasloužit. Nepokleknu ani před králem... Ani před bohem ne."

"Troufalá slova blázna... Proč jsi přišel?"

"Nabídnout své služby. Spojit své síly proti Drakovi."

Náčelník se zasmál.

"K čemu potřebuji starce a mladé drzé štěně, jež mu kňučí u nohou?"

"Třeba proto, že znám Draka."

Následník se odmlčel.

"Já, Norg, náčelník severského kmene Renga, nepotřebuji nikoho, kdo neudrží meč. Sotva se vlečeš, starče! Nezvládneš pochod, natož pak bitevní vřavu."

"Porazím tvého nejlepšího muže. Tedy jestli se tu najde někdo, kdo skrz mlhu v očích z medoviny ještě vidí."

Norg se zasmál znovu.

"Na život a na smrt?"

Stařec vážně kývl.

"Když tě jinak nepřesvědčím, pak ano."

"Dobrá. Trochu zábavy nám neuškodí. Vyhraješ-li, půjdeš s námi. Prohraješ a já z vás obou stáhnu kůži za živa."

"Tedy koho pošleš na smrt pod mým mečem?"

"Svene! Svene, kde jsi ty líná kůže? Svene, máš tu něco k zakousnutí. I když dost starý a tvrdý kus masa! Svene! Hej! Dojděte pro něj! Jestli je na mol, ztluču ho sám!"

O chvíli později se přihlížejícími prodral bojovník ne sice o příliš vyšší, než Foibos, zato však dvakrát tak široký v ramenou. Jeho svalnaté obnažené paže svíraly štít a sekeru.

"Tady jsi, Svene. Vem si toho starce! Chci vidět krev!"

Sven vykřikl a vrhl se na Foiba s divokým řevem. Ohnal se sekerou po ramenní a hned na to štítem po boku, oběma ranám se Foibos snadno vyhnul bleskovým úhybem a při tom druhém plynule tasil zbraň. Sven se napřáhl a s dalším křikem se řítil kupředu za Foibem, jež ustupoval před přívalem jeho ran. Náhle na ústupu Foibos sklouzl do nízkého obranného střehu, napjal ruku s mečem, jehož hrot mířil mírně vzhůru. Sven nedokázal včas stáhnout štít do krytu, vražedná zbraň mu proklouzla a vnikla mu do útrob. Narazil hranou štítu do hrubí meče a i když tím vyrazil Foibovi meč z ruky, ránu v břiše si tak sám rozšířil. Ještě se ohnal svou sekerou, ale Foibos se odvalil včas. Zbraň ho minula. Sekera dopadla na zem a Svenovo tělo hned vedle něj. Seveřan se kroutil v bolestech. Vytáhl si v leže meč z rozpáraného břicha, ale meč v chvějících se ochablých prstech neudržel. Nekřičel. Nesténal. Jen se tam svíjel.

Foibos se chystal sehnout pro meč a krutá muka ukončit, když do něj silou rozzuřeného býka vrazil muž ještě silnější a zavalitější, než ten první.

Foibos odletěl stranou, ale hned jak dopadl na zem, překulil se a vyšvihl se znovu na nohy. Byl daleko od své zbraně, ale ani útočník ozbrojený nebyl, nepočítáme-li pěsti se silou kladiv.

"Byl to můj bratr!" zachroptěl muž.

"Olafe, dost!" křikl náčelník, ale když ho seveřan nevnímal, nijak dál se zasahovat nerozhodl. Dvěma kroky byl Olaf u Foiba a ohnal se po něm dvakrát pěstí a pokaždé minul. Pak se zkroutil bolestí pod úderem na žaludek, jež mu Foibos uštědřil. Ten čiperný stařec severskou obří hroudu masa ranami jen zasypával. Udeřil ho předloktím přes čelist tak silně, že zapraskaly drcené kosti. Vyhnul se další ráně a kopl muže pod koleno, neb na koleno nedosáhl. Olaf popadl Foiba za ramena a chytal se starce udeřit hlavou na býčí šíji, ale Foibos vyrazil rukama vzhůru a švihem se ze sevření osvobodil. Popadl Olafa za hlavu a protočil sebe i seveřana švihem o celou otočku. Ozvalo se křupnutí. Foibos držel Olafovu hlavu ve výši svých prsou jen okamžik. Uvolnil své sevření a mrtvé tělo se zhroutilo k zemi s hlavou v nepřirozeném úhlu.

Klidným krokem se Foibos vrátil ke Svenovi. Ani dech ten stařec neměl zrychlený. Sven se stále kroutil v bolestech a udusaná tráva pod ním se barvila krví. Chvěl se. Dokonce zvracel. Foibos se sehnul pro svůj meč, otočil muže na záda a znovu bodl. Tentokráte do srdce.

Přihlížející propukli v rozjařený křik. Boj se jim líbil. Jejich životem byla smrt a smrtí žili. Necítili lítost nad padlými druhy. Zemřeli dobrou smrtí. V boji. Vážili si síly a odvahy. Byli to praví synové severu.

Nad tou pochmurnou scénou jásali.

I náčelník povstal s úsměvem na rtech.

"Jsi vítán, příteli. Svoji úctu sis zasloužil. Doneste medovinu!"

Jejich mravy byly hrubé, ale k mrtvým se chovali s úctou. Postavili obrovské hranice, na nichž těla bojovníků svěřili ohni a větru. Oheň, aby je strávil, vítr, aby je roznesl po zemi. Svěřili padlé k věčné službě bohům. Pak popíjeli v bujarých radovánkách na počest válečníkům po celý zbytek dne i noci.

A celou noc zkoumal Foibos tváře seveřanů.

"Tady není," pronesl k Derkannovi.

"Viděl jsem jednoho. Měl na štítu mořského draka."

"To není to znamení."

"Jak to víš?"

"Vím," pravil Foibos, zahleděl se do plamenů a mlčel.

Vzpomínal na doby, kdy bojoval proti seveřanům. Vzpomínal na vévodu Montforda a jeho dceru. Na Roberta Draconaria, muže s ohněm v krvi. Na nepřítele i spolubojovníka. Na doby velkých bitev, na křik krkavců hodujícím na obětech války. Na Lucianu, jíž nedokázal ochránit. Na Marianu, se kterou počal syna a oba je ztratil. Na roky hledání. Na Reewen a její láskyplné objetí. Na nebohou Reewen, která ho navždy opustila.

Noc se přehoupla v rozjasněné jitro.

Norg dal povolat Foiba k sobě, zatímco muži bortili tábor.

"Zdravím tě, Foibe."

"I já tebe."

"Včera jsi mluvil o drakovi. Pověz mi o něm."

"Je to Robert Draconarius. Ten, který ještě celé měsíce po dobytí země zabíjel seveřany po stovkách."

"Vlévá ti slova do úst bůh lží? Není možná. Byl by teď starcem."

"Cožpak může stovky seveřanů, statečných mužů severu, pobíjet jako stáda dobytka člověk nezpražený s démony? Neslyšel jsi o něm?"

"Slyšel. Je to ale spousta let!"

"Cožpak démoni stárnou?"

Norg se zamyslel.

"Jak o tom víš ty?"

"Bojoval jsem s ním. S ním i proti němu."

"Teď chceš jít proti němu."

"Nesrovnané účty, řekl bych. Něco mi dluží. On a jeho společník."

"Démon?"

"Tak nějak."

"Zřejmě se bude přeci jen hodit tvá pomoc. Jak radou, tak mečem."

Do hodiny se tábor rozpadl a muži se vydali na dlouhý a nekonečný pochod. Den na to se spojily s dalším severským kmenem. Téhož večera pak s královskými vojsky, od jejichž vůdce pak převzal vedení. Dával povely náčelníkům a ti pak svým mužům. O tři dny později už k přístavu poblíž Vysočiny mířilo na šest stovek bojovníků. Mezi těmi všemi den co den Foibos bloudil, hledal v jejich tvářích.

Do přístavu připlouvali lodě ze severské domoviny a převáželi další bojovníky. Král rebelii nepodceňoval a rozhodl se rozdrtit jí jedinou mocnou ranou, do níž vloží veškerou svou sílu. Zatímco další lodě připlouvaly k přístavu, z těch, co už kotvily, stahovali muži plachty, aby je pak mohli použít na stany.

Foibův pohled padl na jednoho z válečníků. Stal vedle plavovlasého vysokého náčelníka jedné z lodí. Byl vysoký. Ten druhý - ten, kterého si Foibos zkoumavě prohlížel, neměl plavé vlasy, jak to bývá u seveřanů tak časté. Tyhle byly černé, jako noc a stejně tak vousy lemující jeho tvář. A oči měl modré. Hluboké, jako oceán... Ne nebyly modré... Byly oceánové. Snad modrošedé... Za pasem nesl krátký meč a v ruce sekeru a štít - zbraně seveřanů.

"To jsou mí bratři. Edgar a Erik!" pravil Norg.

Dračí sluj

Mlčenlivý zástup stovek seveřanů pomalu postupoval pod dlouhou skalní stěnou. Ne snad ze strachu před tu a tam se uvolňující sutí a kameny. Měli před sebou lstivého a zrádného nepřítele. Zatím se neukázal na otevřeném poli, ale už teď jim způsobil řadu nepříjemností. Naříznuté provazy mostu přes Donnelovu strž byly první výstrahou. Výstrahou seveřany draze placenou půl druhým tuctem mužů a jednodenní cestou navíc, které bylo zapotřebí k hledání cesty nové.

Tu cestu Drak předtím odhadl a teď byla posetá pastmi na medvědy, závaly a naostřenými kůly. Ztráty na vojsku byly zanedbatelné, ale měly vliv na morálku mužů. Bojovníci byli připraveni zmírat na bitevním poli ale už méně v případě, že by svému nepříteli neviděli do tváře. Nepřítel jim nedal spát. Náhlé noční útoky se staly pravidlem. Seveřany tížil hlad, neboť jedním z prvních cílů, byly zásobovací vozy, z nichž teď už zbýval jenom jeden.

Vůdci seveřanů vysílali zvědy, nevracel se však žádný. Místo toho tu a tam nacházeli jejich těla znetvořená, rozvěšená na pahýlech stromů, či na skalním převisu. Dobře seveřanům na odiv a k posílení jejich strachu. A strach nebojácní a neohrožení hrdinové severu pojednou cítili. Strach, nenávist i obdiv. Tři noční útoky stačily k podlomení jejich pevné sebedůvěry. Měli hlad, byli zesláblí a znavení po bezesných nocích.

I teď obraceli oči vzhůru k šedému kamennému masívu očekávajíc hrozbu. Jiná cesta ale nebyla. Dál od masívu - od pevné cesty se skalním podkladem byla rozbahněná půda močálu. Voda ze skal, z pramenů a na jaře roztátého sněhu neměla kam odtékat a takové močály tu byly časté - zvláště v tomhle období. Jiná cesta opravdu nebyla.

Když se na okraji objevila postava v lesklé, stříbrné zbroji se zlatem tepaným drakem a stejnou helmicí s chocholem z černých koňských žíní, nikoho to nepřekvapilo. Ale rostoucímu strachu to neubralo ani kapku.

Ba naopak.

Nikdo se nepohnul, ani když muž na skále pozvedl obě ruce vzhůru a na okraji povstali lučištníci. Teprve, když první seveřani padli pod sprškou šípů, propukla panika naplno. Nebylo tu lučištníků v řadách seveřanů, aby opětovali střelbu, i kdyby to kvůli výškovému rozdílu bylo možné. Nebylo. Tak vysoko by žádný šíp nedoletěl, zatímco dolů se snášely snadno. A zabíjely...

Dole v krvavé lázni nikdo neposlouchal rozkazy a snad je už ani nikdo nevydával. Hrstka těch odvážnějších se vrhla vpřed s odhodláním vyšplhat po skále vzhůru. Stěží by to však dokázali s rozvahou, natož pak v zmatku a ohrožení od toho množství mužů tam nahoře.

Někteří se hnali vpřed, jiní zpátky cestou, kterou přišli. Někteří prchali co nejdál od stěny, směrem do neprůchodného údolí slatin, polámaných stromů a zápachu hnijícího dřeva. Většina jich stála a umírala v bouři chaosu a nerozhodnosti.

Muži se chabě kryli svými štíty.

Havran ve své černé zbroji jen stál a hleděl vzhůru. Jeden z šípů si to mířil k němu, ale on jej prudkým švihem obnaženého meče přerazil a srazil stranou.

Teprve teď si ho dračí muž na skále povšiml a jejich oči se zkřížily.

Draconarius se usmál a pomalu zvedl paži. Krupobití opeřených šípů ustalo. Lukostřelci zmizeli a nahradili je jiní. Tentokráte byly konce jejich šípů zapálené. Snesla se poslední záplava střel. Mihotavá ohnivá světélka si vzduchem razila cestu k poslednímu zásobovacímu vozu a ten se okamžitě vznítil.

Vůdce povstalců se otočil zmizel. Poslední lučištníci hned za ním.

Okraje strže byl teď prázdné. Zbyl jen křik rozčílených mužů, nářek raněných a země posetá mrtvými. Tentokráte už ztráty zdaleka nebyly tak zanedbatelné. Muži sbírali raněné a při tom vrhali pohledy vzhůru k okraji věčné a mlčenlivé skalní stěně.

Jen o míli dál a trochu rozlehlejším a bezpečnějším místě pro dnešní noc vojáci zbudovali tábořiště. Noc byla ještě horší, než ty předešlé. Útok se totiž nedostavil. Téměř nikdo nemohl zahmouřit oči a ten strach byl děsivější, než hrozba sama. Než samotná smrt. Zatímco bojovníci bděli, v hlavním stanu probíhala rada.

Třináct mužů tu sedělo v kruhu. Jejich tváře zachmuřené, plné starostí. Deset jich bylo náčelníků. Jedenáctým byl Foibos, kterého si přivedl s sebou Norg. Dvanáctý byl horal, kterého přivedly z osady poblíž vysočiny coby průvodce. Znal místní skály a cesty. Skupinu uzavíral velitel královských.

Velitel jako jediný z mužů měl vlasy sestřižené a pečlivě upravené stejně, jako vousy. Zbroj měl bohatou a plnou zbytečných ozdůbek. Čím vznešeněji vypadal, tím míň však v seveřanech budil úctu.

"Nemáme zásoby. Ztráty na mužích jsou neúnosné..." začal velitel.

"Ze stovky padlých mužů je nejmíň sedmdesát královských," upřesnil Norg.

Velitelův úsměv byl kyselý... Hořký.

"Mnoho jich utonulo v blatech, či se v tom zmatku ztratilo."

"Ani jeden z nich nebyl seveřan," dodal Nord jízlivě.

"My také náležíme..." snažil se králův zmocněnec.

"Ne! Synové zředěné krve! Bez ducha otců a tradic předků. Neznáte slanou vůni moře a sladkou chuť krve a vítězství! Čím víc znáte pozlacené hřebínky a krejčovské nůžky, tím míň už meč v ruce. Ruce? Nejsou to mozolnaté ruce muže! Spíš jemné ručky běhny!"

"Já tu velím!" křikl muž.

"Synů severu je tu víc! Nepotřebujeme s nářkem utíkající baby!"

Norg kypěl vzteky. Králův zmocněnec zrudl.

"Nebudeme bojovat proti sobě. Vyslechni ho!" pronesl Erik, Norgův bratr.

"A co nám navrhne? Ústup?" vrčel Norg.

"Bez zásob a bez..." bránil se velitel.

"Tak si běž! Synové severu neprchají s ocasem mezi nohama. I nahý a beze zbroje, hladový a žíznivý a na pokraji sil bude držet seveřan sekeru pevně v ruce a bojovat do posledního dechu!"

Náčelníci vážně kývali hlavou na souhlas.

"Navrhuji se vrátit do přístavu a poslat pro další muže. Zpravit krále a..."

"Ta táhni, zbabělče!"

"Norgu!" okřikl ho Erik.

"Ať prchne! Jedni umí zabíjet, druzí umírat, nebo prchat. To první oni neznají, tak nám jsou k ničemu!"

"Já přikazuji!" křikl velitel.

Norg se napřímil v celé své výši.

"Mě? Přikazuješ mě? Svobodnému muži severu? Holýma rukama z tebe vymačkám duši!"

"Norg!" křikl jeden z náčelníků.

Velitel a královský zmocněnec se otočil a odcházel.

"Moji muži zítra odchází!" pronesl ještě a vyšel ven.

Ticho zavládlo jen na chvíli.

Muži se polohlasně radili. Znovu promluvil Norg.

"Vím, co vás trápí, stateční mužové. To, co se tu odehrává není boj. Cítíte se zrazeni. Ochuzeni o možnost vrátit úder tomu, kdo beztrestně bije do vás. Zítra se to změní. Slibuji vám bitvu. Eriku, řekni jim to, co mě."

Povstal vysoký válečník zhruba stejného věku i vzezření. Norgův bratr Erik byl však ještě o hlavu větší a po tváři se mu táhla dlouhá ošklivá jizva.

"Tento muž," pravil a ukázal na průvodce," se v tomto koutě narodil a žil tu po celý svůj život. Zná skály a zná cestu vysočinou. Promluv!"

Horal povstal.

"Zítra k ránu se cesta děli na třikrát. Jedna vede k moři a podél něj dál až za vysočinu. Není tam nic. Pokud však neodbočíme, o hodinu dál narazíme na trhlinu ve skále. Vede z ní mnoho cest, ale žádná schůdná pro vojsko. Místa se tu zužují tak, že projde sotva jednotlivec. Další cesta, kterou mám na mysli, přejde k rozlehlé rovině. Skály jsou tu nízké, každý skalnatý výčnělek lze obejít, či na něj pohodlně vylézt. Až se přejde rovina, vede cesta chvíli dál stále se zužující soutěskou až ústí velké jeskyně. V nich jsou podzemní prameny."

Nikdo nepromluvil - nikdo nepochopil.

"Je to doupě draka!" tvrdil Erik."Tam bude! Jeskyně jsou rozsáhlé. Je v nich voda. Dají se tam uschovat potraviny. Skrývat se i s celou armádou."

"Místo ve skalách budeme bojovat v jeskyních?" ptal se jeden z náčelníků.

"Byl by ale v pasti. Bez úniku!" řekl jiný.

"Bude tam víc vchodů," uvažoval další.

"Může prchnout i se zásobami. Znají to tu. Napadnout nás pak můžou tak, jako dosud."

"Znám Draka. Není trpělivý. Je si jist vítězstvím. Srovnává síly, ale bojovat bude na poli. Zítra budeme bojovat v té rovině. Do svého útočiště nevpustí nikoho, je to přeci jeho poslední útočiště! Jeho doupě..." pravil teď Foibos.

Sněm náčelníků se polohlasně radil.

"Může nás pobíjet prchající na ústupu, jako zbabělce. Můžeme ho ale porazit, ukořistit jeho zásoby a odejít ve znamení vítězství!" dodal Erik.

Sněm mužů jeden po druhém projevil svůj souhlas.

Za svítání zbytky královského vojska opouštěli tábor. Jsou chvíle, kdy slabost a strach jedněch přenáší se na druhé. Jindy zas druhé posiluje. Ti co zůstávali, sami sebe viděli statečnější, silnější, mužnější a za tu cenu už stálo za to umírat. Když viděli odcházet královské vojáky, zpívali, volali, posmívali se. I teď, když byli o něco početně slabší, na duchu zůstávali silní.

Jejich cesta probíhala tak, jak bylo předpovězeno.

Skoro...

V místech, kde se skaliska zužovala, byla na vrcholcích na dřevěných podstavcích navršena suť a balvany. Celá past byla nenápadná, z dálky špatně viditelná. Dřevěné kůly podpírající plošinu byly sotva několik palců vysoké a jejich stržení změnilo sklon převýšení jen nepatrně, avšak dostatečně na to, aby se z vrchu mohli jeden po druhém svalit a brát s sebou další a další. Severští tuto past zahlédli a vyhnuli se jí obloukem při druhé stěně, aby pak sotva po míli podobnou past přehlédli. K vyražení vzpěr stačil jeden člověk. Valící se kamení jich zabilo dva tucty...

Derkann stál blízko. Viděl a slyšel, jak kamení drtí s nechutnou lehkostí lidské schránky. Jak kosti praskají a křupou. Jako když rozšlápnete brouka...

Zvracel.

Stín muže, který klíny a vzpěry vyrazil ani nezahlédl.

Vae victis

Severské vojsko přitáhlo na místo bitvy.

Muži tu postávali v nedbalých uskupeních, v nich přišli. Po slíbeném nepříteli ani vidu ani slechu. Vůdcové kmenů a klanů se hlasitě dohadovali o nadcházející bitvě. Oči mužů těkaly po okolí, obnažená ostří jejich zbraní dychtily po krvi. Derkann třímal v ruce sekeru a dlaně se mu nepříjemně potily. Šíleně se bál... A ještě víc, se bál, že jeho strach je na něm vidět. Pot mu stékal po tváři a chladil. Zvedal se vítr a kvílel v nedalekých stěnách skal. Foibos seděl na zemi, hlavu sklopenou. Bílé dlouhé vlasy měl rozpuštěné a vítr mu je hnal do očí. Nehýbal se. Jakoby se ho okolní svět netýkal. Vysoko na nebesích zazněl křik havrana. Kvílení větru zesílilo. Jakoby ten vítr zešílel a hnal černé mraky po obloze děsivou rychlostí.

Edgar ležel na provlhlé zemi a vypadal jako padlý král. I meč měl položený na hrudi, jako válečník na poslední cestě. Ta hruď se mu ale zvedala v pravidelném rytmu. Ležel na zádech, štít i sekeru měl vedle sebe. Paže roztažené, dlaněmi se dotýkal vlhké půdy. Snad jakoby před bojem čerpal sílu ze vzduchu, ze země, z vláhy... Neotevřel oči, ani když mu na tvář dopadly první kapky deště.

Azurově modré oči se otevřely až při prvním záblesku. Jejich barva však ihned potemněla. Pomalu vstal a zasunul meč za opasek. Popadl sekeru a štít.

"Jdou..." pravil a to jediné slovo zaniklo v burácení hromu.

I Foibos už vyčkával. Bílé vlasy mu divoce vlály ve větru. Edgar k němu přistoupil.

"Dnes prohrajeme. Zdál se mi sen. Hrdinové severu v něm prchali z boje."

"I tvá matka mívala své sny... Stávaly se skutečností!" odvětil Foibos a pohlédl mladému muži do modročerných očí.

"Ve snech jsem vídával i tebe, otče. Poznal jsem tě hned."

"I já tebe... Cítím krev své krve."

Edgar se usmál, pak mu ale rysy opět ztvrdly a on se zadíval někam k soutěsce.

"Víš, komu se máš vyhnout? Náš čas přijde, ale ne teď!"

"Vím...," pokývl hlavou.

To už ze soutěsky vyšel první muž. Vlajkonoš nesl potrhaný, kdysi bílý prapor a na něm zlatou nití vyšívaný drak.

Nechali vypochodovat celou armádu z ústí soutěsky, neb v ní by mohl boj trvat hodiny, dny, možná i týdny. Ne... Tady a teď se má rozhodnout... Proud povstalců nekončil. Bylo jich mnoho. Víc, než by kdo čekal. Víc, než seveřanů.

Ale mořský národ severu navyklý bojovat muž proti muži se nezalekl. V poli je jejich síla. Křičeli a výhrůžně mávali zbraněmi.

Seveřani stáli v řadách. Foibos s Edgarem vpředu. Tu Foibos zahlédl Derkanna.

"Zpátky, hlupáku! Drž se zpátky!" křikl na něj.

Možná ho Derkann neslyšel. Možná ho nechtěl slyšet. I on si dnes musel vydobýt svou čest a kus té slávy. Topor sekery svíral pevně, až mu klouby zbělely.

V tom se nepřátelské řady pohnuly.

Robert Draconarius vyjednávat nebude. Seveřani jim vyšli vstříc. Ani oni o řeči nestáli. Postupovali krokem a při každém druhém kroku udeřili svou zbraní o štít - všichni v stejném rytmu. Ten pravidelný zvuk úderů byl až děsivý. Tempo se pomalu zrychlovalo. Muži už běželi. Úder do štítu zazněl každým čtvrtým krokem. Pak utichl a ozval se řev. Pádili vstříc boji. Vstříc krvi. Vstříc vítězství, či smrti.

Obě strany se hnaly proti sobě jako rozzuřené vlny, každá z jiného proudu. Muži z prvních řad přepadali, či přeskakovali přes štíty. Řady se prolnuly. Jinde ta či ona strana sílu náporu vydržela a tlačila nepřítele s sebou. Nastal chaos. Krvavá řež zběsilá tak, jako prudký liják, který se právě spustil. Hlučná, jako bouře... Řádila na nebi i na zemi.

Bitvu ovládl nehasnoucí žár šílenství. Foibos byl někde vprostřed bojiště. Hned prvnímu muži, jež padl jeho rukou, vyrval druhý meč a teď se s vervou oháněl a vířil oběma. Čepele se míhaly vzduchem a roztínaly lebky, rvaly lidské maso, přetínaly šlachy a to s naprostou přesností. Ten bělovlasý stařec se proměnil v zuřivého démona, jenž zničí každého, kdo si troufne vstoupit mu do cesty. Bílé vlasy, vrásčitá tvář, černá zbroj, to vše už lepilo temnou krví, jíž rozmazával déšť. Jedním mečem kryl rány, odkláněl je, odrážel stranou, aby pak vzápětí druhou čepelí zasadil smrtící ránu. Krev s vodou mu stékala i do očí, ale zdálo se, že nemusí ani vidět, aby mohl zabíjet.

Řítil se na něj s křikem další bojovník, ale nedoběhl. Do cesty se mu připletl Edgarův štít, který přilétl vedený z otočky a hranou mu rozemlel čelist na krvavou kaši. Nohy na kluzké, bahnité zemi podjely a muž s krvavou změtí masa místo obličeje dopadl na záda a už nevstal. Edgarova sekera mu hned na to takřka oddělila hlavu od těla. Pak Edgar zase zmizel v davu. Foibos se rozhlížel kolem a zabíjel teď nepřátele spíš jakoby mimochodem. Neútočil, ale bránil se se smrtící účinností. Hledal v tom nepřehledném chumlu Derkanna, aby mu pomohl. Aby na to nezkušené lidské mládě dohlédl, ale nespatřil ho ani mezi bojujícími, ani mezi zmrzačenými mrtvými těly, jichž tu bylo už požehnaně. Zahlédl krátce Norga - ze zad mu trčelo zlomené ratiště kopí, ale seveřan, jakoby o něm ani nevěděl. Zuřil a bojoval bok po boku s Erikem, jemuž z pahýlu pravé ruky crčela krev. Dokud ale mohl svírat sekeru v druhé ruce, bojovat ještě mohl a ještě s sebou vezme spoustu nepřátel, než odejde do věčné služby bohům.

Edgar Foibovu krev ve svých žilách nezapřel. Doslova tančil bojištěm s tváří mlčenlivou a strohou. Líce mu bičoval proud deště. Krví a vodou nasáklá zbroj, jako by ho však vůbec netížila. Nebylo nic, co by ho mohlo zastavit. Ani lidský obr s válečným kladivem, s níž by dokázal urazit hlavu koni. Štítem se nesnažil ránu vykrýt a zadržet, ale jen mírně odklonit stranou. Snad proto mu zůstala ruka celá, zatímco štít byl na kusy. Palice narazila do země vedle a přitom rozstříkla bláto do stran. Hned za ní dopadla hromada masa, kostí, krve a svalů. Edgar mu sekerou rozťal lebku. Zahodil torzo štítu, přehodil si sekeru do levé ruky a pravou tasil meč. Sekera i čepel meče vířili vzduchem, zatímco Edgar tančil svůj bojový a smrtící tanec. Ovládat dvě zbraně naráz, aby člověk plně využíval obě a přitom sám sebe neomezoval a nepřekážel si, vyžaduje naprostou soustředěnost a nesmírnou zručnost a jak se zdálo, Edgar tyto vlastnosti měl. Každý pohyb byl sebejistý, přesný a důkladně načasovaný.

Sekeru zahákl za štít, aby odkryl tělo nepřítele a meč pak vbodl vrchem do hrudi. Kryl čepelí meče ránu dalšího, a sekeru zaťal do klíční kostí. Proklouzl pod úderem jiného muže, odrazil ránu zbraní v levé ruce, sťal hlavu zbraní v ruce pravé.

Zatím se na nohy vydrápal Derkann, který už hodnou chvíli strávil v bezvědomí pod dvěma mrtvými těly. Řady povstalců notně prořídly, ne však tolik, co seveřanů.

Zaklel, když viděl, jak Dracovi přibíhají další posily. Vyrojila se jich z ústí soutěsky celá horda. Pohlédl na svou sekeru trčící z těla jednoho z povstalců. Břit prošel hrudním košem polámaje tak pár žeber, prorazil svaly, plíce a uvízl až v páteři. Derkan popadl topor a ve snaze vyrvat zbraň z těla padlého, škubal s mrtvým válečníkem.

"Sakra! Už zase!" křičel, když kopal do mrtvého.

Rozhlédl se a na zemi o podal zahlédl válečné kladivo. Bojovník ležící hned vedle s otevřenou lebkou se ke zbrani nehlásil. Derkan popadl těžkou drtivou zbraň a vyrazil kupředu.

Nejblíže byl muž ve stříbrem tepané zbroji se zlatým drakem na hrudním plátu. Ten muž zrovna dorážel raněného, jemuž už delší dobu trčelo ze zad kus ratiště a který si nějak nechtěl připustit, že by měl dávno patřit do říše mrtvých.

Černý chochol koňských žíní ve stříbrné helmici rozřízl vzduch, jak se válečník prudce obrátil k Derkannovi. Z hledí stříbrné helmice se dívaly pronikavé oči. Jedno hnědé, druhé zelené.

Toho si Derkann nevšiml. Nevěděl s kým chce bojovat. Nebo možná naopak. Možná to tušil...

"Ne! Zpátky, blázne!" zaslechl Foibův hlas. Nehodlal poslechnout. Chtěl dokázat, že i on je hoden důvěry. Snad i úcty. Že není jen přítěží. Nepřítel přeci nestál ani ve střehu. Teď už nemůže stihnout....

Zvedl těžké kladivo a za běhu jím opsal několik oblouků, aby následující ráně dodal správnou sílu a razanci.

Udeřil...

... a minul ...

Robert Draconárius ukázkově předvedl úhyb stranou v ďábelském rytmu a s nevídanou rychlostí. Těžké kladivo nemohlo příliš změnit směr úderu a když Derkann promáchl naprázdno, málem neudržel rovnováhu. To už ale za jeho zády stál Draconarius a sekl mečem po nekrytých zádech.

V hluboké krvácející ráně se bělaly obratle páteře.

Derkann upustil kladivo. Už ho nemohl unést. Stál. Pomalu se otočil a ještě zahlédl záblesk ostří, které se mihlo vzduchem.

Derkannova hlava dopadla do bláta a tělo se svalilo o kus dál.

Dracův pohled se střetl s Foibovým a i když byl od něj stařec daleko, dobře viděl výraz ve tváři dávného nepřítele i přítele. Byl prázdný. Lhostejný...

Draco ukázal mečem k hájku, který se rozprostíral kousek od bitevního pole, pak zrakem přelétl bojiště a když spatřil, že poslední hrstky seveřanů prchají, otočil se a za chůze zatroubil k ústupu i on.

Přestalo pršet a bouře byla slyšet někde v dáli. Na bojišti stáli jen Foibos a Edgar. Seveřani prohráli, Draco odešel. Na nebi se objevili první krkavci. Brzy se začnou snášet k zemi, aby hodovali alespoň na očích, než jim maso z lidských mršin změkne.

"Oba mí bratři," promluvil Edgar.

"Vyhrát nebo zemřít..."

"Ano, tak to říkali."

"Pro věčné zapomnění..."

"Byli mými bratry. Synové muže, jenž mne vychoval."

"Synové muže, který unesl tvou matku a tebe v jejím lůně."

Edgar zkoumal jeho tvář.

"Je dobré cítit smutek, bolest či vztek... I to tě dělá člověkem!" pravil nakonec stařec.

"Musím je vypravit na poslední cestu."

"Pomohu ti."

"A pak?"

"V tom hájku o podál mám schůzku."

"Kdy?"

"Řekl bych, že v noci. To je čas dětí temnot."

"Půjdu s tebou!"

"Ne, to nesmíš! Tebe nesmí dostat do spárů! Kvůli tobě přišli!"

"Kráčím odnikud nikam, ale o vlastní vůli!" odvětil Edgar.

"Nikdy jsem nikoho neochránil. Ani tvou matku - ženu, jež mi dala syna. Ani Reewen, jež mi dala lásku. Ani toho chlapce, Derkanna, to nezkušené lidské mládě, které nevědělo nic o světě!"

Edgar se odmlčel.

"Je čas pohřbít mrtvé!" pravil pak a odvrátil se zády.

Poslední soud

Malý lesík v kotlině vypadal pochmurně. Pokřivené kmeny stromů skláněly své bezlisté větve k zemi. Půda byla vlhká a páchla zatuchlinou. Tu a tam vyčnívaly ze země šedozelené balvany a kusy skály pokryté mechem. Skalnaté bylo i celé podloží, rozpraskané od kořenů stromů, hrajících svůj závod o přežití. Silné kořeny místy vystupovaly i nad zem. Ve vzduchu byla cítit vlhkost a hnilobný zápach. Dešťová voda se snažila vsáknout do živné půdy, jíž tu však bylo na skalnatém podkladu poskrovnu. Jen nepatrná vrstva půdy a pak tvrdá skála. Voda neměla kam odtékat a tak tu stála v rozbředlé půdě a hromadila se v kalužích a malých mokřinách. Ta tenká slupka půdy sotva pojala vodu z nedávno roztátého sněhu, teď tu bude pomalu vysychat celé týdny, možná i měsíce.

Ze země tu a tam stoupala pára a jak se do ní opíral svit luny v úplňku prodírající se skrz holé větve polomrtvých stromů, zdálo se chvílemi, jako by ta pára světélkovala.

Do ticha se ozvaly mlaskavé kroky. Muž se nesnažil skrývat ve stínech. Neplížil se. Kráčel neohroženě. I od záplavy bílých kadeří, jakoby se mu odrážel svit měsíce.

A od jeho očí - těch jasně zelených...

Byl vzorem odhodlání a síly. V hlubokých vráskách byla vepsána věčnost.

Stařec se zastavil. Jakoby se zaposlouchal do úplného ticha a i v něm nacházel cosi...

Pomalu se ohlédl.

Muž ve stříbrné zbroji stál za ním. Usmál se.

"Věděl jsem, že přijdeš," pravil Draconarius.

"Věděl jsem, že čekáš," odvětil Foibos.

"Zestárl jsi..."

"A zmoudřel. Ani jedno však nečeká tebe."

"Nadešel čas."

"Kde jsou tví muži?"

"Někteří slaví vítězství, jiní loví seveřany - pár jich ještě ve skalách je."

"Robert Draconarius neprohrává, viď? Jenže neumí ani vyhrávat..."

"Jsou to jen lidé... I ty zabíjíš."

"Jen když musím."

"Začínáš být přecitlivělý.

"Vždyť říkám, že nikdy nezmoudříš."

"Budeme bojovat?"

"Měl jsem tě zabít už tehdy..."

"Možná měl..." odtušil Draco a sundal helmici.

Pohodil ji na zem a rozepínal hrudní plát.

"Měl sis tu zbroj nechat!" pravil Foibos.

"Myslím, že v tomhle souboji ne."

"Další hloupost."

Foibos pomalu tasil meč.

Draco byl do půl pasu svlečený. Napnuté svaly se mu ovíjely kolem paží jako provazy a stejně tak i přes širokou hruď. Stál už ve střehu s velice dobrý a neméně drahým mečem v ruce.

Vyrazil...

Třeskot mečů se rozléhal mlčenlivým temným hájkem.

S neuvěřitelnou rychlostí do sebe zbraně narážely.

Foibos kryl ránu na hlavu švihem do horního krytu, zachytil čepel příčkou a obloukem srazil stranou, aby pak o krok ustoupil a švihl zbraní po krku. Draco se ráně vyhnul mírným úklonem hlavy a zbraň ho minula tak od dva palce. Víc nepotřeboval. Draco vystřídal několik klamných úderů a zatím si nepřítele jen zkoušel, Foibos přebral plynule útok a když sekl po hlavě, Draconarius místo do obraného střehu přesunul se kupředu a zablokoval ránu mečem při čemž vyrazil rukou vpřed a zachytil hlavici Foibova meče. Chtěl přenést váhu stranou, přejet hrubím svého meče k tenčí a pákou vyrvat sokovu zbraň z rukou. Ten se však na něco tak jednoduchého nachytat nedal. Ukročil si, vyrazil levačkou proti dlani tak, aby se mu palec vyvrátil. Další úkrok a po něm nechal sokovu zbraň sklouznout stranou. Draco vyrazil bodem na bok. Foibos na to reagoval prudkým úderem zbraně do krytu, nebo spíše do kolmého seku udeřil do sokovy čepele ve směru jeho rány a odrazil jí tak daleko od těla, aby pak propnul zápěstí a švihl sám po nekrytém boku svého soupeře. Draco provedl rychlý úkrok vzad do obranného střehu a tak tak se ráně vyhnul, jen co však smrtící rána minula bok a proletěla kousek od jeho břicha, vrhl se znovu do útoku sekem na rameno a aby ráně dodal důraz a případný kryt prorazil, chytil jílec svého meče i druhou rukou. Foibos se však ránu ani krýt nepokoušel, podklouzl pod čepelí a dvěma kroky se v otočce dostal za Dracovy záda a sekl. Rob se však bleskově otočil a i tento útok byl s třesknutím odražen. Draconárius sklouzl do nízkého střehu a ťal po nohách. Foibos ale nadskočil nad čepelí a sám sekl svým mečem po hlavě. Rána však nedopadla, neboť Draco se vymrštil vzhůru zachytil soka za ozbrojené zápěstí, aby sám pak volným mečem bodl Foiba do boku. Ani jeho rána nedopadla. Foibos se přitočil blíž a druhou rukou pronikl za zbraní a i on teď zablokoval zápěstí, i když poněkud méně výhodně. Meč mu přitom proklouzl za záda. Sice neměl Draco dost místa pro sek, takže Foiba zbraň neohrožovala, ale to, že zbraň teď neviděl, bylo velkou chybou.

Tím, že byly obě zbraně blokované však souboj skončit nemohl. Draco kopl Foiba kolenem do boku, ten však ránu přes zbroj takřka necítil. Zato však vyrazil kupředu a švihl hlavou. Když jeho čelo narazilo na kořen sokova nosu, ošklivě to zapraskalo. Foibos škubnutím vyrval zbraň ve směru proti palci Dracova zápěstí, takže ten už ji dlouho udržet nemohl. Couvl a kopl Foiba do hrudi, aby ho odhodil co nejrychleji vzad. Ne však dost rychle. Volná zbraň ho sice nezasáhla naplno, ale přesto dost na to, aby mu její hrot rozsekl dolní čelist. I Foibův stisk povolil, jak letěl dozadu a jak se snažil udržet sokovu zbraň od těla, přejela mu přes dlaň a rozervala kůži až na kost.

Ustoupil ještě o krok vzad. Stáli teď dost daleko od sebe, aby jeden druhého neohrožoval.

Dracova tvář přestala krvácet ihned. Usmál se. Ve tváři mu zbyla malá jizva a o chvíli později se ztratila úplně. Jen trochu zasychající krve prozrazovala, že byl opravdu raněn.

Foibos pozvedl proti Dracovi dlaň, jakoby tím něco prozrazoval. A opravdu. Jeho dlaň byla špinavá od krve, ale nezraněná.

"Není možná!" zazněl temný hlas muže, který vystoupil ze stínů. Jeho černá kápě vlála lehkými poryvy vánku. Kapuci měl staženou a černé dlouhé vlasy stažené vzadu v ohonu koženým řemínkem.

"Možná, možná..." opakoval hlas ozvěny odrážející se až v nedalekých skalách.

"Dlouho jsem tě neviděl, bratříčku!" pronesl Foibos chladně.

"Měl jsi se vrátit do stínů po své smrti a sloužit nejvyššímu."

"Jsem mrtvý jen napůl. Jen půlka mého těla i mé duše zemřela... Zmíral jsem v den smrti mé Reewen."

"Tak to musíme práci dokončit," zazubil se Draco.

"Nemůžeš vzdorovat oběma!" pronesl Deimos.

Vzduchem proletělo cosi černého a s plesknutím dopadlo do bláta k Sejmovým nohám. Byla to hlava. Hlava obrovského černého vlka.

"Dárek pro tebe, strýčku!" pronesl hlas a z mlžného oparu se vynořila postava Edgara.

"Tvůj čtyřnohý přítel mě našel. Nesu ti ho zpátky. Tedy alespoň ten kousek, co ti padl k nohám."

"Čtvrtý... Musíš jít s námi..."

"Musím?" zahřměl Edgar.

Edgar držel v ruce štít. Erikův štít. Štít svého bratra. Položil ho na zem.

Z opasku vytáhl jednou rukou meč a druhou sekeru a vrhl se vpřed.

Deimos se rozkročil, roztáhl paže a v každé skrýval meč. Kápě se svezla k zemi a odkryla černou zbroj ne nepodobnou té Foibově.

Draconarius znovu zaútočil na Foiba...

Epilog

Zvuk boje utichl za rozbřesku. Zlatavé slunce už se vyhouplo nad východní obzor a prozářilo krajinu skal a lesů. Na západním pobřeží na vysokém útesu seděl stařec v černé zbroji. Na rameni mu seděl černý havran. Kousek od něj stál mladý severský válečník.

Stařec měl na klíně svůj meč a přes něj křížem položené ruce. Na levé ruce mu chyběly dva články malíčku. Rána byla dokonale zhojená. Snad jakoby se bez malíčku narodil. Jakoby ho nikdy neměl...

Stařec se díval na zpěněné vrcholky vln mířících k útesu a zhluboka se nadechl slaného mořského vzduchu.

Edgar myslel na dvě těla ležící v hájku. Na kusy rozsekané a znetvořené... Poseté ranami, z nichž některé se ještě napůl zhojily, jiné už to nestihly. Jedno tělo bylo napůl svlečené a vedle něj ležely naskládané kusy stříbrem a zlatem tepané vzácné zbroje. Druhé bylo téměř celé zabalené do černé kápě... Jen hlava z ní koukala a z té hlavy trčela sekera s naštípnutým toporem. Ta sekera byla Edgarova. Teď Edgarovi u pasu visely dva meče... Jeden byl Deimův, vzal si jej namísto zničené zbraně. Ale byl to vzácný meč.

"Vrátí se?" otázal se náhle muž.

"Ne. Už ne... Už nemohou!" odvětil stařec.

"Má ještě jiné sluhy?"

"Nejvyšší už nemá nikoho. Je konec stínů. Konec starých bohů."

"Ano. Konec starých bohů. Měl jsem sen... Přichází nový král a s ním nový bůh. Bůh s křížem..."

"Co budeme dělat my dva?"

"My dva? Půjdeme... Budeme kráčet..."

"Kam?"

"Kamkoliv... Hodně ti dlužím, synu. Pojď... Ukážu ti svět... Vím o jedné kotlině..."

Černý havran roztáhl křídla a vzlétl k nebeským výšinám.

Foibos a Edgar kráčeli bok po boku dál....

---