Poslední den mezi ploty

   Byl jarní den. Slunce se pomalu sklánělo k západu, ovzduším vál chladný vánek. Potoky, posílené o tající sníh z okolí pramenů, divoce proudily krajinou, na stromech se objevovaly první květy, tráva se barvila den ode dne sytější zelení.

    Vracel se po práci na ubikaci. Unavený, zničený, hladový, prázdný. Jak dlouho ještě? Spolu s ostatními se pomalu ukládal ke spánku, když se otevřely dveře a mezi jiným zaznělo i jeho jméno. Přesně věděl, co nastává. Poslední den tady, mezi ploty. Vrací se domů.

    Když vyšel ven, svítilo už na obloze tisíce hvězd. Vzpoměl si, jak na ně kdysi o jarních večer hledívali spolu se Sárou. "Čeká na mě ještě? A je tam, kam se právě vracím? A mám se vlastně kam vracet? Existuje vlastně Bůh, když už několik měsíců existuji tady?"

   Pln otázek došel na místo. Zaznělo rázné "Halt!", ozvalo se několik výstřelů a všechny otázky rázem získaly svou odpověď. Poslední den mezi ploty skončil bez poezie, v návratu domů z vyhnanství života. Vyhnanství jménem Ausschwitz. 

   Byla jarní noc, na jasné obloze zářily hvězdy, ovzduším vál chladný vánek. Potoky, posílené o tající sníh z okolí pramenů divoce proudily krajinou, na stromech se objevovaly první květy, tráva se barvila den ode dne sytější zelení. A všude vůkol gradovala válka...