Zápisky zrání / Myškinův problém II

Po několika dnech přijdu na sraz do kinokavárny o trochu dřív, ale Markéta už tam sedí, před sebou matonku a v očích pohled, jako bych se snad objevil nevhod. Přisednu si k ní, a když mi řekne, co mi říct chce, pro jistotu dodá, že ví, že ji asi zabiju, ale že nepočítala s tím, že se to takhle vyvine.
Poklepu prsty o desku stolu, a abych situaci odlehčil, prohodím, aby se neomlouvala, že ji zabiju stejně. Pak se jí zeptám, jak je to dlouho.
Odpoví, že něco přes dva měsíce.
Navrhnu, jestli si to nechce nechat vzít.
Navrhne, abych už raději nic nenavrhoval.
Řekne, že pochopí, když se seberu a odejdu. Zdá se to fér, až na to, že ji mám rád. Koukám střídavě na ni, pak do stolu a nedokážu se rozhodnout. Myslel jsem si, že je to začátek našeho společného příběhu (seznámení — svízele — srdceryvný rozchod — mezi tím samozřejmě spousta dobrodružství a nezávazného sexu...), ne že už má ve svém životě někoho jiného a já k nim přistoupím jen jako zbloudilý cestující. Před očima mi mimoděk naskočí Bondy, jak lamentoval nad tím, že Krejcarová byla krásná až k zbláznění — a mě nenapadne nic lepšího než se zeptat, jestli chce jít do toho kina. Markéta naproti mně svýma krásnýma očima přitaká, jako by se v ní probudila určitá odhodlanost. Poznané sebevědomí, že žádný problém není tak velký, aby se nedal zvládnout.

Dávají Mazací hlavu od Davida Lynche, jeho nejintimnější portrét, jak se údajně vyjádřila režisérova dcera. Co se ta bezmocná stvůra ve filmu narodí, vstávají mi vlasy hrůzou na hlavě. Nezodpovědná matka se k tomu nechce znát, protože si na prahu dospělosti nechce zkazit život. Přenechá tedy starost o kafkovské ono otci, postavě úzkostlivého podivína, kterého tím chytí do pasti. Držím se Markétiny ruky, která mi spočívá na klíně, a po očku s překvapivou nevolí sleduju, jak se zaujetím pozoruje plátno, jako by ji snad tahle iracionální situace přitahovala. Hlava už mi to nebere, jako by se můj svět převrátil do neprobádaného podlaží: Pociťuju nutkavou potřebu se zvednout, a nikoliv odejít, jak by bylo realisticky vzato normální, ale znovu (a znovu a znovu...) se s ní vyspat, protože se mi ji nechce ani v nejmenším opouštět. Když  nakonec vstaneme ze sedačky, sama navrhne, že bychom mohli jít ještě k ní na čaj. S povděkem to kvituju, ale překvapíme tam její spolubydlící, jak se válejí po posteli u televize. Markéta u nich na chvíli zmizí za pootevřenými dveřmi, než za mnou znovu přijde do obýváku. Proplíží se kolem mě mlčky, jako bychom už ani mluvit nepotřebovali. Ne pod tíhou situace, spíš si připadám, jako bychom se vrátili po pár týdnech z dlouhé cesty a byli rádi, že jsme byt našli ve stavu, ve kterém jsme ho opouštěli. — Alenka s Tomem jsou v tom taky, řekne mi, co se právě dozvěděla vedle v pokoji. Přikývnu, snad na souhlas trochu mlasknu. — Jak jsou spolu dlouho? — Něco přes půl roku, odpoví. Pozoruju Markétu, jak se otáčí v přilehlé kuchyňce. Když v ní nakonec zhasne a jdeme si lehnout, osvětluje nás jen pouliční lampa obsypaná třepetáním můr. Na prosklených dveřích se odrážejí namodralé záblesky z ložnice. 

Následující dny se pod očekáváním jistého horizontu poněkud zdrcly. Pokud už se bavíme o budoucnosti, hrdinně říkám, že uvidíme. Markéta, která minulý týden jen tak mimochodem udělala maturitu (to jsem celkem koukal), říká, abych si nedělal násilí, že počítá se životem ve dvou, už je s ním smířená. — Dvojka je přece základ, přitakává do kroku, zatímco uhýbáme z asfaltky do luk a strání. Říká to ani ne tak, jako by si dodávala kuráže, jako spíš že je o tom bytostně přesvědčená, a bych se tím vším fakt nestresoval. Není to jediné vysvětlení, kterým mě přivádí k úžasu. Na starých zámeckých schodech se mi svěřila, že člověk nemůže sejít z dané cesty, i kdyby stokrát chtěl, takže mu nezbývá než se přizpůsobit. Chtělo se mi zaprotestovat, protože by to přece znamenalo, že nikdo nemá rozhodování o životě ve svých rukou (— No ale je to tak, nebo ne?), ale raději jsem její komentář taktně přešel. 

Až když jsme seděli v té kavárně a řekla mi, co mi říct chtěla, tak mi to obrazné přirovnání (že život nemáme ve svých rukou) došlo. Zeptal jsem se jí totiž, jestli se to stalo poprvé. Opatrně se mi svěřila, že už jednou otěhotněla. Bylo jí patnáct a právě začala spát se svým prvním klukem. Samozřejmě na něco takového byli mladí a rozhodně ne připravení. — No co jsem mohla dělat, v patnácti… — A to jsi brala antikoncepci…, ujistím se, jako bych nevěřil, že je to možné. — Antikoncepci jsem samozřejmě brala, podotkne dotčeně, jako bych z ní dělal hlupačku. — Prostě, to se někdy (plodným ženám, ty troubo) stává, dodá, abych to konečně pochopil a prozřel. Nevěřícně zakroutím hlavou, protože mám za to, že prášky by měly za všech okolností fungovat. Jenže o to teď ani tak nejde: Soudě podle jejího výrazu to vypadá, jako by se něco podobného mohlo kdykoliv opakovat. — Moje babička je z osmi dětí, podotkne nakonec, jako by to mělo být vysvětlení, které má celou situaci ospravedlnit.

***

Osm dětí je hodně a já jsem uprostřed rozhodování, co bude dál s mým životem:

?) Mám za sebou neúspěch na akademické půdě, první hmatatelnou životní prohru, která se ovšem dá lehce napravit, aniž by to později někdo poznal. Stačí se jen srovnat do latě, protože tenhle prvotní neúspěch spočíval obrazně řečeno v mé zmatené, sotva dospělé hlavě: kráčel jsem po chodbách ústavu s náležitou hrdostí, že jsem se hned napoprvé dostal na školu, kam jsem chtěl, a taky s neodbytným pocitem, že na mě všechno od prvního dne padá (jako by celá fakulta jako obrovský galimatyáš přetékala očekáváním) a nemohu tomu zaboha zabránit: tak jsem raději nechal všechno padat místo toho, abych se pokoušel aspoň něco chytit. Zpětně je mi jasné, že jsem v tom přívalu požadavků nebyl sám, jenom jsem se — na rozdíl od houževnatějších spolužáků — nedokázal překonat, abych se aspoň začal snažit. Nechal jsem to zkrátka plynout, před sebou obraz studenta, který se vyžívá v kavárenské zahálce.  

?) Na vědění mi opravdu záleží. Bylo mi to jasné už u přijímaček na vysněný obor, kdy jsem komisi zahrnul svými znalostmi jako nevyžádaným darem: přísedící po mně pokukovala, protože ze mě slova padala jako z protržené přehrady, a druhá studentka, kterou tam se mnou zkoušeli, mi pak na chodbě říkala, že jsem nebyl k zastavení. A taky mi to bylo jasné o rok později, když jsem sestupoval po schodech fakulty s nejasným pocitem na zátylku, že nechávám spolužáky jednou provždy za sebou: byl jsem se zrovna zeptat na studijním oddělení, co by se s tou promarněnou zkouškou dalo dělat. Ostřílená referentka mě přesvědčovala, abych to zbytečně nedramatizoval, že ona byla na jedné sedmkrát. Snažil jsem se jí vysvětlit, že se zkoušející nenechá jen tak obměkčit, ale ona jako by si vedla svou, že se tady dá ze všeho stejně vymluvit, a byla na to patřičně hrdá. Ničeho jsme se nedobrali, proto jsem si mezitím, než obživne polochcíplý úřední šiml, podal přihlášku na jinou fakultu.

?) A do toho jsem poznal Markétu. Sám sebe jsem rozpoznal jako romantika, který ve mně dřímal už dlouho, jak mi bylo spolužáky ze střední s oblibou předhazováno: pohublý kluk s delšími vlasy, který když vykládá svoje teorie, živě u toho gestikuluje. Jenže romantikovi jde přece o štěstí, které (jak si zejména na příkladu svého života uvědomuje) není samozřejmé. Jenom romantik má za to, že prožít romantický vztah se nepodaří každému. A já jsem z Markéty — z její krásy a intelektu — fakt dočista hotový.

Zdá se, že už jdeme dost dlouho. Nedaleko stojí stromy, pozůstatek lesíka. Jarní poryvy prosívají stébla trávy, ale zem je ještě těžká a studená. Tehdy, pokud už se bavíme o budoucnosti, hrdinně říkám, že uvidíme. Rozprostřeme na ní látkový přehoz, všimnu si, že o kus dál (na dohled) nad dekou poskakuje holka, která se právě vsoukává do těsných džínů a nemůže se do nich dostat. Zezdola ji v klídku pozoruje starší chlápek, paži opřenou o skrčené koleno... Milujeme se na prokřehlé zemi, špičkami tenisek vyhloubím do hlíny dvě jamky. Když v Markétě pak odpočívám, nad našimi hlavami uslyším šustění: chodec si to štráduje kolem nás, oči sklopené do země, jako by nic neviděl. Zvednu se, zmateně za ním popojdu pár kroků. Koukám se na jeho vzdalující se záda, teprve pak si všimnu, že jsme si ustlali jen pár metrů od pěšinky.

***

Markéta leží doma na koberci, hlavu podepřenou dlaní, a pozoruje mě, jak stojím nahý u batohu a listuju knihou, ze které jí chci něco přečíst. Usmívá se na mě a přivádí mě tím do rozpaků. — Když ty seš tak hezkej chlap, postěžuje si, jako by na ni právě dolehla veškerá nespravedlnost světa. Sklouznu pohledem z řádků knihy na špičky nohou a shovívavě se usměju nazpátek. Při pomyšlení na to, co mi právě řekla, přestanu předčítat komplikovanou pasáž a svalím se k ní zpátky na zem; přitáhne si mě ještě blíž, abych byl na ní co nejtěsněji. Snažím se být opatrný, ale když do ní proniknu, obejme mě ještě silněji; jako by se bála, že jí z milostného sevření uteču. 

Milujeme se na matraci pod rozpáleným oknem. Krůpěje potu se  roztékají, než mi uteče ze sevření z jednoho konce na druhý, schoulí se do klubka a tvář se jí zkřiví. Snad jsem jí neublížil, pomyslím si. Vyřknu obavu nahlas. Chvěje se, drkotá zuby. Připlazím se k ní a položím jí hlavu do klína, abych ji v objetí trochu ukonejšil: netrvá to ale dlouho a už zase zesilujeme naše pohyby. To zaujetí se stupňuje, jako bychom byli u vytržení. Když dojde ke katarzi, padnu na záda, až se sesunu z matrace dolů, noha zůstane nahoře, jako bych přepadl přes stůl. Propukám v úlevný smích. Chechtám se do polštáře, bránice pulzuje a nepřestává. Markéta na mě bázlivě hledí, jako by nevěděla, co si myslet, a směje se mému smíchu. 

Přísahám si, že tohle nesmí nikdy skončit. Znovu a znovu roztáčíme kolo milování a taky si to patřičně užíváme. Dost mě překvapilo, když Markéta při jedné společenské hře zmínila soulož v autobuse — mezi přáteli vyvolala poprask. Ve skutečnosti to nebyl zas tak úžasný zážitek, byl dost stresující. Člověk si sex úplně neužije, musí se ovládat kvůli spolucestujícím, kterých je v autobuse poskrovnu, ale přece tam jsou, hrát mrtvou rybu: dvě mrtvé ryby, které se koukají ven do přírody, občas někdo hluboce oddechne. Je to naše malé, ale jinak zcela neškodné tajemství, které se skrývá pod její sukní. Chráníme ho a nedáme si ho vzít: Jsme jím posedlí. Smrt byla v jeho dětských očích hodnotou všech hodnot, přečtu si v Procházkově Svaté noci o pár let později. Přesně tak, podtrhnu si to. Jen my jsme ji vyměnili za milování.