Kartóžka

                                                                                                     moto: Nejkrásnější broskve,které jsem ani                                                                                                                  neochutnal, i když ačkoliv...

  Probouzím se na zváleném kavalci v dřevěné boudě s podlahou z prošlapaných prken a chvíli pracně vzpomínám kdo jsem a kde jsem se tu vzal. Ještě před pár měsíci jsem byl jen střelený kluk,který si vyrazil na tajný výlet z komunistického Československa a cestou stopem po Francii se živil příležitostnými pracemi. Vše se změnilo jedno sychravé únorové ráno, kdy jsem se po značně bujaré noci s místní mládeží , opilci , tuláky a bůhvíským ještě, nechal v jednom malém městečku poblíž Marseille naverbovat do cizinecké legie. Pak už se zlý sen změnil na skutečnost.Výcvikový tábor, loď do severní Afriky a špinavá , páchnoucí kasárna na okraji pouště.

  Asi by to byla jen poučná životní epizoda, nebýt toho, že ke mně o dva měsíce a dvacetčtyři dnů později na místním tržišti přistoupil snědý hromotluk, vytáhl zpod bílého hábitu dlouhý zahnutý nůž a s lehce ironickým úsměvem mi ho vrazil do břicha až po rukojeť. Vše se mi rázem roztočilo do neskutečných obrátek a posléze splynulo ve změť útržků obrazů a zvuků, které nedávaly pražádný smysl. .Výkřiky, střelba, upocený doktor s prošedivělým plnovousem, loď a nemocnice pro veterány , jen pár kilometrů od místa, kde to vše začalo.

  Svět zase začal nabývat reálných rozměrů. Řádové sestry s neustále ustaranými tvářemi, zápach desinfekce, nažehlená prostěradla a Naďa s Táňou. Obě velice složitou cestou utekly ze Sovětského Sverdlovska a po strastiplné cestě zakotvily tady. Naďa, dívka stejně stará jako já s nakrátko ostříhanými blonďatými vlasy a širokým slovanským úsměvem , který rázem prozářil celý pokoj. No a její mladší sestra Táňa, droboučká,  hubeňoučká dívka s ošklivou jizvou na tváři. Nikdy jsem jí neviděl jinak, než v gumové zástěře pod obrovitou hromadou brambor a také jí nikdo neřekl jinak než „kartóžka“.

  Naďa byla neustále v pohybu, smála se a brebentila lámanou franštinou až se všichni za břicho popadali. Možná tento náš společný handykap způsobil, že se z nás stali velice brzy přátelé a později i více. Smála se, jedla , pila a milovala se stejně přirozeně , jako dýchala.

  Postupně jsem se zotavoval a můj pobyt v nemocnici se chýlil ke konci. Včera mne navštívili pánové v parádních uniformách a dali mi podepsat spoustu papírů, které mne zbavovaly závazků k legii. Potom zasalutovali, položili na přikrývku volnou jízdenku, pár bankovek a zmizeli stejně rychle , jako přišli.

  Na těch pár dnů, co mi zbývaly do odjezdu mne přestěhovali do dřevěného baráku vedle hlavní budovy, který byl pro tyto účely určen. Naďa mi pravidelně nosila protekční večeře a velice často odcházela až ráno. Dnes však přišla už odpoledne, sedla si proti mně ke stolu a tvářila se nezvykle vážně. Naďo...co se stalo...? Chtěla bych ti něco říci, začala s vážnou tváří vyprávět......o domově, o otci , který se pomalu upíjel k smrti, o tom , jak ho někdy ona , někdy Táňa chodily odvádět z krčmy, ale také o tom , jak si jednou parta místních výrostků vyčíhala Táňu, zatáhli jí do opuštěné barabizny, kde do ní nalili láhev vodky , a když jim ani potom nechtěla být po vůli , tak jí pořezali nožem. Byla tak opilá, že si téměř nic nepamatovala, ale i to málo si sebou nesla jako těžký balvan a jizva na tváři jí to dělala ještě těžší. Tenkrát se rozhodly,že utečou. Víš Táňa....ona o nás ví, a ona.....ona ještě nikdy....moc touží zažít, jaké to je.

  Díval jsem se na ní a začínal chápat. Naďo.....co to po mně chceš...??!!....to přece...Položila mi ruku na ústa. Nikdy bych nikoho o nic neprosila, ale vím,že tebe můžu, políbila mně na tvář a vyběhla ven. Zmateně jsem se za ní díval a říkal si, že jí to večer vymluvím.

  Z hlavní budovy je slyšet cinkání nádobí od večeře a já čekám na Naďu, která se dnes opozdila. Hledím do zdi a horečně přemýšlím co jí řeknu. Za zády mi vrznou dveře, já se otáčím a všechna rozhodnost mně rázem přechází. Na prahu stojí s tácem v rukou a v čisťounkých plátěných šatech s velkými kapsami......droboučká, křehká Táňa.

  Pojď dál.....vchází pod lampu a pokládá tác na stůl. Kužel světla odhaluje více. Oční stíny, růžovou rtěnku, na tváři trochu make upu a Nadin zlatý prstýnek. Posaď se....máš hlad?...dáš si trochu vína?. Zavrtí hlavou , sedá si si proti mně a upřeně hledí na svoje ruce položené na stole.

  Začínám jíst,ale brzy mně přechází chuť. Odsunu tác a dívám se na ní. Táňo......lehce položím ruku na její. Cukne sebou, ale okamžitě se na mne podívá s omluvným úsměvem. Dívá se zpříma , odhodlaně, ale za očima má malého vyplašeného králíčka. Víš co,pojď......vstanu obejdu stůl, chytím jí za ruku a táhnu jí za sebou ven.

  Jdeme nahoru strání, až k hustému remízku. Máš ráda broskve? Klopýtá za mnou v lodičkách a udýchaně přikyvuje...da...da... Položím jí prst na ústa a protahujeme se houštím do sadu starého Ledoca. Starý morous má domek nahoře na kopci, vlčáka a nejlepší broskve v okolí. Vylezu na strom a házím je dolů Táně, která se je snaží chytat do zdvihnuté sukně a směje se své nešikovnosti.

  Na kopci se rozštěkal pes a vzápětí rozsvítilo světlo. Skáču dolů, poběž rychle!! Letíme dolů z kopce až k remízku. Ztrácím rovnováhu a houští prolétám po hlavě. Ještě pár kotrmelců a zůstávám ležet. Táňa ke mně přibíhá, kleká si vedle mne, chytá mně za ramena a broskve ze sukně se sypou všude kolem nás. Přitisknu jí k sobě a položím ruku na ústa.....psssst. Nahoře stojí Ledoc a nadává. Vlčák mu běhá kolem nohou a zlověstně poštěkává. Ještě chvíli svítí baterkou na všechny strany , ale pak s brbláním odchází.

  Sundavám ruku z jejích úst a zlehka jí políbím na rty. Směje se , oba jsme udýchaní a snaží se mi spíše žertem vymanit. Kutálíme se spolu, až se zastavíme propletení do sebe. Už se nebrání , přijímá mne beze zbytku, vzrušená, zadýchaná a už za pár okamžiků se její droboučké tělo chvěje snad prvním skutečným orgasmem. Spasíba.....spasíba....slyším ji šeptat.

  Kouzlo okamžiku pominulo a já jí pomáhám vstát. Urovná si šaty a z trávy zvedá přetržený řetízek ze žlutého kovu s laciným křížkem na konci. Ten mi dala mámuška , aby meňa ochraňál, strčí ho do kapsy a vracíme se k baráku. Sedíme na kavalci, hrajeme karty, dopíjíme víno, a pak se krásně dlouho a něžně milujeme.

  S prvnímy rannímy paprsky cítím, jak potichoučku vstává. Pozoruji jí z pod přivřených víček a ani se nepohnu. Uvědomuji si , že už to není ta ustrašená „Kartóžka", ale vidím sebevědomou nahou dívku, jak chodí po špičkách a sbírá do náruče svoje svršky. Pružně si přetahuje šaty přes hlavu, lodičky bere do rukou a kalhotky strká do kapsy. Najednou se zarazí, vrátí se ke mně a já cítím , jak mi vklouzne něco studeného , kovového do dlaně.

  Je ráno a mně se nechce vstávat. Vlak mi jede až za pár hodin a těch pár věcí co mám si sbalím za pět minut. Naďa s Táňou museli už ráno odjet s řidičem do Marseille pro zásoby, takže se vrátí až odpoledne, netuší, že odjíždím už dnes......a možná je to tak lepší.

  Krajina za oknem motoráčku se pohne dozadu. Jedu domů. Vedle mne na lavici leží ušmudlaný vojenský bágl. Kromě něj už mám jen oči, které zestárly o spoustu let a jizvu, která ještě po letech zabolí  aby mi připoměla Francii, Afriku, vůni zralých broskví a....... „Kartóžku“.