Bazének

taghle sem gdysi premejslel

Sedm. Osm. Devět. Deset. Trochu mu to počítání sekund připomnělo jeho dětství. Sedával na stráni naproti jejich domku a počítal údery zvonů z věže, aby věděl, kdy má jít domů, aby se maminka nezlobila. Chvíli se mu dokonce zdálo, že slyší zvonění. Zatřásl hlavou, aby si uvědomil, že už mu není pět a že snění je sice krásné, ale dost nepraktické. Zase se nedopočítal. Byl to už asi osmý kámen, který házel dolů do propasti, ale ještě nikdy jej neslyšel dopadnout. Byla hluboká. Na dno vidět nemohl, protože byla noc, ale stejně se vždy, když počítal díval dolů. Přitahovala jej ta hustá a teplá tma tam dole. Seděl u té propasti už celou věčnost, tři možná i čtyři hodiny. A stále více se otupovalo ostří na němž visela myšlenka skočit dolů. Měl to udělat už když sem přišel. V té chvíli byl ještě pevně rozhodnut. Ale pak se objevil malý plamínek života, který v něm teď už krásně a jasně hořel. Celé čtyři hodiny zvažoval svůj život, přemýšlel o smrti a zase o smrti a pak taky o životě. Chvílemi mu bylo dobře, chvílemi měl strach. Teď se trochu diví proč vlastně už dávno neskočil. Hned když sem přišel. Ona. Byla tu ona a taky ta otázka jestli se k ní má vrátit. Už chtěl skočit, ale když si vzpomněl na ni, něco ho zarazilo. A teď tu seděl a nadával si, že se nechal tím něčím zastavit. Věděl, že teď už skočit nedokáže. A divil se, že nepohrdá sám sebou. S údivem pozoroval, že teď s tím vědomím, že si nedokáže vzít vlastní život je mu dobře. Pomalu si lehl, jako kdyby se chtěl všeho zbavit a jen tak se díval na tamvé černé nebe. Pluly po něm husté mraky a jen občas zasvitla někde hvězda. Teplo. Cítil příjemné teplo. Klid a pohoda na něho padaly z těch mrků a on věděl, že udělal dobře. Zase začal přemýšlet o ní. Celá jeho rodina mu mohla být ukradená. Ale ona byla to, pro co chtěl žít. Matka pila a proto ji nenáviděl. Stejně se s ní už rok neviděl. Brácha už tři roky sedí a ještě dlouho se ven nepodívá. Stejně to vždycky byl magor. A táta ... ten jedinej byl normální. Jenže teď je mrtvej. Je mrtvej. To ho zase přivedlo ke smrti. Smrt. Už to slovo ho přitahovalo. Je něco za ní ? Je druhá strana pekla ? Je tam ráj nebo zase jen bolest a utrpení zastírané studeným závojem lásky ? Láska. Kolik lidí už na ni doplatilo. Je totiž slepá. Ani on neviděl přes tu stříbrnou clonu lásky, co se za ní děje. Všechno se zdálo příjemné a upřímné. Ale doplatil na to. Zametala s ním a on to neviděl. A když začal něco tušit, vymlouval si to, nadával si a omlouval se za ni. Jenže pak ta clona spadla a oslepila ho záře pravdy. Pravdy ? Zase pochyboval. Možná si všechna ta podezření vymyslel. Přestával věřit sám sobě. Pochyboval o svých myšlenkách. Ale jedna byla jasnější a pevnější než ostatní. Myšlenka vrátit se k ní. Potřeboval ji a potřeboval, aby jej vrátila do normálního myšlenkového prostoru. Ze všeho nejvíc potřeboval vyčistit mozek. Zapomenou na smrt, na sebe, na ni a udělt si ve všem pořádek. Vrátí se k ní. Ještě chvíli ležel a pak se pomalu šoural listím mezi stromy domů. Chlas a tma ho uklidňovaly. Zvuk jeho vlastních kroků, jakoby uhlazoval jeho bolavou mysl. Pomalu se začíná ocitat v normálním světě. Šel a vnímal ten klid okolo a bylo mu dobře. Jenže za chvíli ten teplý klid zmizel a objevila se nejistota a snad i strach. Uslyšel totiž cizí kroky. Zastavil se a poslouchal. Zíral do tmy před sebou a snažil se vyříznout z ní pohledem cokoli, co by se jen nepatrně pohybovalo. Uviděl TO. Silueta postavy se před ním najednou vynořila jako myšlenka údivu či pochopení. Asi dva kroky před ním se ta postava zastavila. Byl to kluk. Stejný jako on. Strach zmizel, protože ten před ním na tom byl s pocity přinejhorším stejně. Nebylo to ani tak vidět jako spíš cítit. Stáli tam a dívali se jeden na druhého. A ta tma jakoby je najednou pohltila a oni se stali součástí jednoho celku. Myšlenky. „Ty nejdeš na procházku viď, jdeš skočit. Bože ty jdeš skočit TAM ... dolů.“ „Jo, jdu a půjdu i přesto, že ty se teď vracíš a neskočils.“ „Ty se taky vrátíš.“ „Nevrátím. Mě život nezlomí, tak jako tebe.“ „A co smrt, ta tě zlomila ? Co si o ní myslíš ? Víš o ní vůbec ?“ „Jistě. Jdu za ní. Předběhl jsem jen ten dav společnosti a budu u ní dřív.“ „Taky sem si to myslel. Všichni k ní směřujeme. To máš pravdu. Ale životem se k ní blížíme. Nenapadlo tě, že život je možná jen příprava pro smrt. Bez projití životem tě smrt nenaplní, neuspokojí tě tak jak by měla. Nedá ti své maximum.“ „Ne, já jdu vyměnit život za smrt. A protože život nestojí za nic, je to dobrá výměna. Smrt ti dá jistotu, kterou v životě nemáš.“ „Čekáš od smrti jistotu nebo se jen chceš zbavit nejistoty ?“ „Smrt je jediná jistota. Copak ty máš tady něco jistého ? Může tě přejet auto hned za rohem nebo tě nějakej blázen zastřelí přímo u dveří tvýho bytu, v nemocnici dostaneš AIDS nebo se s tebou urve výtah. Tak na co se chceš ty blázen spolehnout ?“ „ Máš pravdu. Smrt je jediná jistota, ale nesmíš se na ni dívat jako na plochou stěnu o kterou se všichni rozmázne ta kulička , kterou si tady všichi válíme. Smrt je prostor a ty nevíš, co v něm najdeš.“ „Myslíš, že smrt je špatná ? Bojiíš se jí nebo co ? Sakra, vždyť tys sem přišel za ní - a teď utíkáš. Nenašels ji ?“ „Ne, smrt rozhodně není špatná. Proč by jinak každý musel zemřít ? Spíš život je utrpení a smrt je vysvobození. Vysvobození, kterého se jiní lidé bojí, ale já ne. Ale myslím, že napřed musí být z čeho vysvobozovat. Musíš projít celým tím zatraceným životem, abys pak mohl být vysvobozen. Nemůžeš zachraňovat trosečníka, který neztroskotal. Smrt je a je tady. Je všude a hlídá nás, aby nás mohla vysvobodit. Ale napřed musí mít z čeho. To je proč nás hlídá. Aby vysvobozovala.“ „Jasně. Ale já chci vysvobodit - už teď. Nechci čekat ,až na mě přijde řada po těch tisících vystrašených hlupáků, kteří se klepou jen to slovo slyší. Smrt. Copak ji necítíš ? Je blízko. A chce nás. Ona nás chce. Jen hlupák se jí brání. Stačí jí podat ruku. Proč se plahočit tím bahnem lidské společnosti ? Proč se pořád jen podřizovat a ponižovat ? Nutit a přikazovat. Je to všechno tak pošetilé a ubohé, když stejně všichni umřem. Je to jako kdybys stavěl věž. Velkou věž. Ale ty víš, že ti stejně spadne. Dřeš se, aby byla ještě větší a snažíš se zapomenout, že spadne. Ale ona spadne. Tak je to i s námi. Dřeš se v životě jako mezek a pak umřeš. A proč ? Pro těch pár, co tvrdí, že jim na tobě záleží ? Pro těch pár, na kterých záleží tobě ? Ale oni za to nestojí. Ani ty za to nestojíš. Nic a nikdo za to nestojí , protože všechno a všichni umřem. Jdu a nechám hloupé za sebou.“ „Ale mě na ní fakt záleží a kvůli ní se teď vracím od smrti. Víš, když sem tam seděl a neskočil jsem hned tak mi pak připadalo, jakoby mě smrt nechtěla přijmout. Bylo mi to líto a bylo to vždycky, když sem myslel na ni. Záleží mi na ní. Možná jí zkusím pomoct a půjdem předběhnout frontu na věčnost spolu.“ „Kecy. Co si to namlouváš ?! Záleží .... spolu .... sere na tebe a ty to víš, jinak bys sem nechodil. Vidím, že jseš mimo.“ „Sakra, neštvi mě nebo se ještě vrátím a najdu smrt ještě před tebou. Ale je tu ona. A já to musím zkusit. Víš, vrátit se sem můžu i zítra a kdykoli budu chtít.“ „Škoda, byls blízko. Málem se ti to povedlo. Málem ses setkal se smrtí. Ale tys couvl. Škoda, možná příště budeš chytřejší. Hodně štestí.“ Aniž by stačil cokoli říct, byla ta postava najednou pryč. Stál tam a koukal do tmy. Té husté teplé tmy a jen matně slyšel šustivé kroky listím. Za chvíli ustaly docela. Byl jako omámený. Sedl si na zem a snažil se vzpomenout si co se dělo. Co to bylo ? Najednou si nebyl ničím jistý. Viděl tu postavu ? Slyšel ty kroky ? „Vždyť já s ním mluvil, tak tam musel být. Sakra, já se neslyšel. Neslyšel sem ani jeho. Jenom jsme tak jeden i druhý přemýšleli, ale nemluvili sme. Nebo jo ?“ Proč ? Proč si najednou nemůže nic dát dohromady ? Stál tam někdo ? Mluvil ? A co ty kroky ? Nebyl to nakonec jen výplod jeho beztak dost vyšinutého mozku ? Nebo to byla smrt, která si pro něho přišla ? „Sakra přestaň ! Přestaň ! Byl tam nějakej kluk. Určitě. A mluvili jsme spolu.“ Ale proč teda neslyšel žádný slova ? „Ten rozhovor jsem si asi jenom vymyslel. Asi jsme tam jen tak stáli a koukali na sebe. A mě se v mozku motaly nějaký slova. Zajímalo by mě jestli se jemu v hlavě odehrávalo to samý. Byl tam vůbec ?“ Stop ! Musel se okřiknout, protože jinak by z toho asi zcvok. Úplně. Ještě chvíli tam seděl a zase ho začala hřát ta hustá, krásná tma. Myslel na tmu, taky na ni a pak šel domů. Stejnými šustivými kroky, které asi slyšel. Občas se dokonce zastavil a poslouchal a oči si mohl vykoukat jak hledal postavu. Pokaždé si pak musel chvíli sednout a urovnat točící se myšlenky. Musel zastavit to náhlé šílenství, které ho přepadalo, když si chtěl všechno srovnat. Bylo to jako spirála ve, které se točil. A vždycky ho uklidnila tma a myšlenka na ni. Když přišel domů už se rozednívalo. Lehl si a hned usnul. Zdál se mu sen. Nikdy předtím se mu sny nezdávaly, ale teď ano. Nebyl o smrti - i když možná jo. V tom snu seděl u dětského bazénku. Byl den a svítilo slunce. Pálilo a nepříjemně oslepovalo oči. Seděl na trávníku jemuž neviděl konce a vedle sebe měl malý dětský nafukovací bazének. Seděl a opíral se o kmen jabloně za ním. Koukal na dno toho bazénku. Byl celý bílý, ale dno měl černé. Celý ten sen tam jen tak seděl. Slunce se za tu dobu nehnulo a jabloň nevrhala stín a vůbec všechno v tom snu bylo divný. A tak se pořád jen koukal na dno toho bazénku. Pak se probudil. Bylo asi osm večer. O snu nepřemýšlel. Myslel jen na ni. Musel ji vidět. Sedl na autobus a v devět už zvonil u jejích dveří. Otevřela mu ona. Byla smutná a měla uplakané oči. „Promiň, dneska nechci ..... nechci nikam. Brácha... on ... on skočil včera do Bílé propasti.“

---