paříž

I.

přichází opilá když ji nečekám

chválím prsty její kostru
a ona opisuje tok mé krve

vystupující na kůži jako
na zažloutlém papíře

sáhnu jí do pupíku a hra skončí

slova mě chtějí zabít
mě taky ale neposlouchám je

naše malá rozmluvená slova

II.

naše slova reznou nepozorovaně
proměňují povrch věcí tajným písmem

rozklad portrétovaný na hodině kreslení

naše slova jako zkusmé čmáranice
připomínají nejrůznější předměty
ale pořád se vzdalují

nikdy to nebude hotové

III.

ve městě se naše slova tísní
ve výklencích a zazděných vchodech

některá si lehnou na zem
a nikdo si jich nevšímá

když vagonem prochází člověk

který se nemá kam skrýt
i když v něm všechno padá

čtu řádky v jeho řeči
ale ničemu nerozumím

je cítit plíseň a tak
myslím na naše slova

která si žijí vlastním životem

IV.

naše slova se prohání
s potkany v rezavém věžáku

je plný otvorů slova vlezou všude

míjím je i na cestě do doupěte
které mi přidělili za státní peníze

jedno tam leželo mrtvé několik dní
až jsem do něj šlápl

leželo dál suché a otevřené

jednoho dne už jsem je neviděl
asi je odplavil noční déšť

V.

naše slova jsou nepadnoucí obleky
nakoupené z druhé ruky
ze kterých se sypou
uschlé larvy hmyzu

jsou barevné a obnošené
a připomínají něco minulého
s čím se dá žít co se dá obnosit
a mít na sobě jako stopy sebe sama

nikdo si je ale neoblékne
dřív než je doma vypere

a zbaví se hrozby štěnic