Rub a líc

Na pár týdnu se vracím do apatickýho stavu.

Všechny city, který k tobě projevím budou lež.

Ale až přeběhne pár týdnů, přijdu k sobě.

Všechny emoce se probudí, spolknou mě a já se budu topit ve všem tom zmatku.

V těch týdnech nemusím nic předstírat, budeš pro mě životně důležitý.

Budu čekat na každý telefonát, každé setkání, každý dotyk, každý chápavý pohled a zamilovaný úsměv.

Budu potřebovat slyšet tvůj hlas, cítit tvoji rozehřátou kůži na své promrzlé.

Budu usínat s tričkem, co jsi tu zapomněl, protože mi pomáhá přečkat noční běsy.

Ale hlavně se před tebou budu muset krotit, abys nepoznal, jak strašně mi každý den je.

Zakryju propad smíchem, vtipy a kecy o lásce a přitom vlastně nevím, jestli tě miluju.

Jak to mám v tom zmatku poznat?

A tak tady přežívám na své malé scéně a hraju na ní svoji životní roli a ty mi věříš, že je všechno ok.

 Asi jsem fakt dobrý v předstírání, vždyť to dělám celý život.

Nemiluješ mě, protože znáš jen jednu moji část.

Tu lepší.

Jednou ale stejně poznáš i tu druhou stránku.

Potom už to nikdy nebude stejné.

Víš teď, když se se mnou směješ, můžu na chvíli zapomenout na svoji nemoc.

Nejvíc mě děsí, že až to zjistíš nebudeš se na mě dívat s láskou v očích, ale s lítostí.