Pražská Odysea

 PRAŽSKÁ  ODYSEA

Bloumajíce  nočními uličkami milované Prahy, klopýtajíc po kočičích hlavách v úzké ulici u Starého Židovského hřbitova v doprovodu svého oblíbeného Průvodce a bodygárda v jedné osobě, jsem si uvědomila jakýsi zvláštní pocit Dejavú...

Pohled zaskleným průzorem kovovými vraty dovnitř, na nakupené řady macev, kdy jedna jako by se tulila k druhé...Některé nakloněné, jiné stále pyšně čnící k temnému nebi, jiné ohlodané zubem Času,další jen torza kdy další půlka náhrobku je kdoví kde...

Pevná zeď chránící SPÁNEK těch kteří  si tady jen chvíli - ve Vesmírném pojetí kontextu Času- oddechli od lopoty a starostí Tohoto Světa a čekajíce na dunivé Kroky Masiacha...Kroky zvučivé jako ten Nejspolehlivější BUDÍČEK...

Prostor pevně oddělený od Světa těch co si myslí že žijí...Mysticky nasvícený reflektory. Pohled z temné úzké uličky ZA ZDÍ této Zahrady "mrtvých" ještě umocňoval ten prožitek SVĚTLA uvnitř...

Chtělo se mi vejít, zůstat, odpočinout si, tady někde snad jakoby byla i má maceva...Hodně divný pocit. Jakoby Čas a Prostor někde splynul ,odtekl a nebyl...Nechtělo se mi od té Zahrady Světla odejít

Ale má Odysea Mořem Tohoto Světa asi ještě nekončí, proto má Duše poslala Požehnání a polibek Těm, kteří zatím Spí...Jen tak jemně, jako při ranním kuropění...

A v Merkavě svého Těla jsem plula dál uličkami ,ozářenými lampami, ve formě rádoby starobylých luceren a výlohami obchodů s nádherným křišťálem, kosher potravinami, starými hodinami...Ten vzduch byl jiný, takový jako prosycený Dušemi...

Stála jsem u těch Starých původních vchodových dveří do Staronové a dívala se dalším okénkem do OSVĚTLENÉHO prostoru. Ty zdi MLUVILY... Můj pocit "projití krz dveře" byl tak intenzivní, že jsem se křečovitě držela aby mě dovnitř dveře "nevcucly"...Jako bych přišla po xy stoletích domů...

Ten "staro -nový" lustr se usmál a zamával mi na další Plavbu mými Životy....