O tom co je hezké

 O tom co je hezké 

Někde daleko ve vesmíru, ve stínu jedné né příliš veliké planety lze, ale jen občas, zahlédnout měsíc, který obíhá kolem dokola právě té planety, která na něj tak nemilosrdně vrhá stín. Asi ji má rád.

Hodně hluboko na dně oceánu leží škeble. Nikdo z nás ji nikdy neviděl a asi ani neuvidí, protože je tak moc hluboko. Kousek od ní leží jiná škeble, i ta nám bude navždy skryta. Tak tam obě leží a klapou pusou o všem co se v oceáně děje. Věřte, je to hezké.

Nahoře na vysokém kopci se ve větru zmítá modrá květina. Vlastně není celá modrá, taky má zelené listy, a tenký stonek, a rozesmátou pusu. Ale ten kopec je strašně vysoký, tak moc, že některé nemotorné a těžké mraky, které ztratí směr do něj občas narazí. Pak vyhodí sníh, ten který nesou kolem celé zeměkoule, a letí zase dál. Na tom kopci je zima, a dál nic. A ta květina má přeci ze života radost.

Ve velkém městě, plném dýmu, prachu, smetí a smutku, stojí malý kostelíček. Leží ve vysoké trávě. Tak dávejte pozor, ať ho nerozšlápnete.

V lese lítají světlušky, ale teprve až je nejhlubší tma. To mi už dávno spíme.

 Ale není to tak špatné, protože když spíme, tak sníme. Někteří o dalekém měsíci, jiní o škebli na dně oceánu, a možná taky o malé kytce, kostelíčku, světlušce, snad i o listě na stromě, o struně na kytaře, klávese na piánu, o tlustém usměvavém pánu, male holčičce, taky kočičce, pejskovi, ale asi o úplně něčem jiném.

P.S.

Jo. A taky se mi někdy zdá o tobě.